Humor a legrace

Rubrika: Volnočasové aktivity

940835_girl_smileDnešní lidé vzešli patrně z jedné nejúspěšnější nomadické skupiny někdy před 100 000 lety. Altruismus je evolučně stabilizovaná strategie. Altruismus tu byl dávno před řečí. Ta je tu teprve nějakých 80 000 let.
Jaroslav Madlafousek na psychologickém dnu 1993Je, myslím, dnes už dobře prokázáno, že citový vztah dítěte k matce a k ostatním „jeho lidem“ je vztahem důvěry, bezpečí a jistoty. Matka a další lidé v blízkosti dítěte mu zprostředkovávají poznávání světa, a to světa věcného i společenského. Nedělají mu všechno to neznámé v jeho okolí hned známým, leč zbavují je nebezpečnosti – následkem toho činí to neznámé hodným seznámení a poznání. To je zřejmě základní podmínka lidského učení a vývoje tzv.kognitivních schopností.

Na tomto pozadí se ale podle mého mínění děje ještě něco jiného, a to neméně specificky lidského. Osvobození od úzkosti a pocitu ohrožení je definováno v podstatě negativně, tj.jako ne-úzkost a ne-ohrožení. To, co mám zde na mysli, je však něčím veskrze pozitivním – něčím pro radost, pro zasmání, pro povznesení ducha nad běžnou realitu života, nad jeho potřeby, nad jeho přízemnost. Nejen spočinutí v bezpečí, ale ještě něco navíc! Ještě dál a výš do radosti ze života, do bezprostředního duševního vzrušení, mimo čas a prostor. Když se smějeme, až se za břicho popadáme, necítíme, „kde nás bota tlačí“, a nemyslíme na to, co bude zítra. Jsme teď tady a je nám pozoruhodně dobře. Že je tomu tak, o tom svědčí, že si takové prožitky chceme zopakovat, že po nich vysloveně toužíme, že je vyhlížíme a větříme, že vyhledáváme společenské klima, kde se jim daří. Zkrátka, chceme mít legraci a pořádně se zasmát.

„Psi, kteří štěkají, také někdy koušou, ale lidé, kteří se smějí, nikdy nestřílejí,“ říká Konrád Lorenc, nositel Nobelovy ceny za etologii.
Slyšel jsem onen citát z díla Konráda Lorence nedávno v Rozhlase. A dlouho mi nešel z hlavy. Konrád Lorenc měl totiž teorii, že smích u člověka vznikl z varovných projevů, které známe u zvířat – z takových, jakým je právě psí štěkání. Jenomže postupem času tento varovný a obranný signál získal prý u člověka docela jinou podobu a jinou funkci. Konrád Lorenc měl zajisté pro svou teorii mnoho dobrých důvodů, mně se to ale všechno nějak nezdá.

Samozřejmě se mi moc nechce s Konrádem Lorencem nesouhlasit, vždyť on měl pravdu v tolika jiných věcech a vůbec je světlem současné vědy o zvířatech i o člověku. Ale přece jen mi to nedá. V lidském smíchu shledávám něco tak veskrze lidského, že tomu prostě zvířecí původ nemohu přisuzovat. Utěšuji se a dodávám si odvahy jen tím, že Konrád Lorenc sledoval v životě mnoho zvířat a já že jsem sledoval mnoho dětí. Ale i tak se pouštím do dalšího výkladu s mrazením v zádech.

Různí tvorové této země dovedou sice dát svou radost najevo dosti zřetelně, ale smát se, chechtat se, dělat vtipy, „ dávat něco k dobrému“, sebe vystavit smíchu druhých,k to přece umí jen člověk.

Zvířata dají radost najevo vzrušením. Napadá mne, že tak dávají najevo radost i děti trpící autismem. Jsou společensky nekomunikativní – a proto se nesmějí. Jejich radost je autistická, osobní, nespolečenská a projevuje se vzrušením. O jednom takovém chlapci říká jeho matka: „Raduje se, když vidí, jak projíždějí kolem červené dveře vagónu v metru. Ale to není radost. On se celý třese, vyskakuje, hází rukama – já se za něj stydím. On se vůbec nesměje a nějakou legraci prostě nesnáší.“ Autista svým způsobem chápe dění ve svém okolí, dovede někdy pochopit i složité spojitosti, ale vtip pro vtip, něco pro zasmání, žert a radost z toho, že se povedl, to je mu nepřístupné. Může být vzrušivý, dráždivý, škodolibý, ale není vtipný. Jeden autistický chlapec mi opři vyšetření najednou sebral ze stolu stopky a šup s nimi oknem ven. A dívá se na mne s pobavenou zvědavostí, co udělám. Představovalo to zřejmě vrchol humoru, kterého byl v té době schopen. (Musím k tomu pro úplnost ještě dodat, že další vývoj právě tohoto chlapce byl příznivý a skoro jako zázrakem se v průběhu asi desíti let dalekosáhle normalizoval.)

Obecně platí, že se můžeme radostně smát a dělat legraci jen tehdy, když jsme dokonale v bezpečí, když nás nic neohrožuje. A kdy to je? Nejspíše když jsme mezi svými, mezi těmi, kdo nám rozumějí a na koho je spolehnutí. Existuje sice také humor šibeniční a existuje náš typicky český humor v dobách útlaku a nebezpečí, ale ten má ještě jinou psychologickou funkci než uvolněná legrace pro nic za nic v době pohody a jistoty. Ostatně, i ten šibeniční humor je možný jen ve společnosti, která s postiženým svým způsobem sympatizuje a je schopna z jeho pocitů něco sdílet. Jinak by z toho zbyl jen pláč a kvílení.

Ale vraťme se zpět do přírody. Všechna možná kůzlata a koťata a štěňata si hrají, dovádějí a dělají psí kusy. To dělají děti také. Ale mnohem dřív, než začnou běhat, skákat, dovádět a předvádět své pohybové dovednosti na odiv, předvádějí nám svou veselosti na úrovni, řekl bych, intelektuální. Přibližně od čtyř měsíců se malý lidský kojenec směje nahlas. (Pozor, úsměv se objevuje o dva měsíce dříve a má psychologickou funkci sice neméně specificky lidskou, leč podstatně jinou než smích. Mluvili jsme o tom podrobněji už v prvních úvahách.) ten malý smějící se kojenec leží ještě v postýlce na zádíčkách, ruce upaženy, převrátit se sám také nedovede – prostě umí toho moc málo. Ale povšimněte si, prosím, jak tohle malé dítě, sotva se naučí vydávat první kuckavé zvuky smíchu, už se vysloveně chci (!) smát. Už provokuje dospělé, aby s ním dělali „legraci“. Už svou veselost předvádí, demonstruje a „přehání“ na efekt – a dělá to celým tělem, zakloní se, mrskne sebou, rozhodí ruce, tváří se vzrušeně. A my víme, že je to vzrušení radostné. Přitom je jasné, že dítě se takovému chování nemuselo, ba ani nemohlo za svého krátkého pobytu na světě učit a že ani my jsme k porozumění jeho radosti nedošli nějakými rozumovými úvahami. Prostě je to tu – a basta! Matka Příroda, jak praví Karel Čapek!

Je pravda, že smích dítěte nejprve vyvoláme, když s ním něco „veselého“ děláme. Ne když se s ním mazlíme – to je jiný citový rozměr. Ale když je lechtáme, když se ho zajímavě a zábavně dotýkáme (ne moc nešetrně, ale přece jen trochu!), když je převracíme, houpáme apod. Kdyby mu nebylo dobře, kdyby se necítilo v bezpečí, kdyby nebylo s námi, kdyby nám nevěřilo, stalo by se všechno takové zacházení s dítětem vlastně ubližováním a vedlo by k pláči – takhle je to legrace. Vztah k „jeho lidem“ překonává tedy tělesnou integritu dítěte.

Brzy však přijde něco jiného a výraznějšího. Dítě se směje, když něco opakujeme, když něco znovu poznává, když se děje něco známého a očekávaného, a to znovu a znovu. Děláme na ně „kukuk“ a „ahá tě“. Hrajeme s s ním na schovávanou a stačí, když si zakryjeme obličej a pak vykoukneme. A ještě jednou a ještě jednou! A už se směje – už je tu ona „overflow of energy“ čili přebytek energie, jak definoval podstatu dětské hry velký anglický filozof Herbert Spencer.

Jedná se o ukázku z knihy Co děti nejvíc potřebuji
Vydal Portál, 2003

Napsal/a: Zdeněk Matějček

Toto taky stojí za přečtení!

Odvrátí nachlazení, pomohou při alergiích

Občas to vypadá, jako by se proti nám naše prostředí spiklo: pokud nás zrovna netrápí smogová situace z dopravy, přijdou

Čtu dál →

Recenze: Valentýnka a narozeniny

Ivana Peroutková píše nádherné příběhy pro děti. S jejími knihami se setkávám už poněkolikáté. Její příběhy o Aničce mě velice

Čtu dál →

Leona Kysilková: Chci z kluků vychovat samostatně myslící jedince

Leona se přiznala, že byla policajt a že veškeré snahy o výchovu bez křiku, příkazů, zákazů a uplácení u

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)

  • Lien

    Malá se teď už asi 14 dní každý večer těsně pře usnutím řehtá a chce lechtat pod bradou a na nožkách. Je to super pocit, že usíná hned po záchvatech smíchu. Poprvé se smála na silvestra, když jsme se něčemu chechtali s manželem. Bylo jí tři a kousek a bylo to úúúúúúžasnééé!!!

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    Naše Lu se budí se smíchem…
    A řechtá se od rána tak, že rozesmívá i mě a Any…
    Pravda, kvečeru už je asi vyčerpaná, tak si to zas vynahrazuje pláčem…
    Doufám, že ji ten smích vydrží!!!
    ;o)

  • Anonymní

    Pokud ve vaší rodině nechybí humor a legrace, je to báječné. Pokud je ho málo, dá se s tím něco dělat( musí se ovšem chtít), jde to – píšu z vlastní zkušenosti, je nám líp. Vilma

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist