říká František Koukolík, s nímž jsme mluvili o příčinách zla v lidech.
Ve svých knihách píšete o zlu ve společnosti. Kde to zlo v lidech pramení?
Záleží na tom, co jako zlo definujeme. Zlo je do jisté míry relativní kategorie, protože to, co je dobré, se může v určitém kontextu stát zlem a naopak. Zlo, které mám na mysli, je destruktivita sama o sobě, ničivost. Agresivně, to znamená destruktivně, případně vražedně, se totiž můžeme chovat všichni. Máme to v genetické výbavě. Takové chování může být součástí normy -když chráníme území, mláďata, svůj majetek, obecně své představy o životě. Ale existuje patologická agrese, které se říká násilné chování. To, co já míním zlem, je druh obecně násilného chování, agrese smyslu zbavená, agrese jako samoúčel.
Co způsobuje, že se z dětí stanou násilníci?
Za něco (zejména v případě chlapců) mohou geny. Studie dvojčat, chlapců, kteří měli poruchu chování, prokázala, že ti z nich, kteří mají psychopatické rysy, bezcitnost a otrlost, jsou ovlivnění geneticky. Druhou příčinou je něco, co se může stát v průběhu nitroděložního vývoje člověka, případně v souvislosti s porodem – je to poškození mozku. Nepochybně k tomu má vztah hladovění matek (to je problém rozvojového světa) a nepřímo také kouření matek, zejména pokud čekají plod mužského pohlaví. Stačí 10 cigaret denně a roste pravděpodobnost, že se narodí chlapec s ADHD – poruchou pozornosti doprovázenou nápadnou pohyblivostí. U něj je pak až poloviční pravděpodobnost nějaké podoby násilného chování. Další příčinou je poškozený vztah matka-dítě, obecněji rodič-dítě, čili nějaký druh poruchy vazby. Děti velmi ovlivňuje zneužívání; odborné studie ukazují, že se často stává, že tyto děti přicházejí před soud dvakrát – nejdříve jako oběti, později jako pachatelé. Významnou příčinou bývá vývoj v bídě a sociálním tlaku, v antisociálním prostředí. Tady za vznikem antisociálního chování stojí učení. Pokud to shrneme, vyjdou nám jako u všeho lidského dvě proměnné – jednak geny, jednak prostředí, včetně nitroděložního vývoje. Soudobá teorie tvrdí, že chování lidí, jimž se říká primární psychopati, resp. sociopati v úzkém slova smyslu, je výsledkem vlivu genů. Jsou to individualisté často z vyšších sociálních kruhů, vysoce inteligentní, naprosto bezcitní a neovlivnitelní. Chování sekundárních psychopatů, respektive sociopatů, je výsledkem učení, například antisociálního rodičovství nebo antisociálního prostředí obecněji, např. životem v gangu mladistvých. Je pravděpodobné, že v obou případech nejde o onemocnění ani o poruchu, ale o druh menšinové parazitní strategie.
Jak působí současná „televizní“ doba na vývoj dítěte, co dělá mediální násilí s jeho psychikou?
Podle mého názoru by děti do tří, možná až do pěti let neměly televizi sledovat vůbec. Jejich mozek není schopen informace z televize dobře zpracovat. To, že mají násilné pořady přímý vliv na chování, prokazuje řada studií (i když existuje i řada dobře zaplacených kontrastudií, které prokazují opak). Moje zkušenost říká, že kde je geneticky vhodný terén či kde jsou díry ve výchově, tam mají násilnické pořady negativní účinek. Děti je napodobují.
Ani pořady bez násilného obsahu nejsou pro malé děti vhodné?
Podle mého názoru ne, a zejména když jsou ty děti malinké. Ony nejsou schopné zvládnout celek toho, co se na obrazovce děje. I když jde o nenásilnické pořady, říkám každopádně ne. Děti do dvou, tří let jsou ohroženy roztříštěním mechanismu pozornosti. Malé děti mají být v kontaktu s matkou, s rodiči. To, že se dítě místo kontaktu s rodinou vystaví před televizor nebo před počítač, není náhrada rodičovství, to je tragédie.
Často mluvíte o deprivantech. Můžete je charakterizovat?
Deprivant je termín, který jsme vytvořili s paní doktorkou Drtilovou pro neúplného, sociálně adaptovaného psychopata. Plně vyvinutý psychopat se chová násilně, leckdy končí ve vězení nebo má velké potíže ve společnosti. Podstatný podíl mezi psychopaty tvoří ti neúplní, částeční, sociálně adaptovaní, které jsme nazvali deprivanty. My jsme je tak pojmenovali proto, že před přibližně patnácti lety, když jsme se o tuto problematiku začali zajímat, jsme si mysleli, že klíčovým mechanismem jejich vzniku je citová deprivace v raném dětství. Tehdy ještě nebyly práce genetiků známé tak jako dnes. V současné době jsme termín ponechali, ale jsme si vědomi, že jsme tehdy genetickou složku problému podcenili. Víme, že je větší, než jsme si tehdy mysleli. Věděli jsme, že existuje, ale nepovažovali jsme ji za tak významnou.
Kolik procent populace tvoří deprivanti?
Pokud by pro nás platily statistiky, které má Robert Hare pro USA a Kanadu, tak jsou asi 4 % antisociálně se chovajících mužů a necelé 1 % antisociálně se chovajících žen. Zhruba čtvrtina z nich, tedy přibližně 1 % populace, jsou plně vyvinutí psychopati v úzkém slova smyslu. Neúplných, částečných, sociálně úspěšných nebo sociálně adaptovaných psychopatů, jimž říkáme deprivanti, bude víc.
I když víme, že za „zrodem“ deprivanta stojí do značné míry geny, má na jeho vývoj nějaký vliv rodina, škola, společnost…? Co se stane, sejdou-li se deprivující vliv a problémová genetická výbava?
Pořádný deprivant! Ale ne vždy, tyto jevy jsou tzv. nelineární.
Napsal/a: Marie Těhtalová
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)
Myslím, že hlavně by to mělo být na rodičích, aby sledovali, co jejich dítě chce sledovat, a alespoň u malých dětí se i na ty pohádky apod. dívali s ním. A vysvětlovali čemu dítko nerozumí.
Ono se to dospělému člověku nezdá, ale ono i v těch pohádkách je toho pro ty malé děti spousta, čemu nemůžou úplně rozumět.
A zvlášť v klasických pohádkách je těch krutostí taky habaděj.
My jsme nedávno začli se čtením klasických pohádek, nejvíc tříletou dceru zaujala Červená Karkulka. No a musím se podělit o rozhovor, co jsme před týdnem vedly u oběda.
V polívce jsme měli sem tam kukuřici, dcera všechny své vyjedla a říká mi“Maminko, dej mi ještě kukuřici“ Já na to: „Ale já už taky nemám, už jsem to snědla a mám to v břiše“ A ona povídá: „Tak to vytáhni“ Já:“Magdalenko, ale to už nejde“ A ona na to: „Ale jde, to musíš vzít nůž, rozříznout si břicho a vytáhnout jako ten myslivec vytáhl vlkovi z břicha Karkulku“
Prostě pro ty malé děti je těžké rozlišovat mezi realitou a tím, co je jenom jako.
Naprosto souhlasím a hlavně s tím,že by děti neměli mít možnost sledovat násilné scény,krveprolití,sex,autonehody…. mladý mozek tohle nedokáže správně vstřebat a posoudit co je opravdu,co je jen jako,co je dobré a co zlé. Pak se dětem křiví charakter-chtějí zkusit to co viděli v tv.
Ovšem zas úplně bych tv nezatracovala-sledování pohádek,večerníčků,pořadů plných písniček pro děti,později dokumentů o přírodě,historii,zeměpisu…to není na škodu-otvírá dětem nový svět,učí je novým slovům-kdy rodič ovšem musí hbitě reagovat a nové slovo řádně vysvětlit tak aby měl jistotu,že bylo pochopeno a bude správně užíváno.
Takže má své plusy jako kontrolovaný prostředek vzdělávání.K
Souhlasím s názorem ,že děti v dnešní době ovlivňuje televize.Divím se televizním společnostem ,že tak dlouho diskutovaný problém neřeší a do skladby pořadů stále častěji zařazují násilnosti.Hlavní vinu nesou ovšem rodiče,kteří pro svoje pohodlí nechávají svoje ratolesti raděj u televize než aby jim nabídli program pro určitý věk vhodnější,málo se dnes pěstuje vztah k přírodě,práci,rozvíjení koníčků.Na obranu rodičovské výchovy lze jen dodat,že to přináší sebou i dnešní uspěchaná doba,snaha vydělat finační prostředky na zajištění rodiny.Málokdo si však uvědomuje ,že honba za ziskem má i svoji stinnou stránku,mnohdy lidé zapomínají ,že peníze nejsou všechno.Na programovou nabídku televizních společností bych určitě zvolila komisi složenou s dětských psychologů,soudců a jiných odborníků,kteří znají lépe problematiku oněch hýbajících se obrázků a vlivu na dětskou psychiku,aby když už rodiče nejsou schopni zamezit fenoménu televizního přijímání informací,aby informace plynoucí z této bedýnky byly alespoň něco říkající.Aby násilí vymizelo nebo se alespoň omezilo na míru únosnou.Určitě pořady skýtající tento nešvar by neměli být k spatření před 22.00h.