Možná se to zdá jednoduché, jenže někdy se z celého učení jízdy na kole může stát noční můra. Zvlášť, když si dítě postaví hlavu. Jak tedy na to?
První a velice důležitou zásadou je, nenutit dítě sednout na kolo. Výhružky nepomůžou, spíš odradí. Dítě může mít strach, sednout si na kolo.
Začínáme
Podle mě je naprosto ideální začít nějakým odrážedlem. Dítě v klidu dosáhne na zem, osmělí se a naučí se držet rovnováhu. Odrážedlo je vlastně takové malé kolo, jen mu chybí šlapky. Je ale skvělým pomocníkem v další fázi učení se jízdy na skutečném kole.
Než se ale naučí dítě na odrážedle držet balanc, je vhodné začít na nějakém rovném povrchu (ideální bude třeba asfalt). Jen tak předejme tomu, že hned napoprvé spadne, rozbije si kolena a dostane strach z další jízdy. I to se může stát. Postupem času získá dítě sebevědomí a může následovat další krok.
Než usedne na kolo
Jít vybrat a koupit kolo je sice pro dítě skvělý zážitek, ale jako rodiče bychom měli myslet i na další, především bezpečností faktory, které jízdu na kole doprovázejí.
Především vybereme helmu. Podle statistik helma ochrání před vážnými úrazy až 88 procentech. A to je dost. Pokud ji dítě mělo již na odrážedle, je to jedině dobře. Zvyklo si a nemá problém. Někdy se totiž může stát, že helmu prostě odmítá. Přesně tohle se mi stalo se synem, který helmu dostal až na kolo. Následovaly dny plné přemlouvání a vysvětlování. Zkrátka to byla ztráta času, než usedl poprvé na kolo. Dobrou volbou jsou i rukavice a z vlastní zkušenosti doporučuji i chrániče na kolena. My jsme používali ty, co jsou určené na in-line brusle. A musím říci, že se to vyplatilo:-)
Ve videu si můžete poslechnout od Besipu, jak na správný výběr kola
A jedeme!
Při výběru kola dbáme na to, aby dítě dosáhlo chodidly na zem. Musí mít pocit bezpečí a je to zároveň i základ pro výběr kola. Určitě není dobré kupovat větší kolo jen proto, že ušetříme a nebudeme za dva roky, až vyroste, kupovat další. Dítě ztrácí pocit jistoty, může častěji padat, protože nedosáhne na zem. Každopádně bych nedoporučila kupovat kolo bez vyzkoušení. I když jsou nějaké tabulky, jedná se pořád jen o orientační tabulky. Každé dítě je jiné, stejně jako kolo.
Co se týká postranních (balančních) koleček, ve specializovaném obchodě mi je zásadně nedoporučili a ostatně jsem se toto dočetla i později od dalších odborníků. Údajně dítě na kole jezdit nenaučí, jen oddálí první skutečnou jízdu a na kole a navíc ještě narušují celkovou rovnováhu. Dcera na kole balanční kolečka má, ale sama je chce odmontovat. Takže je co nejdříve odmontujeme.
Před samotnou první jízdou u nás byla na programu teoretická výuka. Syn tím získal pocit bezpečí, co se týká dostatku informací. Tohle má asi ode mě. Jak nic nevím a jednám „jen tak“, jsem nervózní. Zpočátku jsem syna přidržovala zezadu, za sedátko. Chtěl to, zřejmě pro pocit bezpečí a jistoty. Po pár okruzích v parku jsem ho pustila, aniž by to věděl.
A hurá!!! Už jel sám!
Docela těžké je naučit se nasedání a rozjíždění na kole. Tam je asi třeba dítěti nějakou chvíli pomáhat, ale věřte, že se to časem také naučí.
Chtělo ještě pár dní, aby se naučil kolo ovládat, věděl, jakou silou brzdit a kdy, jak vybírat zatáčky apod. Teď už jezdí jako drak. Moje snažení ale neskončilo. Jak jsem zmiňovala, budeme odmontovávat postranní kolečka u dceřiného kola, takže mě celá výuka čeká znova. Myslím ale, že dceři tohle půjde lépe. Viděla vše u bratříčka, je hodně všímavá a hlavně se tolik nebojí, jako syn. Kolena má sice věčně rozbitá, jak zkouší všude lézt, ale nic si z toho nedělá. Většinou celou příhodu zakončí slovy: “To nic, mámo, to nebolí“.
Jaké máte vy zážitky z první jízdy na kole vašeho dítěte?
Napsal/a: Iveta Pešková
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (6 vyjádření)
první dítě jezdilo nejdřív na plastové odrážedle,pak ve dvou letech dostalo kolo s přídavnými kolečky na tom se naučila jezdit velice rychle a kolečka jsme sundávali na jaře když jí bylo cca 3,5 roku a během půlhodinky zvládla jezdit sama bez opory a bez běhání za ní,rozjezdy a nasedání zvládla taky během toho odpoledne.U syna to bylo trochu jiné-odrážedla odmítal a nechápal jak na nich jezdit a ani ho to nelákalo,vyzkoušel různé druhy,měli jsme půjčené dokonce i kolodrážedlo,ale bylo to k ničemu-stále nechtěl a nešlo mu to,zato když sedl v 22 měsícíh na kolo s přídavnými kolečky začal jezdit během chvilky a kola se dožadoval,za rok tj. 2 měsíce před 3 narozeninami jsme mu zkusili kolečka sundat a během 20 minut už jezdil sám.Takže my jsme příkladem toho, že ne vždy je dnes vychvalované kolodrážedlo jedinou cestou jak dítě lehce naučit jezdit na kole.Naopak co jsem se dívala na ostatní děti,spousta z nich měla po přechodu z kolodrážedla na kolo problémy-sice uměly držet rovnováhu,ale zase neuměly nasedat,šlapat a brzdit-vždy měly tendenci brzdit nohama a vyvažovat taky,takže je sundávaly ze šlapek.Takže každé dítě je jiné a jinak se učí
Super článek! Učení jízdy na kole nám dalo před lety pěkně zabrat. U nás na sídlišti se člověk pořád motá mezi lidmi, dceři to hrozně vadilo a jakmile se blížil pes nebo člověk (což bylo pořád), z kola sesedala. Vlastně to tak dělá pořád. Na kole se pořádně naučila jezdit až v 5ti letech na staré rachotině u známých na návštěvě na vesnici – na vylidněné lesní cestě plné výmolů…
Pak už stačilo jen doladit rozjíždění – naučila jsem jí před nasednutím si nejdřív rukou (když to zvládla rukou na jedničku, tak nohou) dát šlapky do vodorovné polohy. Pak to jde snadno. Já se taky jinak nerozjedu 🙂
Tak my odrážedlo-kolo neměli. Synové se naučili nejprve jezdit na klasické tříkolce a potom na kole velikosti 16″ s balančními kolečky. Ty jsme vždy tak po dvou měsících sundali a bez problémů jezdili i bez nich. Jen naučit se rozjíždění byl trochu problém, ale i to zvládli. Oba synové se to naučili ve čtyřech letech. Znám ale i šikovné děti, které se naučily jezdit na kole ve třech letech. Jessenka
I bez odrážedla se dá naučit dítě jezdit na kole,ne každé chce a naučí se jezdit na odrážedle
Jo a podle mě je velice důležité, aby dítě z kola pohodlně dosáhlo na zem – to vidím kolem sebe, že někteří rodiče koupí větší kolo, než je vhodné, nebo dají výš sedátko, a děcko je ztracené – protože potřebuje dát prostě nohu na zem – při rozjezdu i při brzdění.
Malé moc v jistotě pomohlo to, že jsem do ní pořád hučela, že musí dát nohu na zem, kdyby měla pocit, že padá.
Učení jízdy na kole máme za sebou teď čerstvě podruhé. U první dcery jsme měli plastové odrážedlo, potom tříkolku a nakonec kolo a balanční kolečka, které jsem ale brzo zrušila a běhala za ní a přidržovala. Chrániče měla taky ty in-linové a rukavičky jí dodávaly punc cyklisty 😉
Teď jsem zvolila jinou taktiku, protože malá měla to koloodrážedlo. Tříkolku používala mnohem méň než ta starší, protože na odrážedla mohla víc drandit 😉
Takže kolo dostala už bez koleček, jen jsme dokoupili vodicí tyč, za kterou ji můžu držet, aniž bych se hodinu u kola hrbila. Myslela jsem si, že naučit ji na kolo bude otázka jednoho odpoledne, protože balanc drží díky odrážedlu naprosto perfektně. Ale ouha! Malá odmítala šlapat, se slzama pořád chtěla staré odrážedlo. Nepomohlo ani to, že viděla jezdit tu starší. Trvalo mi to několik dní, než jsem ji přesvědčila, že kolo je lepší a stačí prostě šlapat. Pak začalo být škaredě a zas bylo po ježdění. Manžel už brblal, že jí prostě koupí ty balanční kolečka, já jsem bylo těžce proti… prostě krize 😉 A pak se to najednou za jedno dopo zlomilo a po jedné cestě do obchodu najednou malá jela a šlapala (musela jsem ji trošku ošálit – tvrdila jsem jí pořád, že ji stále ještě držím za tu tyč a přitom ona už jela sama 😉 ) Tyč tam máme zatím nechanou (jezdí chvíli, protože jsme půlku léta nebyli doma, nebo nebylo počasí), já ji za ni držím, když jsme u hlavní silnice nebo když jedeme z kopečka – zatím to sama neubrzdí. Chrániče nechce, rukavičky si občas vezme.
Přilbu jsme naštěstí používali odjakživa – co jsem je začala vozit v cyklosedačce, tak měly vždycky přilbu, i na odrážedle ji měla, takže ji berou automaticky s reflex. vestou a kolem. Prostě jdou do sklepa, chytí vestu (ne vždy), přilbu a nakonec kolo 🙂
Mobile Sliding Menu