Děti a zvířátka

Rubrika: Volnočasové aktivity

952711__bird_girl_1Jak už některé z vás víte, bydlíme na vesnici… tudíž máme zvířátek plný barák i zahradu…
Obě holky od malinka zvířátka milují – no, přiznám, že i mučí…

ale naštěstí vždy zasáhnu, nebo se ti tvorečkové zavčas stáhnou…. (prostě se uklidí), že o nich nikdo neví….:o))

Taky máme v blízkém okolí koně, píšu v blízkém – jsou od nás asi 2 km cestou lesem…. nevěříte? Věřte, opravdu bydlí uprostřed lesa…. :o)) Je to pohoda pro ně…. žádné silnice, všude tráva…. a maminky, když jedou s dítky na koně, mají o procházku postaráno :o))

My na ně chodíme zatím jen koukat a obdivovat je a hladit :o)) – jsou fakt krásní… ale už delší dobu přemýšlím, že se s jejich tamními opatrovateli dám do řeči a zjistím si podrobnosti a možnosti, abych se třeba na nich učila jezdit, a co hlavně Káťa a později Eliška…

Prostě bych toho chtěla využít a poskytnout jim tu možnost vidět svět z koňského hřbetu :o))

Musím si ještě něco nastudovat, abych o nich trošku něco málo věděla a nebyla tam za nějakého burana… i když asi budu… ale vím, že jsem člověk učenlivý a tak tam snad něco pochytím :o))

Zatím vím, že žerou seno, jako odměnu cukr, jabka… suchý rohlík a chleba…. no, nebojte, opravdu začnu studovat :o))

Taky jezdíte na koníčkách, nebo byste rádi jezdili? A co dítka, milují koníky jako ty naše 2 princezny? :O))
Eli (1rok a 2m.) už umí frkat jako kůň a, co se tam na těch našich procházkách naučila, je na ně mlaskat….:o))
O Kátě ani nemluvím… ta, když začne, tak ani nepoznám, jestli je to kůň nebo Káťa… :o))

Napsal/a: Mates

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (6 vyjádření)

  • Anonymní

    Když jsem byla malá mívali sme králíky,prásátka,slepičky,kačeny,pejska no prostě super dětství se zvířaty já jim vařila a sekala různé pochoutky a oni to jedli na to ráda spomínám.Tet bydlím sama se svou rodinkou a máme jen pejska,rybyčky a laboratorní krysu.Na dvoře budku plnou vrabců a kominíčka který si udělal hnízdo po vlaštovkách.Dětem nebudu nikdy bránit v mazlení se zvířátky jsem jsem ráda že mají radost a můžou se snima pomazlit a získávat poznatky které v knížce nebo na vydeu nepoznají.Zvířátka budou vždy patřit knám do rodiny.maja

  • Natalinka

    tak moje sousedka má asi 5 koní a jedno málé hříbátko , takže já na koních umím celkem dobře a dvojčata se koní zatím bojí , ale doufám , že časem si k nim taky najdou cestu .

  • Anonymní

    Ahojky,

    Sama jezdím od svých 12ti let. Teď je mi 29, mám 4,5 letou dcerku, mimčo na cestě, kočku, psa a koně. Prošla jsem 3 výcvikové stáje. Vzhledem k tomu, že jsem se věnovala drezuře, v poslední stáji jsem 3 roky měla možnost kromě svého koně jezdit denně 2 klubové koně a cvičit děti i dospělé, začátečníky i pokročilé. Tím chci jen říct, že vím co výcvik koně i dítěte obnáší.

    Často jsem doslova v šoku, když vidím jak někteří „trenéři“, nebo majitelé koní posadí dítě hned u stáje na koně, který 3 dny nebyl pod sedlem, je nervní, neuvolněný, připravený při první příležitosti vystartovat. Když pak dítě spadne (z 99% vina trenéra – on musí znát svého koně, musí zajistit, aby byl klidný, spokojený a vypohybovaný), tak nutí plačící dítě okamžitě znova sednout do sedla s tím, že jinak se mu všichni budou smát.

    Možná mám jen špatné zkušenosti já, ale moc dobře si pamatuji, jak mě bolelo břicho strachy pokaždé, když jsem pod vedením takových trenérů sedala na koně.

    Je velice důležité dítě neodradit. Sama jsem si nejprve na koně sedla, vypohybovala ho (alespoň 1/2 hodiny u denně ježděného koně), teprve když se uklidnil, uvolnil, posadila jsem dítě. První hodiny byl kůň vždy na lonži – dokud se dítě nenaučilo sedět bez třmenů a s rukama upaženýma v klusu, poté i cvalu. Stačí jen 15-20 min. lekce na lonži – po této době se kůň začíná značně nudit a příště už nemusí být tak ochotný ( to je první podmínkou bezpečného ježdění). Opravdu lze učit jezdit bez pádů a strachu.

    Doufám, že tonto můj příspěvek nevyzněl negativně – dětem koně opravdu prospívají, především, když jsou to koně vyrovnaní a spokojení, je to balzám na nervy a zároveň droga:)

    Vlaďka

  • Já,když poznala manžela, tak jsem se bála i malého králíčka. Dneska/po deseti letech / se starám o koně, krávy a už mi to nepřijde divný. Moje matka to stále nemůže pochopit,že já kancelářská krysa jsem se dala na zemědělství. Jen s tím ježděním je to trochu horší, ale už mám slíbený nový sedlo, tak snad konečně začnu pravidelně. No a děti se pohybují od narození mezi zvířety, Honzíka nám na poli v kočárku houpalo hříbě.

  • Koně zblízka jsem měla možnost poznat tak nějak poprvé kolem mého 16.roku, kdy jsem celé léto trávila u známých v Německu a oni měli islandské huculy..naučily mě o koních vše a také se o ně starat, takže po 14ti dnech jsem všechny (Gejzíra, Padlu, Visnu a jejího syna Piarkyho) už na pastvu dváděla sama :o) Gejzír(nebožtík) byl můj miláček…jezdila jsem na něj a on si mě asi také oblíbil, cítila jsem to tak…Jednou jsem se s ním jela projet a zastihla nás bouřka…TEn se mnou ale mašíroval :o) Když jsem jela na Visně, zaboha jsem jí nemohla dostat na louku, před kterou byla značka se zobrazením „přeškrtnutý povoz s koněm“…nevím! Že by jí rozuměla? Točila se před značkou jak vítr v bedně a nakonec po 12min mého marného úsilí jí tam dostat, jsem to vzdala :o) Po roce jsem se tam vrátila, to už Gejzír se na nás koukal z koňského nebíčka(..měl úraz s nohou a už se mu to špatně léčilo a museli ho nechat utratit.) To jsem se také ráda svezla.Pak jsem po 2,5letech měla možnost tam vzít mého přítele, nyní mého manžela…nedonutila jsem housednout na koňský hřbet (prý jak to nemá pedály a volant, tak se toho bojí a zárovň o svůj „podvozek“) Takže na mě jen koukal, jak jsem si to uháněla v širou dál na hřběte Visny. Bohužel jsem tam v tu dobu byla naposledy :o( Jen podle fotek vím, jak si to tam zvelebily a obohatily svůj chov o nové přírůstky..už 3roky si říkm, že se tam pojedem podívat, tak doufám, že za rok už to výjde!
    Včera jsem si zrovna tak vzpomínala na zváířátka, co prošla pod mýma rukama a vzpomněla jsem si na několikaměsíční chov pakobylek (strašilek) asi tak v 6.tř, kdy jsme soutěžily s kamarádkou, kdo bude mít víc vylíhlých vajíček, komu se dřív vysvlečou a komu nejvíc narostou…já měla tuším „jenů 5cm a kámoška kolem 10cm. V zimě jsem jim chodila do lesa na maliníkové listy a větvičky a když mě doma utekly, tak to byla docela sranda :o)) Už vůbec nevím, jak jsem k nim přišla, kdo nám je dal…Když jsem to ukázala manželovi na netu, jak ty potvůrky vypadaj, tak vůbec nechápal mou „lásku k tvorečkům“ :o)))

  • Martina 2

    Tak já na koních jezdím od malinka. Nevím, kde se to ve mně vzalo, nikdo z rodiny na koních nejezdí, ale já koně milovala už od mala. Když mi bylo asi 9 let, vyrazily jsme s kamarádkou doslova po koňských stopách a ptaly se u každého statku a ohrady, jestli jim nemůžeme pomáhat a vyšlo to. Naši z toho tenkrát nebyli moc nadšení, měli strach, ale nijak mě neomezovali. Naší malou Kami ( 14 měsíců ) beru ke koním pravidelně, ale zatím jí víc zajímají kočky a psi, tak uvidíme, jestli jí to chytne. Zatím jsem jí na koně ještě neposadila, ale chystám se na to každým dnem. Mates, určitě to vyzkoušej, opravdu to stojí za to.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist