I dnes existují děti, které vydrží ponořené v knížce celé hodiny. Ale taky takové (a přiznejme si, je jich víc), které se sotva prodrkotají ukázkami v čítance. Čím to je? Proč některé děti zcela samozřejmě čtou a jiné to prostě nebaví? Počítač je jistě těžká konkurence, ale všechno se na něj svést nedá – jsou děti, které svůj zájem spravedlivě rozdělují mezi stránky webové i papírové. Bohužel, ani stále dokola opakovaná teze o rodičovském příkladu neplatí vždycky. Mohli by o tom vyprávět mnozí dospělí čtenáři, kteří svým potomkům odmalička podstrkují, až vnucují svoje nejmilejší kousky – a ti nevděčníci mrňaví prostě nemají zájem!
„Předpokládáme, že dítě touží po knížce, po čtení, po psaném příběhu. Jenže tak tomu není. Čtení pro dítě není přirozená a samozřejmá aktivita, jakou představuje například řeč,“ píše známý dětský psycholog Václav Mertin. „Dítě sice rádo poslouchá vyprávění, rádo sleduje obrázky (zejména barevné a hýbající se v televizi), ale čtení knih ke svému životu nepotřebuje. Proto u něho musíme nejprve vytvořit potřebu čtení, vzbudit zájem o knížky, propojit čtení s jeho životními potřebami.“
Společně na stezce příběhu
Je třeba to opakovat znovu a znovu: rodičovské předčítání je jedním z pilířů emočního i myšlenkového vývoje dítěte. Okamžitě poznáme, komu doma rodiče čtou, říkají o svých žáčcích učitelé z prvních, druhých tříd základních škol. Průměrné šestileté dítě by mělo znát a používat kolem osmnácti tisíc slov; děti, kterým nikdo nečte, se ale tomuto počtu často ani nepřibližují. Nedostatečná slovní zásoba nevede pouze k horšímu startu ve škole, ale i k nechuti ke čtení obecně. Není divu – jak by se nám líbilo prokousávat se texty, v nichž řadě výrazů vůbec nerozumíme?
Hlasité čtení není jen způsob, jak dítěti zprostředkovat knížku v době, kdy si ji ještě neumí přečíst samo. To by pak stačilo zasunout disk s profesionální nahrávkou do přehrávače… To, oč tu běží, je sdílení společného zážitku, možnost okamžité reakce na příběh, ale také upevňování důvěry mezi velkým a malým člověkem. Každý večer si táta nebo máma udělají čas, aby mi přečetli pohádku – to znamená, že jsem pro ně důležitý. Ta pohádka je asi taky důležitá… Rituál společného čtení se do dětské hlavičky uloží jako něco příjemného a potřebného, ba dokonce nezbytného.
A že má váš přednes do Bohdalové či Nárožného daleko? Tak s tím si nedělejte starosti. Úplně stačí, když budete číst výrazně, pomalu a se zájmem, ne znuděně či otráveně. Pokud se ale dokážete uvolnit a třeba i trochu hrát (zlý vlk nebo loupežník odjakživa huhlá hlubokým hlasem, můžete i kvílet jako Meluzína nebo dupat jako obr), udržíte pozornost dítěte mnohem snadněji.
Zkuste to třeba takhle