Zvíře, dům a strom, auto…

Nejčasnější dětské kresby, pokud už mají věcný obsah a vznikly vědomě, zobrazují zpravidla jen izolované představy: člověka, dům, auto, květinu. S člověkem vchází do obsahu kreseb pozvolna i jeho prostředí: dům, zahrádka (zobrazená jako plot), strom… Přibudou dopravní prostředky, zvířata a užitečné věci, nábytkem počínaje…

Vztah k živé přírodě je u dítěte zvlášť srdečný a plný sympatií; je to vztah rovného s rovným, dítě si dosud neosvojilo postoj dospělých, v němž jsou „já a svět“ rozdvojeny, dokonce i pokud jde o naše nejbližší příbuzné, zvířata. Dítě se cítí se zvířaty spojeno zvláštním poutem a většinou se teprve musí učit strachu alespoň před některými z nich.
S obrazy zvířat se setkáváme v dětské výtvarné produkci velmi časně. Zprvu se příliš neliší od obrazů lidí. Prozradí je spíš horizontální poloha těla než co jiného. Vyskytují se však i zvířátka vyšlapující si s trupem vztyčeným a na dvou nohou, zvláště tehdy, když jsou to zvířátka z pohádek, která jednají jako lidé (např. „neposlušná kůzlátka“). Odlišnosti od postavy člověka lze pak najít spíš v atributech, jako jsou růžky nebo ocásek.

Postava zvířete se rodí z postavy člověka, jeden grafický typ z typu druhého, staršího a už upevněného. S něčím podobným se budeme setkávat stále – z obecné podoby domu se zrodí kostel, z nepojmenovatelného prastromu jabloň s jablky… Někdy to až svádí k tomu, abychom se domnívali, že v dětské kresbě se opakuje nejen historie vzniku a postupného vývoje živých tvorů, ale i postupného rozrůznění věcí, které vytvořil sám člověk – domněnka, o níž lze prozatím říci jen to, že nemá vědecké opodstatnění.
Předškolní dítě kreslí zpravidla zvířátka z profilu, tedy jako nesymetrický tvar, v němž je určující vodorovná osa (neplatí pro žirafu a některé jiné případy). Tím je jeho úloha těžší, symetrie a její výhody zcela odpadají. Zato hlava bývá často en face, obrací se k nám svou zlidštěnou tváří.

Dům, ať už je jeho výchozí typ jakýkoli, je vždycky vybaven těmi vlastnostmi, které souvisejí s jeho užíváním, s bydlením – má okna, zpravidla i komín (nejčastěji se z něj kouří), dveře opatřené klikou. Nechybějí ani takové domy, jejichž přední stěna je jaksi „zamlčena“, aby tím spíš bylo vidět, co se děje v domácnostech. Mnohaposchoďové domy děti zpočátku zobrazují zřídka, daleko spíš se setkáváme s takovými, které upomínají na venkovské stavby s trojúhelníkovým štítem. Třeba však dodat, že grafický typ domu se vyvíjí s dobou a s architekturou, která v okolí dítěte převládá.

Strom patří mezi grafické podoby, kterými se dítě velmi záhy zabývá a které se po dlouhou dobu vyvíjejí ve stále dokonalejší tvar. Logika jeho vývoje se poněkud podobá vývojové linii lidské figury – paňáka. Je to zpočátku jen vzhůru trčící linka, kterou v pravém úhlu a v pravidelných intervalech přetínají kratší vodorovné čárky, na nichž jsou později umístěny ovály, představující něco jako chomáče; listí a jehličí se dosud nerozlišuje. Tyto „chomáče“ bývají ostatně zpočátku i umístěny (skoro bychom řekli navlečeny) na svislé úsečce – přímo na kmeni. Někdy je „R-princip“ (pravoúhlost) porušen a větve se odklánějí v kosém úhlu od kmene; později se větvení komplikuje, přibývají vedlejší větvičky, které se k hlavním zase nejčastěji přimykají v pravém úhlu. Ještě později se „prastrom“ dělí na strom jehličnatý a listnatý, přičemž ten jehličnatý ožívá v dětské představě zejména díky symbolice Vánoc. Listnatý strom bývá velmi často stromem ovocným, visí na něm plody. Jeho větve se zužují daleko radikálněji a nápadněji, než tomu skutečně v přírodě je. Listy vyrůstají na okraji mohutných větví a tvoří jakýsi ornament. Snaha vykreslit jednotlivé listy na stromě a nespokojit se jen s celkovým náznakem koruny je dítěti vlastní, dokud mu barva a štětec neukážou jiné možnosti.
Proporce stromu jsou podřízeny celku obrazu a významu ostatních věcných prvků v něm. Postava může být větší nebo stejně velká jako strom, strom sám je větší nebo menší než dům – nemáme však pocit „nesprávnosti“ a disproporce, tak jako ho neměli naši předkové ve 14. století, když se dívali na miniaturní stromy na obrazech gotických mistrů. Symbolika stromu je i pro nás tak prvotní, že odchylky v proporci vedle toho nic neznamenají.

Dopravní prostředky, tzn. především auto, vlak i loď, kreslí dítě zvlášť rádo. Má na tom zásluhu jeho bytostný zájem o pohyb (vzpomeňte na to, co jsme řekli o nohou u paňáka) a o všechno to, co se hýbe nebo pohyb umožňuje. „Dopravní prostředky“ jako právě auto jsou ovšem daleko víc než praktickým zařízením umožňujícím přemístit se z jednoho konce města na druhý; jsou to pravé idoly naší doby.
S udivující zevrubností popisují ve svých kresbách šestileté děti právě tu „tramvaj“, kterou my vůbec nedovedeme nakreslit (leda jako pouhé schéma), ač v ní třeba denně jezdíme. Setkáme se i s takovými vyobrazeními, na kterých se uplatní nejen vnějšek, ale i vnitřek autobusu – je vidět cestující sedící na sedadlech, řidiče atd.
Záliba v dopravních prostředcích vyroste někdy až do jakési specializace; jsou děti, které nakreslí auto, loď nebo cokoli podobného s věcností skoro konstruktérskou.

Ukazuje se tu znovu, kolik znamená pro kreslířský úspěch skutečný zájem o kreslený předmět a jeho dobrá znalost. Optický dojem, zraková vzpomínka platí v daném směru daleko méně; jsou často jen konečným ověřením toho, co představivost a dobrá věcná znalost spojily v jeden organický celek.

Napsal/a: Jaromír Uždil