Je bílá zima. Co se čtyřletým kloučkem, který ještě nedojde pěšky moc daleko? Pojedeme tedy na výlet na saních. Stačí saně pro dva. Zítra vyrazíme spolu, jenom ty a já. Láká mě rozhledna Štěpánka. Ukážu ti, Kubo, kde mě tvoje babička učila sáňkovat a lyžovat.
Z okraje Jizerek se přiblížíme autobusem k motorestu Beseda. Do kopce tě táhnu na saních. Kolem silnice jsou ze sněhu úplné hradby. U příchovického kostela, který je zdaleka viditelný odevšad, uhýbáme opět do kopce. Cestou si povídáme a ukazujeme stromy u cesty. Přibližujeme se k tmavému smrkovému lesu. Kamenná rozhledna je v něm ukrytá. Vystupujeme po schodech a rozhlížíme se kolem dokola. Jizerky a Krkonoše ukazují své vrcholky. Musíme se někde ohřát. Stará dřevěná turistická chata je na svém místě. Chvíli pobudeme. A teď nás čeká ten nejlepší kus cesty. Pojedeme několik kilometrů z kopce. Nacházíme zelenou turistickou značku a pouštíme se po ní dolů. Cesta je naštěstí prošlapaná, takže se saně neboří. Jízda je rychlá. Jásáme. Sjíždíme až do údolí řeky Jizery. Pak zase strmě stoupáme vzhůru až k železniční zastávce. Tady tě už neutáhnu, šlapeš vedle saní a chvílemi je postrkuješ do kopce. Těšíš se na vláček. Brzy se objevuje. Projíždíme tunely, přejíždíme ocelový most vysoko nad korytem řeky, míjíme nádraží a zastávky. Všechno bedlivě pozoruješ ze sedadla u okna. Motoráčkem se vracíme do Lučan. Před setměním přicházíme do chalupy. Povedlo se nám být celý den venku. I když jsi unavený, vypadáš spokojeně. I mně je dobře. Našla jsem místa svého dětství. Možná se stanou i tvými místy.
O tom, co utkví v paměti
Co si pamatuje dospívající kluk ze svého dětství? Jak mu táta vyšlapával cestičky ve sněhu pod lesem, jak jsme chodívali k potoku a ten před mostkem bublal a na druhé straně hučel, jak byla silnice hladká jako sklo a autobus nevyjel do kopce, jak saněmi vyrýval koleje do sněhu, jak se chodilo pro vodu k zasněžené studánce, jak voněla na Bramberku hospoda obložená dřevem…
Většina dětí touží pohladit zvíře, šlapat v blátě, házet kámen do vody, lézt na strom, rozběhnout se v prostoru… Kolikrát se asi stane, že jim v tom všem my dospělí zabraňujeme? Možná si neuvědomujeme, že tím bráníme jejich přirozenému objevování světa, tedy i získávání bezprostřední zkušenosti s přírodou. Ochuzujeme zároveň děti i o možnosti vlastního sebepoznávání, o možnosti překonávat překážky a zdolávat výzvy. Znemožňujeme jim dobrodružství, které by mohly venku zažít. Abychom děti „uchránili“ od „nebezpečí“ špinavých bot, setkání s hmyzem, přílišné námahy při chůzi, mokrého deště – nebo spíše proto, že si chceme zachovat své pohodlí – často vidíme na zcela přirozených dětských činnostech zápory. Ať už jsou naše motivy zákazů a výmluv, proč nemůžeme jít ven, úzkostné a ochranitelské, nebo tkví v našem pohodlí, jejich důsledek pro dítě může být neblahý. Dítěti chybí přirozený pohyb, je ochuzeno o objevování a prožívání rozmanitosti přírody, je ochuzováno o možnost pozorování a chápání přírodních jevů a dějů. Vždyť přece podle toho, jak prožijeme dětství, formujeme svůj vztah k sobě, druhým lidem a ke světu, tedy i k přírodě…
Co nám utkvělo z raného dětství v paměti? Vybavujeme si hluboce prožité chvíle, z nichž nám zůstaly silné zážitky. Zážitky z vlastní zkušenosti. Co nás i v dospělosti rozechvívá, že si ty chvíle dokážeme připomenout? Kolem nás nečekaně zavane určitá vůně, prolne se v naší paměti se svou stopou z minulosti a okamžitě se neodbytně probíjí do vzpomínky v naší mysli. Vrací nás ke kořenům našeho bytí. Abychom netápali o vlastní osobě. Abychom nezapomínali, kdy nám bylo dobře.
Objevování bílých plání
Vyjdeme-li na procházku do polí, zažijeme pocit nekonečné bílé dálky. Někdy sněhová pokrývka splývá s obzorem. Setřeseme na chvíli sevření městem a užíváme si volnosti pohybu i myšlenek. Z procházky se vracíme unavení, ale i odpočinutí. Doma si zimní obraz můžeme nakreslit nebo vytvořit z bílého papíru a nalepit na podkladovou modrou čtvrtku. Obrázkem vyzdobíme třeba dětský pokoj nebo ho můžeme připevnit na korkovou nástěnku v předsíni. Bude nám připomínat chvíle strávené venku v zimní krajině.
Navštěvujeme jedno místo
V blízkém okolí máme zpravidla nějaký cíl, kam směřujeme na kratší procházku. Třeba zajímavý strom, u kterého se zastavíme pokaždé, když jej míjíme. Celoročně tak můžeme pozorovat změny vegetačních období, výskyt volně žijících živočichů, pozorovat zdraví stromu. Navštěvovat jedno místo můžeme v okolí našeho bydliště, na chalupě nebo kdekoli jinde, kam se častěji vracíme.
Válení ve sněhu
Malé děti mívají velký požitek z přímého kontaktu s materiálem – venku v zimě se sněhem. Působí jim obrovskou radost, když v něm mohou běhat, bořit se, padat do měkkého jako do peřin… zkrátka se pořádně vydovádět. K jízdě sněhem postačí i docela malá terénní vyvýšenina. S chladem se vypořádá dobrá zimní kombinéza, a když sníh občas zastudí do tváří, nevadí, aspoň víme, že je ta pravá zima.
Otisky postavy
Na procházce si můžeme zkusit vytvořit otisky našich těl v neporušeném hlubokém sněhu. Vzniknou zajímavé obrazy. Dobře otisknutá postava začíná kulichem, má rozpažené ruce – pokud jimi ve sněhu zamáváme odshora dolů, vznikne „andělíček“. Abychom výsledek neporušili, musí nás někdo ze sněhu zvednout. Námi vytvořené tajemné postavy zůstávají a my se vydáme domů za teplým čajem.
Obličeje ve sněhu
Je-li sníh vlhčí a venkovní teplota nad bodem mrazu, můžeme zkusit otisknout vlastní obličej. Třeba se nám podaří vytvořit originální sněhovou galerii – otisky tváří celé rodiny.
Ruce ve sněhu
Každý z nás, jak jsme spolu na procházce, položíme na chvilku obě dlaně do sněhu. Utvoříme tak sněhový podpis. Všímáme si, jak se liší velikost naší ruky a velikost otisku, zamyslíme se, proč je otisk větší. Jak ho vytváříme, co působí na sníh, že ho lze stlačit a vytvořit formu? Zkoumáme vlastnosti sněhu. Kromě nových poznatků si děti odnesou i zážitek ze společné rodinné vycházky. Svými podpisy do sněhu stvrzujeme, že jsme tu jeden pro druhého a držíme pohromadě.
Vycházka s dětským kluzákem
Někdy si po celodenním lyžování nohy potřebují odpočinout v jiných botách. A tak třeba zamíříme pěšky do kopce. Na horách může být cílem procházky vršek, kde navečer bývá pěkný výhled na hřebeny hor. Vyplatí se, když každý máme v ruce něco na klouzání. Děti i rodiče si neseme lopaty – kluzáky, někdo boby. Zpáteční cesta je okořeněná jízdou z kopce. Sešup závratnou rychlostí až k chalupě. Vytáčíme zatáčky, nadskakujeme na boulích. Brzdíme, až nám létají zmrazky a sněhový prach do obličeje. Brr! Ale jízda stojí za to. Užíváme si ji skoro každý podvečer během našeho pobytu.
Stavba iglú
Pro stavbu sněhového domku – eskymáckého iglú – potřebujeme dostatek tvárného vlhkého sněhu. Pomocí lopaty pak tvoříme sněhové bloky a z nich stavíme dům s kruhovou základnou. K tomu je potřeba víc dospělých nebo větších dětí – jeden člověk staví zevnitř, ostatní mu podávají sněhové kvádry. Přidáváme je kolem dokola a kruh postupně zmenšujeme. Stavba končí zasunutím posledního kvádru do kupole, potom se zevnitř prořízne východ a ve střeše jeden nebo dva malé větrací otvory. Chceme-li mít ochranu před větrem, přistavíme ke vchodu tunýlek.