Pro mnohé z nás, rodičů, vypadaly ideální prázdniny právě takto: nanosit si z knihovny zásobu mayovek, zalézt někam pod třešeň a číst a číst. Dneska už to zní jako Staré pověsti české… Pokud ale chcete vaše dítě do světa knížek trochu popostrčit, léto je k tomu ten nejlepší čas.
I dnes existují děti, které vydrží ponořené v knížce celé hodiny. Ale taky takové (a přiznejme si, je jich víc), které se sotva prodrkotají ukázkami v čítance. Čím to je? Proč některé děti zcela samozřejmě čtou a jiné to prostě nebaví? Počítač je jistě těžká konkurence, ale všechno se na něj svést nedá – jsou děti, které svůj zájem spravedlivě rozdělují mezi stránky webové i papírové. Bohužel, ani stále dokola opakovaná teze o rodičovském příkladu neplatí vždycky. Mohli by o tom vyprávět mnozí dospělí čtenáři, kteří svým potomkům odmalička podstrkují, až vnucují svoje nejmilejší kousky – a ti nevděčníci mrňaví prostě nemají zájem!
„Předpokládáme, že dítě touží po knížce, po čtení, po psaném příběhu. Jenže tak tomu není. Čtení pro dítě není přirozená a samozřejmá aktivita, jakou představuje například řeč,“ píše známý dětský psycholog Václav Mertin. „Dítě sice rádo poslouchá vyprávění, rádo sleduje obrázky (zejména barevné a hýbající se v televizi), ale čtení knih ke svému životu nepotřebuje. Proto u něho musíme nejprve vytvořit potřebu čtení, vzbudit zájem o knížky, propojit čtení s jeho životními potřebami.“
Společně na stezce příběhu
Je třeba to opakovat znovu a znovu: rodičovské předčítání je jedním z pilířů emočního i myšlenkového vývoje dítěte. Okamžitě poznáme, komu doma rodiče čtou, říkají o svých žáčcích učitelé z prvních, druhých tříd základních škol. Průměrné šestileté dítě by mělo znát a používat kolem osmnácti tisíc slov; děti, kterým nikdo nečte, se ale tomuto počtu často ani nepřibližují. Nedostatečná slovní zásoba nevede pouze k horšímu startu ve škole, ale i k nechuti ke čtení obecně. Není divu – jak by se nám líbilo prokousávat se texty, v nichž řadě výrazů vůbec nerozumíme?
Hlasité čtení není jen způsob, jak dítěti zprostředkovat knížku v době, kdy si ji ještě neumí přečíst samo. To by pak stačilo zasunout disk s profesionální nahrávkou do přehrávače… To, oč tu běží, je sdílení společného zážitku, možnost okamžité reakce na příběh, ale také upevňování důvěry mezi velkým a malým člověkem. Každý večer si táta nebo máma udělají čas, aby mi přečetli pohádku – to znamená, že jsem pro ně důležitý. Ta pohádka je asi taky důležitá… Rituál společného čtení se do dětské hlavičky uloží jako něco příjemného a potřebného, ba dokonce nezbytného.
A že má váš přednes do Bohdalové či Nárožného daleko? Tak s tím si nedělejte starosti. Úplně stačí, když budete číst výrazně, pomalu a se zájmem, ne znuděně či otráveně. Pokud se ale dokážete uvolnit a třeba i trochu hrát (zlý vlk nebo loupežník odjakživa huhlá hlubokým hlasem, můžete i kvílet jako Meluzína nebo dupat jako obr), udržíte pozornost dítěte mnohem snadněji.
Zkuste to třeba takhle
- Často se při čtení na dítě dívejte. Budete mít přehled, jaké pocity v něm čtení vyvolává, jestli se nebojí nebo není unavené.
- Neznámá slova nebo nezvyklé obraty hned vysvětlujte. Povídejte si o tom, jak se příběh vyvíjí. Ptejte se: Chtěl bys taky takový kouzelný plášť? Co bys s ním dělal? Takové otázky rozvíjí u dítěte vyjadřovací schopnosti i zájem.
- Příběh, který je moc dlouhý, raději trochu zestručněte. Nepřestávejte číst v polovině s tím, že „jak to dopadlo, to se dozvíme až zítra“. Menší děti se potřebují před spaním dočkat svého šťastného konce. Je ale pravda, že jsou i takové, které tímhle způsobem začaly číst. Byly zvědavé na pokračování, tak si ho „zjistily“ samy.
- Uff, po stopadesáté číst to samé. Je těžké to vydržet, zvlášť když dítě nestrpí ani tu nejmenší změnu. Přestože si už připadáte jako porouchaný gramofon, podle psychologů byste měli malému posluchači vyhovět. „Opakovací“ fáze většinou signalizují, že dítě řeší nějaký vnitřní problém – může to být třeba nově objevená skutečnost, že každá maminka (a tedy i ta jeho) jednou umře, nebo určité negativní pocity, které jsou na vědomé úrovni nepřijatelné (nenávist vůči sourozenci). Opakovaným prožitím příběhu o sirotkovi, maceše a zlých sestrách se dítě s těmito pocity vnitřně vypořádá.
Napsal/a: Eva Jedelská
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (5 vyjádření)
Taky jsem měla moc ráda, když děda četl nahlas babičce a vlastně tím pádem i mně. Občas si s manželem čteme nahlas, on mi čte nějaké časopisy, když uklízím, já jsem mu četla dřív i knížky, když byl jednou v nemocnici, chodila jsem mu tam číst a i pánové spolubydlící se zavrtali do postele a poslouchali. Čtení je prostě úžasná věc. A společné hlasité čtení má něco do sebe i pro dospělé.
Moc hezký článek.
Můj táta je extrémní knihomol a mamča taky ráda čte, takže nám s bráchou každý večer četli. Měli jsme vždycky oblíbenou pohádku a tu chtěli pořád dokola a dokola. Třeba Jak šel Honza do lenoráje, kde lítali pečený holuby do pusy a v potoce tekla smetana :-).
Zajímavý je, že mě to zůstalo, četla jsem všechno a všude. Pamatuju si, jak jsme v 2.druhé třídě museli mít v notýsku potvrzeno, že jsme doma četli nahlas – co jsme četli a kolik stránek. A já tam měla Už hoří Paříž (nějaká knížka o 2.světové válce) a učitel byl na mrtvici :-).
Zato brácha sám nepřečetl jedinou knížku, když měl mít do školy povinnou četbu, tak jsem mu to aspoň odvyprávěla, aby byl v obraze.
A naše dcera (2 roky) ta knížky miluje, večer jde do postele se slovy číst knížku a už hledá, kterou si vezmeme a budeme číst. Zatím jsme u veršovaných leporel nebo kraťoučkých příběhů, třeba o Krtkovi.
Manžel jí četl ještě v bříšku před spaním takové ty klasické pohádky – Karkulka, Perníková chaloupka a tak 🙂
Hezký článek (ukázka). Hned po přečtení prvních řádků se mi vybavilo, jak jsem jako malá ležela na dece pod jabloní s knížkou v ruce. 🙂
Knížky k celé naší rodině neodmyslitelně patří, nám rodiče hodně a často četli, my taky hodně četli našemu synovi, no a teď už si čteme každý sám.:-))
Synovi čtu každý večer a když se z toho někdy chci vyvléct kvůli práci, je tak zoufalý, že pokaždé stejně nakonec čtu. Má výbornou slovní zásobu, i ve školce to o něm říkají učitelky, umí výborně popisovat, občas používá až legrační výrazy jako „bylo mi ctí“, „já nemohu“, „bychom“ atd.
Někdy se člověk musí trochu přemáhat, ale když chce něco dokola, vyhovím mu. Křemílka jsme četli snad půl roku, některé kapitoly znám nazpaměť, ale tak to má být.
Navíc u čtení taky povídáme, začnou se mu vynořovat různé otázky a často se na něco ptá, máme na to klid a je to i pro mě příjemné.
Pěkná ukázka. U nás se četlo a čte pořád. My jsme knihomolská rodina.
Bez knížek si život neumím představit, je to neoddělitelná součást žití.
Já osobně jsem načerpala ze čtení veškeré znalosti češtiny – ať už slovní zásobu nebo pravopis – prostě si to pamatuju (mám to obtisklé).
A k tomu opakování – jako dítě jsem chtěla stále tytéž pohádky a nutno říct, že můj tatínek byl tenkrát hodně trpělivý, protože mi četl jednu a tu samou pohádku dokola třeba čtyřikrát nebo pětkrát.
Mobile Sliding Menu