Pohádky z obrazovky

Rubrika: Volnočasové aktivity

106122_book_and_grassPohádky Boženy Šimkové, autorky Krkonošských pohádek
Veselé pohádky, v nichž chytrost a čest vítězí nad silou a kouzla jsou spíše otázkou důvtipu…


• O hradu Zásadce a turecký vojně
• Padla kosa na kámen
• Jak přišli kováři k měchu
• O podivném draku na Kamenné hůrce
• O vysoké věži
• O vodě, lásce a štěstí

——————————————————————————-

O vodě, lásce a štěstí

***

Čas běžel, jako by se nemohl dočkat dne, kdy po osmnácté od princova narození vykvetou růže v královské zahradě. Konečně…
„Poslal jsi pro mě, regente…“ řekl tázavě princ.
„Abych vám jako první směl popřát k vaším narozeninám,“ ukláněl se regent. „A také splnil poslední přání vašeho otce, které mi svěřil před svou smrtí.“
Vzal list, rozlomil pečeť (jako by ji byl nikdy nerozpečetil) a slavnostně četl: „Dřív, než se můj jediný syn Vojtěch ujme vlády, nechť vyvolí si ženu hodnou jeho i trůnu. Aby mu volba byla usnadněna, ať vybere si tu, která mu přinese nejvzácnější dar.“
Regent odkryl hedvábnou přikrývku. „Ty dary nyní leží před vámi, jeden krásnější než druhý. Bude to těžká volba, Výsosti, kéž máte šťastnou ruku.“
Překvapený princ se sklonil nad stolem. „Opravdu krásné, vytvořily je ruce umělce…“
„Ale vybrala ruka ženy,“ připomněl regent, „vznikly na její příkaz.“
„Dobře, zkusím tedy hádat, co mi ty dary řeknou o těch ženách,“ usmál se princ a vzal do ruky první dar – dýku se zlatou rukojetí, zdobenou rubíny. „Tahle mě vidí jako vojáka. Zklamal bych ji, zabíjet se mi hnusí.“
Sáhl po šerpě v královských barvách, vyšívané perlami. „Jestli tu šerpu sama vyšívala, máme oba zcela odlišný vkus. A tahle truhlička se hodí pro ženu. Když ji daruje žena muži, pak jistě touží mít ji plnou šperků. Nerad bych měl za ženu šperkovnici.“
Potěžkal koňské sedlo z ryzího zlata s umně vyrytými loveckými výjevy. „Krásné na pohled. Ale chudák kůň pod tou horou zlata.“
Pátý dar byl obraz půvabné mladé ženy. „Příliš průhledné, nemyslíš, regente?“
„Nerozumím vám, Výsosti,“ koktal regent.
„Považuje-li se ona za nejvzácnější, co bych byl potom vedle ní já?“ odpověděl princ a zvedl poslední dar – zlatý prsten s velikým, nádherně vybroušeným ametystem.
„Tak velký kámen nesvědčí o velkém vkusu. Ostatně – prsteny se vyměňují a za tenhle já nehodlám měnit.“ Hodil prsten mezi ostatní dary.
„Který by sis vybral ty, regente?“
„Ó, každý je hotové jmění…“ rozplýval se regent.
„Ale každý bych si mohl koupit, a právě proto není žádný dost vzácný. Přál bych si něco, co se koupit nedá.“
„Rozumím-li tomu dobře, vy jste si neráčil vybrat?“
„Rozumíš, jestli jsi poslouchal ušima. Počkám si na ten sedmý…“
Otevřeným oknem přivál lehounký větřík vůni růží, silnou, omamnou, a princ náhle slyšel dávno zapomenutá slova. (Ani netušil, že je říká nahlas.) Za sedmero horami, za sedmero řekami, za sedmero lesy, je tam jedna princezna jako růže líbezná… Dál už nevěděl.
„To je zvláštní, tuhle pohádku mi vyprávěla chůva vždycky před spaním. Není to znamení, že jsem si na ni vzpomněl právě teď?“
„Jaké znamení, Výsosti?“ ptal se užaslý regent.
„Anebo tajuplný pokyn, že mám jít hledat sám ten sedmý dar. Třeba bych se ho tady nedočkal. Jdu se připravit na cestu.“
***

Nedaleko ode vsi, na břehu řeky Doubravky, stál odedávna mlýn. Veselým klapotem vítal sedláky s obilím a zdravil pocestné i formany, kteří kolem šli či jeli na vandr nebo za obchodem. Ve mlýně hospodařila mlynářka s dcerou Vojtěškou, ale místní věděli, že jim pomáhá i vodník Matěj, a vůbec jim to nepřišlo divné. Vodník přece odedávna patří ke mlýnu.
Toho rána šla Vojtěška jako každý den k pumpě pro vodu. Ale ať pumpovala, jak chtěla, nevytekla ani kapka. Co se budu zbytečně namáhat, řekla si a vyběhla na hráz: „Strýčku
Matějííí!“
Z vody se vynořil vodník: „Copak, hoří?“
„Nehoří, ale voda neteče…“
„Tak se na to podíváme,“ řekl Matěj, došel k pumpě a zlehka na ni zaklepal. V tom okamžiku vytryskla voda a s ní vyletěl i malý žabák, Skokánek.
„To jsem si mohla myslet,“ zlobila se naoko Vojtěška. „Jednou se ti ty tvoje žertíky pěkně nevyplatí.“ Ale to už jí Skokánek hop na ruku, hop z ruky na rameno, marně mu Vojtěška uhýbala.
Ze mlýna vyšla mlynářka. „Pak se mám dočkat vody! Nestydíš se? Pomalu nevěsta a hraje si jak malá.“
„Pořád ta stejná písnička,“ řekla mrzutě Vojtěška, „copak mám zmeškáno? Řekněte něco, strýčku Matěji!“
Vodník se lišácky pousmál: „Já moc rád svatební koláče…“ Než mu stačila Vojtěška vyčíst, že on je vždycky při mamince, vyskočil Skokánek na vršek pumpy a začal skákat nahoru – dolu. „Hlásí návštěvu,“ řekl Matěj, „někdo cizí,“ a rychle zmizel v rákosí. Skokánek se vsoukal do pumpy, aby mu nic neuteklo. A tu se otevřela dvířka vedle vrat – těmi projížděly vozy s obilím – a vešel pocestný.
„Konečně jsem našel živou duši, dobrý den, panímámo… dali byste mi prosím trochu vody?“ Vojtěška přiskočila k pumpě. „Tady máš čerstvou…“
Pocestný (nebyl to nikdo jiný než princ) pil a oka z Vojtěšky nespustil, až si toho všimla mlynářka a obořila se na dceru: „Co stojíš, vyhasnou mi kamna. A ty, co jsi zač?“
„Vandrovní,“ odpověděl princ.
„A jakého řemesla?“ vyzvídala mlynářka.
„Ode všeho trochu,“ na to princ, „ale žádné práce se nebojím.“
„Pozdrav bůh, panímámo,“ ozvalo se od vrat a na dvůr vjížděl chasník s dovrchu naloženým trakařem. „Vezmete mi mletí? Dolení mlýn vyhořel včera v noci, že prý ho zapálily
bludičky, tak jsem si řekl, pojedu hned, než mě předhoní sedláci s fůrami.“
„Sedláci s fůrami, pravda, kampak jinam by jezdili, ale jak to všechno stačíme?“
„Ještě že máte pomocníka,“ řekl chasník, jako by četl mlynářce myšlenky.
„Ten se tu jen zastavil,“ mávla rukou; něco se jí na tom příchozím nezdálo.
„Já nepospíchám,“ usmál se vandrovní, „jestli mě tu potřebujete a chcete…“ Skoro jako by to říkal Vojtěšce.
Co jiného mlynářce zbývalo, než souhlasit. Ve mlýně je teď dobrá každá ruka, ale přesto večer, když bylo po práci, zašla za Matějem. „Tak nevím, jestli dělám dobře. Zůstává tady jen kvůli Vojtěšce.“
„Řekl bych, že on se jí taky líbí,“ škádlil ji Matěj.
„Však já si ji ohlídám,“ odsekla mlynářka, protože čekala od Matěje jinou řeč.
„Vody v řešetě, Terezko, a lásky se nedohlídáš…“
„Ty tomu tak rozumíš! Každá máma chce pro své dítě suchý chodníček!“ Mlynářka vstala, ani nepopřála Matějovi dobrou noc a spěchala do mlýna.
„A každé dítě chodí nejraději po tom svém, louže nelouže,“ usmál se Matěj a sklouzl tiše do vody. A tak se princ Vojtěch stal mlynářským pomocníkem.

Knižní novinka z nakladatelství Motto

Napsal/a: Božena Šimková

Toto taky stojí za přečtení!

Pořízení tažného zařízení je snadné a cenově výhodné

Disponovat vozem bez tažného zařízení není žádný hendikep, jak by se mohlo zdát. Pokud potřebujete využívat přívěsný vozík, karavan, nosič

Čtu dál →

Cyklistické dárky pro malé i větší cyklisty

Máte doma nadšeného cyklistu a nevíte, co mu pod stromečkem udělá největší radost? Podobným problémem se rok, co rok

Čtu dál →

Návod na výrobu vánočního zvonečku

Vánoce se pomalu ale jistě blíží a proto je vhodné ve volných chvílích začít s přípravou vánočních ozdob. Největší radost

Čtu dál →

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist