Jaro v lužním lese

Na jarních cestách nás často provází vlhká hlína nebo bláto. Malé dítě má většinou velikou chuť zkoumat zajímavý materiál. Klacíkem si rýpá do hlíny, kreslí v ní cestičky, vytváří kanálky pro stékající vodu. Půjdeme-li ven oblečeni tak, aby nás nemuselo mrzet, že se děti umažou, nemusíme je od této činnosti zrazovat, naopak, necháme je, ať se hlínou zabývají, dokud je bude zajímat.

Když jdeme ven sami nebo jen ve dvou, často nepotřebujeme ani mluvit. V klidu věnujeme víc času na vnímání přírody. Někdy je zase radostnější, když můžeme prožívat procházku společně s přáteli. Koncem dubna už sluníčko pěkně hřeje, lužní lesy kolem Labe jsou zaplaveny květy, a právě ty nás každý rok lákají k procházce. Tentokrát jdeme dvě mámy, Martina a já, a dva malí tříletí klučíci, Kuba a Péťa. Auto zaparkujeme u nádraží. Popojíždíme jednu stanici motoráčkem. A vydáváme se na okružní výlet. Kluci, že jsou dva, capou pěkně odhodlaně pěšky. Topoly v řadě naznačují, kudy máme jít. Voda v řece plyne rychle. Přitahuje naše oči jako magnet. Děti se rozeběhly na břeh. Dívají se, kterým směrem teče řeka. Proud unáší ulomenou větev. To nás inspiruje. Házíme listy na hladinu a sledujeme je, dokud nám nezmizí po proudu.
Cesta vede podél řeky. Jdeme po navigaci, míjíme výpusti. Pak se pěšina stáčí do řídkého lesa. Na zemi leží loňské listí, bažiny se lesknou stojatou vodou. Stromy už nejsou holé, jejich dosud dřímající pupeny se rozvily do nových listů. Svěží zelené lístky habrů a lip krášlí lesíky. Posmutnělou zemi hojně zdobí drobné křehké květy. V lužních listnatých řídkých lesích vytvářejí nádherně barevné porosty – žluté, bílé, fialovomodré. Kluci nadšeně objevují trsy bílých a žlutých sasanek, fialové kvítky dymnivek. Prohlížíme jejich květy. Na některých vidíme i čmeláky. Vylétají ze svých hnízd v zemi a navštěvují květy. Sají-li právě nektar, jsou uvnitř květu zticha. Posloucháme, jak zabzučí, když vylétají z květu ven.
Vracíme se k řece, chvíli ji ještě sledujeme a pak odbočujeme z hlavní cesty mezi suché rákosí a kraj lesíka. Odteď pokračujeme podél slepého ramene. Jsou to už dva kilometry a kluky ještě nebolí nohy. Ale přece jen využijeme příhodné místo k odpočinutí. Sedáme si na vyvrácený kmen, dosahující až nad vodu. Hřejeme se na sluníčku a pátráme po nějakých živých tvorech. Většinou pocházejí z říše hmyzu. V rákosí zaslechneme ptačí hlasy.
Jdeme dál. V zátoce slepého ramene nechtěně vyplašíme divoké kachny. Kluci obdivují, jak dokážou startovat a přistávat na hladině. Jak kachny plavou, tvoří se za nimi na vodě čáry. Některé usedají na kmen ležící ve vodě a probírají si peří. Tamhleta kachna má zelenou hlavu! Je to kačer březňačky. Zaujalo nás, jaké mají kachny nohy, a kluci mají stále další otázky: Jak to, že se neutopí? Není jim zima ve studené vodě? Kde mají hnízdo? Zvířata jsou přece jen zajímavější. Jsou víc v pohybu a víc slyšet než naše kytičky.
Cestička odbočuje od vody mezi zelená pole. Ještě kilometr a budeme na zastávce. Před přejezdem vláček zahouká a pak už jedeme zpátky. Ukazujeme si z oken, kudy jsme šli.

Jaro ve městě
Přestože bydlíme na okraji velkého města, sousedí už naše čtvrť s poli a občasnými lesíky, díky ptáčkům se vlastně nacházíme v divoké přírodě. Často sedáváme před domem a pozorujeme ptáky, kteří nám zalétají do zahrady. V zimě je pozorujeme na krmítku, ale z bezprostřední blízkosti je pozorování ještě přitažlivější. Takže – Kubo a Janku, seďte klidně na lavičce, ani nedutejte. Jako každé jaro, nejprve se objevují modřinky a koňadry. Sýkorky jsou navyklé zimnímu přikrmování, a tak ani teď nejsou bázlivé. Natlučeme jim vlašské ořechy a ony přilétají třeba jen pouhé dva metry od nás a ostražitě zobají jádra. Pokud vydržíme bez hnutí, můžeme je pozorovat, jak sezobnou ze země oříšek, odlétnou a opět se vracejí. K opatrnému přibližování jim slouží nízký plůtek, na němž se nejdříve usadí, rozhlédnou a pak pokračují v cestě za vyhlédnutou potravou. Za chvíli se objevuje párek pěnkav. Janek nadšeně, ale potichu šeptá: „Mami, pěnkaváček, vidíš?“ Samec pěnkavy má načervenalé peří na hrudi, dobře se poznává. Jeho charakteristické volání také. Na oříšky, které nám zbyly po zimě, se postupně slétají i vrabci a zvonci. Máme představení tak dlouhé, jak sami vydržíme potichu a klidně sedět. Při sebemenším pohybu se ptáci vyplaší, ale po chvíli se vracejí zase zpět. Navečer nasloucháme kosímu prozpěvování. Sedí na nejvyšším bodě naší zahrady – na špičce velkého modřínu. Posedíme ještě venku, dokud se nezešeří a není čas pro Janka jít do hajan.

O chození pěšky
Chodit pěšky začíná být pro některé lidi stejnou vzácností jako čistý vzduch a nebalená čerstvá voda. Možnost projít se a dostatečně se vyběhat nezřídka nemívají ani děti. Převážíme je autem ze školy na kroužky, z kroužků domů. Nároky na efektivní využití času podle našich představ nezahrnují zbytečné prostoje. Jistě to je dáno vzdálenostmi, které musíme během dne překonávat – chůze se jeví jako zbytečné zdržování. Mnohdy se pohybujeme v prostředí, kde ani není kudy chodit – ani radostně, ani bezpečně.
Ve volném čase proto míříme ven z města. Když máme omezený čas pro pobyt venku, jak ho využít co nejefektivněji? Aby nepřišel drahocenný čas „nazmar“. Většinou dnes do přírody jedeme autem. Abychom se zrekreovali. Abychom si zasportovali. Jezdíme na kole. Lyžujeme. Běháme. Chodíme na procházky. Činnosti volíme podle svých možností a zálib.
Někdo dává přednost okružním výletům, jiný raději putuje ke vzdáleným obzorům. Naše vlastní zkušenost i zkušenost lidí se vztahem k přírodě říká, že nejvíc se přírodě přiblížíme pěšky. Když prochodíme krajinu křížem krážem. Když pobyt venku v klidu prožíváme, nejenom spotřebováváme. Pěšky jistě pro někoho znamená příliš pomalu. Dává nám však šanci vybudovat si k přírodě i jiné pouto než jen pouto naší biologické danosti. I přes všechny vybudované bariéry je člověk stále součástí přírody.

Kvetoucí dřeviny
Pozorujeme-li větvičky dřevin od podzimu do jara, brzy se naučíme rozšifrovat zprávy obsažené v jejich proměnách a chápat jejich poselství. Vidíme, že nalévající se pupeny nám signalizují blížení se jara. Jsme-li zaujatými pozorovateli, povšimneme si i velmi nenápadných květenství, která se na větévkách objevují ještě před vyrašením listů, anebo současně s ním. Dobře je lze pozorovat na modřínech, kde upoutávají rudým zbarvením, nebo na lískách, kde jsou dobře viditelné visící žlutavé jehnědy. Děti se většinou podiví skutečnosti, že kvetou i lesní stromy. Můžeme je proto na vycházce na kvetení neovocných stromů upozorňovat a společně je objevovat. Na stromech můžeme odlišit samičí a samčí květenství a k tomu využijeme atlas dřevin s obrázky a fotografi emi.

Prášení z jehněd
Na větvích lísky nebo břízy vidíme viset žluté jehnědy. Jsou plné pylu. Můžeme jimi lehce zatřást, uvidíme, jak se pyl práší. K zemi se snáší zlatý poprašek. Po dešti můžeme pyl pozorovat na hladině kaluží.

Praskají šišky
Za suchého slunečného počasí nás možná v blízkosti černé borovice překvapí zajímavé zvuky. Uslyšíme totiž podivné praskání. Otvírají se šišky v koruně borovice a jejich dřevo přitom praská. Nikdy by nás nenapadlo, že je něco takového slyšet. Černohnědá kůra – borka – dala tomuto někdy až 40 m vysokému stromu jméno, také barva jehlic je tmavší než u borovice lesní. Šišky černé borovice jsou větší, dosahují velikosti až 10 cm, zrají ve druhém roce a na jaře třetího roku teprve opadávají. Zdravý strom se dožívá až 500 let. Borové šišky hojněji se vyskytující borovice lesní nás zase možná překvapí příště, zachce-li se jim padat, budou nám celý den ťukat o střechu chaty v lese.

Květy v listnatém lese
Procházíme-li začátkem jara listnatým lesem ještě dříve, než stromům narostou listy, můžeme pozorovat velké množství květů. Botanici toto nazývají jarním aspektem. Rozkvétají rostliny, které mají v zemi oddenky a cibulky. Využívají dobu před vyrašením listů, kdy mají dostatek světla. Před zimou jsou chráněny spadaným, pomalu zetlívajícím listím. Mezi nejčastěji kvetoucí byliny patří žluté orseje a křivatce, bílé a žluté sasanky, namodralé a růžové dymnivky. Jdeme-li na procházku za jarními květy, můžeme si vzít fotoaparát a květy si vyfotografovat. Většina z nich patří mezi chráněné rostliny.

Rýpání do hlíny
Na jarních cestách nás často provází vlhká hlína nebo bláto. Malé dítě má většinou velikou chuť zkoumat zajímavý materiál. Klacíkem si rýpá do hlíny, kreslí v ní cestičky, vytváří kanálky pro stékající vodu. Půjdeme-li ven oblečeni tak, aby nás nemuselo mrzet, že se děti umažou, nemusíme je od této činnosti zrazovat, naopak, necháme je, ať se hlínou zabývají, dokud je bude zajímat.

Napsal/a: Ivana Šircová