Možná bydlíte v místě, kde žádná příroda není. Nebo je plná odpadků a s dětmi tam nechcete chodit. Třeba věříte, že hřiště stačí. Tam se děti přece vyřádí dost. Anebo ne?
Pro rozvoj pohybových dovedností dětí je pobyt v přírodě to nejlepší.
Když děti pozorujeme při volné hře v přírodě, vidíme, že se hýbou přirozeně a rozmanitě. Je důležité jim takový přirozený pohyb dopřát.
Napadlo mě to nedávno, když u nás na vesnici po letech konečně instalovali nové dětské hřiště. Moc se mi líbí, jak vypadá. Úplně láká k vyzkoušení.
Děti na hřiště radostně naběhly, vrhly se na atrakce… a za pár minut už jsem jen slyšela: “Mami, to je blbé hřiště, to tady mám jako jen chodit a držet se zábradlí?“
Koukám na nové hrací prvky a myslím si něco o nevděčných zpovykancích, kterým není nic dobré. Vždyť na obyčejném padlém kmeni v lese si vydrží hrát celé hodiny a vůbec je nemusím pobízet. Ale protože kluci jsou docela akční parta, která má spoustu zajímavých postřehů, rozhodla jsem se tomu přijít na kloub.
Odložila jsem batole mezi oblázky a pustila se do zkoumání.
Vše, k čemu jsou hrací prvky zjevně určeny, jsem vyzkoušela. Jednou.
Děti měly pravdu. Naše nové hřiště je nuda. Je na pohled krásné, bezpečné, ale vůbec mě nebavilo. A pak jsem to pochopila. To je to, co dnešní hřiště podle evropských norem jsou. Krásná, barevná, ale nudná.
Jsou navržena tak, aby naváděla děti a hlavně jejich dospělý doprovod jen k jednomu správnému způsobu pohybu. Svým designem nás nenápadně nutí, abychom děti nechávali dělat jen to, co se očekává.
A my jim to polykáme i s navijákem. Možná abychom nevypadali, že máme nevychované a divoké děti. Nebo proto, že i my sami jsme byli tak vychovaní.
Jak to myslím?
Představte si třeba oblíbenou součást hřišť, dřevěný hrad s klouzačkou:
To je vše, tečka.
Tohle přece s všestranným pohybovým rozvojem dětí, který je tak potřebný pro zdraví a kondici i v dospělém věku, nemá vůbec nic společného.
Obyčejné eurohřiště, pokud se používá jen tím způsobem, k čemu svým designem vybízí, vůbec nenahradí přirozený pohyb v rozmanitém přírodním prostředí. Opravdu zdravé a obratné děti vám eurohřiště nevychová.
Tak co teď?
Do přírody se moc nedostaneme, park je plný feťáků, hřiště je k ničemu, tak co mám tedy s těmi dětmi dělat?
Mám pro vás dobrou zprávu…
Když totiž opustíte tu vnucenou představu, jak by vaše děti měly hřiště používat a na co který hrací prvek je, když to necháte zcela na nich, uvidíte, co se stane. Zkuste je pro jednou přestat navádět a usměrňovat, jak mají hřiště používat.
Odvažte se a nechte děti řádit. Jejich spící fantazie se probudí a budou se dít věci.
Po klouzačce se dá chodit i do kopce. Naboso to jde dokonce i bez držení. Děti si tím trénují sílu paží, nohou a rovnováhu. Na klouzačce jich může být i několik. Učí se tím ohleduplnosti. Dokonce se dá viset za ruce a za nohy zespodu klouzačky.
Lanovou síť mohou děti překonávat i tak, že se na ni zespodu zavěsí a lezou jako lenochodi hlavou dolů. Při stoupání na šikmou rampu se nemusí ničeho držet a nemusí šlapat na protiskluzové lišty. Učí se tak rovnováze a správnému způsobu chůze na šikmé ploše.
Po žebříku se dá lézt třeba jen s jednou rukou nebo se dítě může proplétat mezi příčkami jako had. Na vodorovné tyči může dítě viset za ruce, ale také za nohy hlavou dolů. A na stříšku některých hradů se dá docela snadno vylézt a sedět tam.
Děti mohou lézt po zábradlí a ty odvážnější po něm i chodí. Podobně je to s houpačkami, houpacími koníky na pružině, houpacími sítěmi a různými rovnovážnými prvky.
Všichni si přejeme, aby naše děti byly obratné, silné, odvážné a samozřejmě zdravé. Dovolme jim, aby takové mohly být.
Hřiště sice přírodu nenahradí, ale i na hřišti se dají dělat báječné věci. Zkuste to i vy.
