Knížka je můj kamarád

I v dnešní době internetu a dalších médií, která nám zprostředkovávají informace a zábavu, zůstává kniha a čtenářství silným fenoménem. Možná si ani neumíme představit, že by ze světa zmizely klasické, papírové knihy. Knihovnička ostatně nechybí ani v žádné mateřské školce.Proč si ale vlastně čteme? Děláme to „jen tak“, pro zábavu, nebo je za tím něco víc? A nezajímají se malé děti o knížky jen proto, že je zaujaly barevné obrázky, nebo že jim knížky nabízíme jako něco, co je – podle nás – v podstatě „povinné“ a měl by se o to zajímat každý? Knížka ale dítěti dá – podle PaedDr. Soni Koťátkové z katedry primární pedagogiky na Karlově univerzitě – mnohem víc. „Je těžké v několika větách vyslovit, co knížka pro dítě znamená. Každá dětská kniha má svůj určitý, jedinečný obsah, navíc dítě je při seznamování s knihou odkázané na pomoc starších blízkých osob. Chtěla bych se opřít o strukturu základních psychických potřeb, jak je vyslovili Josef Langmeier se Zdeňkem Matějčkem,“ začíná Soňa Koťátková objasňovat svůj pohled na vztah dítěte ke knize. „Dítě potřebuje ke svému zdárnému vývoji dostatek kvalitních a různorodých podnětů. Jeho potřebu stimulace naplňují příběhy, ve kterých se skrývají informace. Dítě se k nim může vracet, znovu je zažívat a přemýšlet o nich. Literární zdroj vede dítě k celkové kognitivní aktivitě,“ vysvětluje. Kniha je tedy důležitý zdroj informací, „krmí“ zvídavou dětskou duši. Předškolní dítě má ovšem i jiné potřeby. „Potřeba stálosti, řádu a smysluplného světa je uspokojována poznáváním, že pravidla v mezilidském soužití platí v příbězích podobně jako v životě. Přináší také poznání, že pravidla existují a platí pro všechny, a kdo se proti nim proviní, musí nést určité následky. Důležité je také poznání, že i když nás potkávají různé problémy, dají se řešit a mívají dobrý konec,“ tvrdí Soňa Koťátková a pokračuje ve vysvětlování dalších aspektů. „Potřeba prvotních citových vztahů souvisí s blízkostí rodičů a také vychovatelů při společných chvílích nad knihou a nad zážitky z příběhů.“

Budu jako princ!

„Potřeba jedinečnosti se naplňuje především tehdy, kdy se dítě ztotožňuje s kladnými hrdiny a postavami, které vytvářejí dobro a jsou ochotny pomáhat.“ A dodává, že k základním lidským potřebám patří ještě potřeba otevřené budoucnosti, naděje a životní perspektivy. „Tahle potřeba je svým způsobem základní myšlenkou většiny příběhů určených pro děti. Je v nich obsaženo kolísání mezi problémy, hledáním řešení, překážkami až po vyústění s perspektivou a dobrým koncem. To naplňuje potřebu posilování každodenní perspektivy a optimistického založení důležitého pro překonávání překážek.“ Aby se opravdu povedlo pomocí knihy dítě dovést k pocitu bezpečí, sounáležitosti se světem, k vědomí vlastní jedinečnosti a mnoha dalším důležitým vývojovým cílům, nestačí, abychom dětem knihu jenom „předhodili“ a nechali je, aby si s ní dělaly, co jim je libo, ale spolu s nimi otáčíme list za listem a hledáme, co bude dál. Pochopitelně dětem dáme prostor pro samostatné listování, prohlížení a „čtení“, ale také se snažíme seznámit je s dalším „bohatstvím“, které se v knize skrývá. Když dětem začneme dávat „dospělé“ pokrmy, učíme je jezdit na kole, plavat nebo třeba ovládat některé nástroje, většinou se řídíme tím, jak jsou fyzicky a motoricky zdatné a vyspělé. Jak staré, nebo spíše „mladé“ dítě ale může „číst“? Soňa Koťátková říká, že pokud je dítě schopno soustředit pozornost na obrázek a vyslechnout k němu pár doprovodných slov, už by mělo dostat do ruky knihu. „Malinkým, sotva ročním dětem dáváme plastové knížečky s jednoduchými obrázky a později také i leporela, kde najdeme už i složitější obrázky s více detaily. Dítě kolem 18 měsíců se o tyto knížky zajímá, líbí se mu obracet tuhé, dobře uchopitelné stránky. Ukazuje na detaily obrázku a dožaduje se našeho komentáře. Dokáže se už knížkou i samo zabavit, i když samozřejmě na krátkou dobu,“ vysvětluje Soňa Koťátková.

Jedná se o ukázku z časopisu Informatorium 3-8(č. 6/2009), vydává Portál