„Makej, makej! Lehnout, vztyk!“ Desetiletý kluk v poledním parnu vybíhá, zastavuje a padá na rozpáleném hřišti, otec-trenér nemilosrdně velí: „Znovu, ještě deset minut.“ Rodinná dovolená není důvodem k lenošení. Po prázdninách přestoupí do prestižního fotbalového oddílu jen pět nejlepších…
Život nás dospělých je mnohdy tak silně orientovaný na efektivitu a výkon, že nás nenapadne podporovat děti ve spontánním běhání venku a sportování jen tak pro radost. Ty, u nichž objevíme pohybové nadání, zapíšeme do oddílů specializovaných na „výrobu“ úspěšných sportovců, ostatní převážnou část dne prosedí v lavici, u televize a u počítače.
Není jistě pochyb, že pohyb, hra a sport ke zdravému dětskému vývoji patří. Ovšem už v pohledu na to, co se za těmito termíny skrývá, najdeme obrovské rozdíly. Reprezentují je například různé přístupy ke kinantropologii na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK a na Fakultě tělesné kultury v Olomouci. Jeden je zaměřen na fascinující výkon, jeho dokonalou odbornou analýzu až na úrovně makromolekulární, druhý na zážitek, prožitek, využívání školy hrou, hru chápe jako výchovný prostředek při tělesné výchově.
Hovoří-li se dnes v souvislosti s dětmi o pohybových aktivitách, často míváme na mysli právě jen sport, jež se nám spojuje s motivovanou snahou po dosažení maximální výkonnosti, rozvíjené v tréninku a demonstrované v soutěžích. Je smutné, že se už téměř nehovoří o radosti z pohybu, radosti ze hry, vnímání vlastního těla, příjemných pocitů vyčerpanosti, zdravého spánku a podobně. Je to tím, že se tyto efekty předpokládají jako průvodní jev či přidaná hodnota didakticky vedeného sportovního tréninku? Anebo považujeme za normální trénink na úrovni drezúry a tyto přidané hodnoty nám na mysl ani nepřijdou? Zdá se mi, že v oblasti ovlivňování pohybového rozvoje dítěte je mnohdy zachován středověký pohled, který jej chápal jako malého dospělého. Ne v oblasti konstituce, morfologie, fyziologie, ale v oblasti pedagogiky a psychologie, tedy hlavně v oblasti motivů a prožívání. Děti prý chtějí vyhrávat, chtějí mít medaile, je pro ně nejdůležitější být v záři reflektorů, chtějí svůj život chápat kontinuálně a být úspěšné. Nejsou to náhodou cíle dospělých? Rodičů, ambiciózních trenérů, těch dospělých, kteří se naučili úspěšnost v životě porovnávat výhradně podle kvantitativních dat, ztvrzených fenoménem vítězství, jimiž je oblast sportu prosycena a umožňuje nezpochybnitelnou argumentaci?
Vyrobme úspěšného sportovce
Vítězství a pocit, že je jedinec nejlepší, nastoluje v motivaci dospělých krajní, až patologické způsoby chování spojené s ohrožováním vlastního zdraví. Příkladem může být zneužívání podpůrných látek, dopingu, ale také podstupování nelidských forem soustavné a dlouhodobě působící zátěže ničící zdraví jedince. Sport si žádá ty nejlepší a nejdokonalejší.
V dobách, kdy mělo smysl sport ještě dělit na amatérský a profesionální, se amatérský sport dostal do pozice rekreační a z profesionálního se stala fabrika na výrobu sportovců za účelem zisku. Pro optimalizaci tohoto procesu je nejúčinnější neustálé srovnávání, porovnávání, tedy závodění, soutěžení a neustálé dokazování si vynikající formy a připravenosti k výkonu. Medializace sportovců otevřela dveře jejich komerčnímu využití, zesílil tlak na poptávku po úspěšných produktech – sportovcích. Kde je ale brát? Přeci vyrobit. Kde? Ve vrcholových střediscích pro mládež! Jak ale zjišťovat a předpovídat jejich úspěšnost? Nechat je přeci soupeřit mezi sebou již jako děti!
Pohybový vývoj člověka má však své zákonitosti od všeobecného pohybového projevu až ke specializovanému. To se samozřejmě ve výkonnostním sportu přehlíží uplatňováním trendu zvaného předčasné specializace. To je terminus technicus pro to, že dítě, které ještě nemá zvládnutou chůzi, bipedální lokomoci, stavíme například na brusle, na lyže či po něm žádáme jiné formy pohybu nutné ke zvládnutí specifického sportovního výkonu. Vědecký výzkum jednotlivých odvětví a disciplín dokáže přímo stanovit optimální věk pro vrcholové výkony. Tedy nepřímo říci, kdy má náš „výrobek“ ještě šanci a je efektivní s ním pracovat. Didaktika rozvoje pohybových schopností sice rozlišuje cvičení všeobecně rozvíjející, speciální a závodní a určuje jejich poměr v jednotlivých vývojových etapách dítěte, nicméně zůstává spíše na papíře jako teoretický pohled. Jasně to dokládají soutěžní věkové kategorie. Teorie například tvrdí, že se specializovaným tréninkem v určitém sportu by se mělo začít kolem desátého roku, ale v praxi se soutěží v kategorii mladších žáků, tedy již od prvních tříd. Logicky z toho vyplývá otázka: V čem se soutěží? Neboť to, co mohou šesti- sedmileté děti předvádět na sportovišti, je možné nazvat spíše pokusy, které mají ke sportovním výkonům velmi daleko.
Jedná se o ukázku z časopisu Psychologie Dnes, vydává Portál
Napsal/a: Marek Šulc
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (2 vyjádření)
Se vším souhlasím. Jen bych snad ještě dodala, že pokud je v rodině VŠECHNO v pořádku, pak se nemusíme bát. Nikdy nebudu své děti nutit k tomu, aby mi plnili moje sny.
Nemám žádné zážitky z vrcholového sportu, pouze z hodin tělesné výchovy ve škole. Všechny výkony byly pečlivě měřeny a porovnávány. Docela mě překvapilo, když jsem studovala učitelství pro 1. stupeň ZŠ, že tělocvik se dá udělat i jinak, vůbec nemusí jít o soutěže jednotlivců, ale celých družstev (kde i ten nemotora má šanci jednou být v tom družstvu, které vyhraje), jde o prožitek a radost z pohybu. Takže můžu zodpovědně říct, že i na MU v Brně se učí, jak děti zaujmout, nejen jak z nich vydolovat co nejlepší výkony.