Děti a sport

Nedávno jsem se zapojil na FB do diskuse o motivaci ve sportu a protože sleduji prakticky všechny sporty a některé se pokouším i provozovat, napadlo mě, že se vás zeptám, jestli své děti vedete ke sportu.
Jako malý jsem hrál jako většina kluků fotbal. Mám krásné vzpomínky na svůj první gól v opravdovém zápase. Dal jsem ho v den maminčiných narozenin a byl na sebe neskutečně hrdý. Ještě předtím se nám třeťákům a čtvrťákům podařilo uhrát historickou remízu proti o několik let starším klukům ze sousední vesnice.

Vždycky, když vzpomínám na své dětské zápasy, vybaví se mi ale i sprosté nadávání trenérů, podvody s rozhodčími nebo fixlování s hráčskými legitimacemi, kdy za nás jako mladší žáky hrávali starší kluci na cizí jméno. Šlo přece o výsledky, o výhry a o body…

Dnes mám dvě holčičky, u kterých se zatím neprojevil talent na žádný sport, ale které se rády hýbou a divočí. Elišce bude v srpnu 7 roků a má zkušenost s judem, do kterého chodila v první třídě. Mnohem víc ji ale bavil moderní tanec, takže se zdá, že hýbat se bude hlavně na tancování. Anežce (na fotce) byli v červnu 4 roky a přestože v dětských běžeckých závodech skončí poslední, má radost a těší se na další závody.

Vím jistě, že netoužím po tom, aby z mých holčiček byly vrcholové sportovkyně. Nechci, aby musely sportu obětovat část zdraví, nebo aby řešily dilema, zda se plně věnovat sportu nebo vzdělávání. Bych byl moc rád, kdyby dělaly sport rády, ať už to bude na jakékoliv úrovni. Jako hlavní poslání sportu vidím možnost naučit se dělat věci s maximálním soustředěním. Sport by podle mého měl učit respektu k soupeři, umění poučit se z porážek, nevzdávat se a vždy odvádět maximum možného.

Osobně je pro mě cennější, když holčičky předvedou to nejlepší, čeho jsou schopné, a skončí třeba poslední, než kdyby vyhrávaly „s prstem v nose“ s polovičním úsilím. Mám radost, když po porážce nebrečí a hlavně se nevztekají, když se nebojí případné prohry a pokusí se o výhru i proti mnohem starším, větším a šikovnějším dětem.

Vím, že nebudu z těch, kteří nutí v pubertě děti do trénování, aby jim pak jednou poděkovaly. Radši jim nechám na výběr, i kdyby měly přestat se sportem, kterému se věnovaly několik let. Chci je podporovat a směřovat, ale nechci být tím, kdo určí, čemu se mají nebo nemají věnovat. Každopádně mé holčičky můžou počítat s tím, že budu jejich největší fanoušek a že nevynechám jediné jejich závody či soutěž, i kdyby dělaly mažoretky.

Co vy si myslíte o dětském sportování? Chtěly byste mít z dětí vrcholové sportovce? Co očekáváte od sportu, že dá vašim dětem?

Autor článku provozuje eshop Moudréknihy.cz a na serveru VašeDěti.cz vede svoji poradnu Mužskýma očima.