Máme doma sportovce

Rubrika: Volnočasové aktivity

1187896_medalSe zájmem jsem si přečetla úvodní článek pana Radka a poté i mnohé příspěvky. Na úvod jen tolik. Sama mám za sebou 9 let vrcholové sportovní přípravy. Sice nejsem mistryní světa ani Evropy, ale ve své době jsem vykazovala velmi dobré výsledky na úrovni žákovských a juniorských mistrovství, dodnes nejsou některé mé rekordy překonány.

Není podstatné, v jakém sportu jsem závodila, podstatné je, že mě to neuvěřitelně bavilo, na tréninky jsem chodila s radostí a trestem bylo, když jsem z nějakého důvodu nemohla. Byli jsme super parta, užili jsme spoustu legrace. Pokud to šlo, scházeli jsme se i mimo trénink, dodnes udržujeme kontakty a více méně pravidelně se scházíme.
Pro ilustraci rodičům potencionálních vrcholových sportovců uvádím: trénovali jsme 2 až 3tří fázově, soboty, neděle závody nebo opět trénink. Již v deseti letech jsem ráno vstávala v 5 hodin a na ranní tréninky jezdila prvním „šichťákem“. Podotýkám – sama. Doba byla relativně bezpečná. Dnes je všechno jinak.
Ke sportu jsem se dostala ze zdravotních důvodů – jsem (byla jsem) astmatik. Maminka je nesportovní dodnes, taťka hrál rekreačně fotbal. Všechno jsme se s bratrem naučili nějak sami. Nikdo nás k ničemu nenutil, ale hlavně, nikdo nám nic nezakazoval. A v tom to asi je. Sport si musí člověk oblíbit. A pak mu není nic zatěžko – dřina, odříkání, bolest a nepohoda, žádné volno, kino, televize, počítač… a v pubertě mejdany.
I moje děti sportují. Již dospělá dcera se věnuje tanci, osmiletý junior „hraje“ hokej. A tím se dostávám k nezdravým ambicím některých rodičů. Řada dětí dělá sport ne proto, že chce, ale proto, že chtějí rodiče. Prostřednictvím dětí si kompenzujeme své neúspěchy z dětství či mládí. Často nevidíme svého pěti, šesti či osmiletého potomka, ale budoucího Jágra, Haška, Čecha, Lendla a podobně v rodě mužském, Šípkovou, Čáslavskou, Navrátilovou … v rodě ženském. Komentáře dospělých jsou naprosto nepochopitelné. Výroky typu … „co tam proboha děláš ?“… „ty seš ale nemehlo“…„počkej až přijdeme domů, uvidíš, co s tebou udělám“…“hraj a neválej se po ledě“… „neřvi mi tady a cvič“… sebevědomí dítěti nepřidají.
Naštěstí nejsou všichni rodiče stejní, ale i těch několik málo jedinců dovede z obyčejného tréninku udělat skutečný horor. Kladu si otázku, zda si uvědomujeme, že naším negativním přístupem vychováváme děti k agresivitě, nepřátelství a hlavně k pozdější naprosté nelásce ke sportu. A sport byl vždy o kolegialitě, přátelství, čestnosti a zdravé soutěživosti. Nebo se mýlím???
Nechci opakovat to, co bylo již napsáno v jiných příspěvcích. Apeluji jen na zdravý rozum všech rodičů i pana Radka. Snažte se vychovat ze svého dítěte sportovce, velké sportovní výsledky však nestavte na první místo. Na první místo postavte jeho přirozenou zvídavost, zájem o pohyb, rozvíjejte jeho přirozené pohybové schopnosti. Ač to zní neuvěřitelně, je dobré, aby vyzkoušelo více sportů, dejte mu prostor, aby se samo rozhodlo. Již slyším, jak mnozí rodiče oponují – vždyť dítě se neumí rozhodnout, podléhá náladám atd. Máte i nemáte pravdu. U dětí je nejdůležitější, aby jim veškerá činnost přinášela opravdový prožitek. Bude-li se dítě cítit příjemně, uvidí-li váš skutečný zájem, uslyší-li vaše povzbuzování i pochvalu v případě, že se mu to či ono poněkud nepovede, pak se s danou činností ztotožní. Bude ji vykonávat samostatně, naplno, bez našeho vysilujícího dohledu. VAŠE – NAŠE DÍTĚ BUDE ŠŤASTNÉ. A velké sportovní výsledky se jistě dostaví. Ne všichni však musíme být mistry světa. Důležitější je, aby se nám děti nenudily, uměly si samy organizovat volný čas, aby sport byl jejich koníčkem. Pak máme záruku v tom, že pubertou proběhnou bez problémů a kouření, alkohol i drogy budou pro ně nezajímavé.

Autorka je zakladatelkou projektu Cesta ke zdraví (www.cestakezdravi.cz)

Napsal/a: PaedDr. Hana Čechová

Toto taky stojí za přečtení!

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (5 vyjádření)

  • Makulína

    K tomuto článku jsem se sice dostala o 1/2 roku později, nicméně se domnívám, že bude aktuální i po roce či dvou. Zcela se ztotožňuji s názory paní Hanky i já jsem od dětství do 25let jezdila závodně parkury a nikdo mne k tomuto sportu nikdy nenutil, ba právě naopak. Myslím si, že přespříliš ambiciózní rodič může své dítě spíše odradit než přitáhnout. Svým dětem se snažím přiblížit co nejvíc sportů (jsou malé – dcera 6, syn 3 – ale dcera od 3 lyžuje, chodí do gymnastiky, ujede na kole 20km, v létě se v 5 naučila na in-linech, hrajeme míčové hry, plavem…) Je jen na nich pro který sport se rozhodnou a je mi celkem jedno, zda-li je budou dělat závodně nebo zůstanou u všech jen pro zábavu. Je mi líto dětí, které pod tíhou rodičovských nesplněných ambicí jsou vláčeny k rodičovským cílům než k cílům které by si mohli stanovit oni samy.

  • Natalinka

    tak moje dvouletá dvojčata zatím baví ze sportů jen ráchání se ve vaně , popř. v bazéně .

  • Anonymní

    Úvod pana Radka na mě zapůsobil tak, že si nejsem jist, zda někdy něco četl o sportu. Tak bych mu možná doporučil, než bude bojovat za své názory, aby si něco o této problematice přečetl. S pozdravem, Pavel Tichý

  • U mě to bylo podobné – do 20 let jsem vrcholově sportovala (dobrovolně – rodiče mě do ničeho nenutili). Teď, po 15 letech, mě bolí snad všechny klouby v těle a koleno mám po x operacích s vyhlídkou na umělý kloub. Dcera (5 let) je sportovně založená, ale ne nějak mimořádně šikovná. A já v duchu doufám, že to tak zůstane a až bude v nějakém oddíle třeba zkoušet sportovat, nebude „vytažena“ do vrcholového sportu. Bránit jí ale samozřejmě v ničem nebudu…

  • Tak pod tohle bych se podepsala. Prvni dva odstavce presne sedi i na me. Takhle jsem delala atletiku a se skvelymi vysledky, tez do dnes nejsou nektere rekordy prekonany. Ale to je vec jina. Mam dcerku a vzdy (jeste nez se mi vubec ditko narodilo) jsem chtela, aby melo nejaky sportovni cit, chut, treba i talent. A ona ho opravdu ma. Jsem za to nesmirne stastna. A nejde vubec o to, aby byla nejlepsi, jde o to, ze bych chtela, aby se ona z nejakeho sportu v budoucnu tesila, abych ji mohla doprovazet a byt u jejich uspechu, ale i neuspechu. Aby se vydala timto smerem. Pokud to to dite chce, tak si vlastne naroky bude klast samo na sebe a neni vubec duvod, abych ji vlastnimi ambicemi sport znechutila. To je cesta spatnym smerem a bude to mit jen opacny efekt.
    Hezky napsany clanek a hlavne s notnou davkou pravdy.
    Nechtejme si na vlastnich detech dokazovat to, co se nam nepovedlo. Obrati se to pak stejne proti nasim predstavam a nasim detem jen ublizime. Tesme se z jejich vlastniho nadseni a zdrave je podporujme.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist