Povolit mu počítačové hry, a když ano, tak jaké?
Počítačové hry jsou součástí okolního světa, a pokud dítě začne chodit do mateřské školy a posléze do školy, prostě se s nimi stejně jako s televizí musí setkat. Je svým způsobem lepší nastavit pravidla užívání počítače a hraní her dříve, než by tento fantastický a přitažlivý virtuální svět dítě zcela nepřipravené pohltil…Platí jako vždy – všeho s mírou, se stanovenými pravidly a také to, že pokud s dětmi o dění na monitorech nebo obrazovkách mluvíme a ujasňujeme třeba rozdíly mezi virtuální a skutečnou realitou, ne mělo by se snad stát nic zlého. Absolutní zákaz počítačových her nebo sledování televize spíš vyvolá efekt „zakázaného ovoce“ a děti by mohly potajmu tomuto svodu opravdu propadnout. Myslíme, že není třeba rozebírat vhodnost krvavých stříleček pro šestileté kluky… existují i válečné strategie, kde více než o krev jde o komplexní myšlení a vskutku strategické uvažování. Ale tyto hry jsou pro začátečníky poněkud složitější než obyčejné střílení, a tak mnohdy vyžadují i rodičovu přítomnost a schopnost s dítětem počátkem těchto her projít. Zkuste to, navíc se jako dospělí zase něco přiučíte a nebudete mezi spolužáky svého dítka úplně „out“…
„Jak odolávat reklamám, touze po značkovém oblečení, prosbám o povolení sledovat reality show atd.? Jak se postavit k tvrzení dítěte‚ ,všichni už to můžou (mají), jen já ne‘?“
Odolat se dá těžko. Zejména na počátku dospívání a s vrcholem puberty dochází k zesílení výše zmíněného nátlaku ze strany dětí a my jako rodiče musíme najít rovnováhu mezi dvěma extrémy. Jedním je absolutně dítěti vyhovět a tím ho vychovávat v podstatě k sobectví (bude si moci vše dovolit, až bude dospělý a bude se muset živit sám?) a druhým totálně dítěti tyto „požitky“ odepřít a tím ho zcela vyčlenit z kolektivu vrstevníků, který je pro něj v dospívání tak důležitý. Základní pravidla rodiny by měla platit i v dospívání, i přes argumentaci, že „nikdo jiný to tak nemusí nebo všichni to už můžou“. Musíme jako rodiče ustát to, že naše donedávna sladké a přítulné dítě nás označí za ty nejhorší rodiče, co zná (připravte se na výkřik „proč jen já mám takový rodiče“), protože to k dospívání opravdu vývojově patří.