Jak zabavit děti?

Rubrika: Volnočasové aktivity, Z našich cest

Milé Vašeděti, jsem maminkou desetiměsíční holčičky a tak jsem v praxi ještě moc nemusela přemýšlet, jak ji zabavit, když je venku ošklivo, nebo příliš horko, protože nám na počasí ještě tak nezáleží a děláme vlastně každý den to stejné. Sofiina největší zábava je doma lézt po zemi, podrobovat chuťovému rozboru všechny předměty, na které cestou narazí, a zkoušet se udržet na nohou bez opory nábytku. IMG_20160311_050547Odpoledne se projdeme venku s nosítkem, když prší přibalíme deštník a je to. Velká vedra snáší velmi špatně, takže jsem s ní přes ty nejteplejší dny chodila ven až později odpoledne a také jsem sebou nosila už náš jednou zmiňovaný deštník a tím ji chránila před sluncem.

Z pohledu maminky tedy ještě nemůžu z osobní zkušenosti říct, jak malou zabavit, pokusím se tedy o to nostalgicky a zavzpomínám, jak si se mnou a se sestrou hrávali rodiče a prarodiče, když jsme byly malé.
Když venku silně pršelo, nebo byla zima, hrávali jsme různé karetní hry. Moje nejoblíbenější byla Válka, Autobus, nebo Sedma, jelikož jsou nejjednodušší. Složitější hry jsem se nikdy nenaučila, karty nejsou má parketa dodnes 🙂 Ale doteď si vzpomínám, jak nás každé vítězství těšilo a jak jsme chtěly hrát stále další a další ty stejné hry pořád dokola i celé hodiny.

Také u nás byly oblíbené papírové hry. Město, jméno, zvíře, věc… jistě každý zná. Jeden říká v duchu abecedu, druhý ho v určitý čas zastaví a poté se na dané písmeno rychle píše na papír název města, státu, řeky… Další papírová byla Kdo, co dělá, kde, jak a proč. Každý napíše do své kolonky Kdo (např. Pes), složí, aby to nešlo přečíst a pošle dalšímu, který už pokračuje slovesem. Vznikají velmi povedené fráze. U této jsme se hodně nasmály. Tato hra byla naše nejčastější na prvním stupni základky a hrávali jsme ji i se spolužáky a všechny bavila.

Také jsme hodně hrávali s kostkami, kdo hodí víc a bude mít vyšší součet, Scrabble, Člověče, nezlob se a jiné deskovky. Myslím, že skládání puzzlí je také příjemně strávený čas rodičů s dětmi. My měly jednotlivými dílky permanentně posetou podlahu, nejlépe sadami jako 1000 ks, a snily, že to poté nalepíme na zeď jako ozdobu. Ne snad, že bychom to někdy mohly zrealizovat, jelikož nám vždy aspoň některý díl chyběl.

Pexeso je moje oblíbená hra doteď a už jako malá, jsem po návštěvě hradu musela mít to pexeso s nejkrásnějšími hrady Česka, po návštěvě Zoo zase pexeso se zvířátky. Při procházce nebo za dlouhé cesty vlakem, či autem jsme hrávali- Kdo jsem? Někdo si myslel známou osobnost, např. některého herce a zbytek se měl otázkami na pohlaví, stáří atd. dopídit správné postavy. Odpovídat se smělo pouze ano, ne. Tuto hru jsme dokázaly hrát opravdu dlouho a není moc známých lidí, kteří by se během našich výletů za ty roky nedostali na přetřes.

Slovní kopaná je klasika, my však pro zpestření občas hráli i utajenou kopanou, která je ale až pro starší děti. Někdo vykopne slovo, např. automat a další začne popisovat slovo začínající na poslední písmeno, ale neřekne ho nahlas, jen ho co nejlépe popíše, ne však zas tak jednoduše, aby to pochopil úplně každý, jakmile někdo ví, o čem je řeč, řekne stop a navazuje na předešlé slovo. Vtip je v tom, když se někdo ztratí a neví , ho odhalit a tím vypadává.

S babičkou jsme také hrávaly Kukačko, zakukej, Přihořívá, Na schovku, Na slepou bábu. Tyto hry určitě všichni znáte. Moc nás také bavilo kreslit, vymalovávat (už tehdy to bylo značně antistresující), vytvářet různé postavičky z plastelíny, na podzim z kaštanů a párátek zvířátka.

Čtení knih bylo mou vášní ještě před tím, než jsem se naučila číst, už snad ve třech letech jsem důležitě seděla a dělala, že opravdu čtu a vykládala nahlas smyšlený příběh podle obrázků v knize a rodiče ode mě měli na chvíli pokoj, až dokud jsem celou knihu „nepřečetla“. Se sestrou a kamarádkami jsme hrávaly turnaje, kdo přečte rychleji knížku. Měly jsme pár miniaturních s pár stránkami, zamíchaly jsme je uprostřed, každá si poslepu vybrala a četla. Vtip byl v tom, že to bylo v duchu a dalo se podvádět, ale to nikdo tenkrát neřešil.

Děda nás zabavoval tak, že nás vzal na houby a učil nás, která je jedlá a která ne a my sbíraly jak utržené. Také nás učil znát některé květiny a stromy, když jsme procházely lesem. Samozřejmě jsme také hrávaly známou hru se zavázanýma očima, kdy zkoušíte různé pokrmy a hádáte, co to je. S prarodiči něco normálního a samy samozřejmě samé nejedlé hnusy 😀

Dobrá hra na pochod je i Šel jsem nakupovat , kdy začnete jednou položkou, kterou jste koupili, druhý to po vás zopakuje a přidá další, a tak dále, až máte tolik slov, že si je pletete v pořadí, vynecháváte a to je ta správná zábava. Dá se hrát i na různá témata, jen zvířata, jen státy, podle libosti. Samozřejmě nesmí chybět hra na restauraci, kdy děti smíchají, co najdou a rodiče pak tu „mňamku“ ochutnávají.

Avšak nejvíce oblíbená hra byla hledání pokladu. Kdy šli rodiče bez nás do lesa, poschovávali tam papírky s úkoly a šipkami a my pak šly s nimi, vzkazy hledaly a zadání plnily a na konci této cesty byl ukrytý poklad, což byly většinou sladkosti. Určitě jsme hrávaly více her s rodiči i bez nich, jen jsem některé za ty roky zapomněla.

A jaké hry hrajete vy? Mějte se hravě a nezapomeňte si v životě hrát.

Článek byl zařazen do letní pisatelské soutěže, ve které můžete vyhrát poukaz na nákup na Tinky.cz v hodnotě 500 Kč. Podrobnosti najdete v článku Letní soutěž o poukázku v hodnotě 500 Kč.

Napsal/a: Endlisek

Toto taky stojí za přečtení!

Jak zařídit, aby mu to ve škole šlo

Kdo z vás si nepřeje, aby se jeho dětem ve škole dařilo? Přihlaste se! A kdo si naopak přeje,

Čtu dál →

Pomóc, moje dítě nejí maso!

Svíčková. Knedlíky s omáčkou si přidá, maso nechá. Šunkofleky. Miluje je, ale šunku vždycky vydoluje do posledního kousku. A nesní.

Čtu dál →

Tip na výlet: Ovčí farma Horní Dvorce

Dnes přicházím s tipem na trochu netradiční výlet. Není to výlet nijak časově náročný, dětem se ale jistě bude

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (1 vyjádření)

  • milhauzice

    Na dlouhé cestě autem dcerka vymyslela hru na ovoce a zeleninu. Spočívá v tom, že si „nadáváme“ tímto způsobem: „Nekopej mi do sedadla, ty mandarinko jedna.“ „Já nejsme mandarinka, ale ty seš ředkvička.“ „Nesmě se, saláte.“ Hlídáme, co už bylo jmenováno, a snažíme se druhého nachytat, že se opakuje. Je to sice primitivní, ale Michalka je vždycky hrdá, když hrajeme ovoce a zeleninu, protože si to vymyslela sama.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

TOPlist