Ukázka z knihy: Gorila a já

Rubrika: Knihy pro děti a mládež

Myslíte, že se gorila může kamarádit s malým děvčátkem? A jak by takové přátelství vypadlo? Nejen to se dozvíte z nové knížky, kterou vám v krátké ukázce nyní představíme…

Crescent

Příští den si Gorila vymyslela, že jí mám dělat při práci společnost. „Kdybys chtěla zase vzít roha, byla bych za to odpovědná,“ prohlásila. „Když se mnou budeš na dvoře, můžu na tebe dohlížet.“ Otevřela zadní vchod a přísně sledovala, jak vycházím ven. Natáhla jsem si žlutou bundu a vykročila do bláta. Zadní dvůr byl ohraničený vysokým plotem z prken. Vlevo stála malá rozviklaná kadibudka natřená načerveno. Vpravo byla velká brána z pletiva. Všude se povalovaly kancelářské židle, umyvadla, dopravní značky, svitky ostnatého drátu, lednička, dvě myčky, zásuvky plné kabelů a drátů, šatníky, díly aut, řídítka, prasklé odrážecí saně, půlka mopedu, čela postele, pokřivené žebříky, poličky na knihy… prostě všechno!

Gorila se sklonila a zvedla ledničku. Pak ji otřela paží a vytáhla z kapsy sáček z umělé hmoty. Vyndala z něj bílý samolepicí papírek a inkoustové pero. Přilepila lístek na ledničku a neohrabaným písmem na něj napsala 200 KORUN. Pak se otočila ke mně.

„To je všechno,“ řekla. „Tohle je moje firma. Tohle prodáváme. Starý krámy.“

Nijak mě to nepřekvapilo. Gorilino obydlí sloužilo jako městský sběrný dvůr šrotu a většího odpadu. Každý den sem přicházeli lidé a zbavovali se věcí, které už nechtěli, a každý den sem chodili i jiní lidé, kteří si odložené věci zase kupovali, protože je z nějakého důvodu potřebovali. Jediné, co Gorila dělala, bylo, že rozhodovala, kolik si nechá zaplatit, a peníze cpala do své pokladny, tedy do krabice od bot.

„Není to žádnej velkopodnik,“ řekla. „Ale nemusíme okusovat kosti, abysme přežily.“

Přemýšlela jsem, jestli mám poslat pozdrav do dětského domova. Pohled nebo tak něco. Milé děti ve Vratiči. Bydlím s opicí na skládce. Doufám, že jednoho dne budete stejně šťastné jako já. Pusu posílá Jonna.

Toho dopoledne mě Gorila naučila, jak lepit na zboží lístky s cenou. „Když je něco rozbitý, musí to být levný,“ řekla a zvedla ohromnou udici. Naviják, na který se navíjel vlasec, byl nakřivo. Gorila jím zkusila otočit. „Vždyť funguje,“ prohlásila. „Pětadvacet kaček.“ Podala mi udici. Připlácla jsem na ni papírek a načmárala na něj 25 KORUN. Moc profesionálně to nevypadalo.

„Výborně,“ pochválila mě Gorila. „To je levný. Někdo se na to chytí a bude si myslet, že to je výhodná koupě. Ale až bude platit, tak se podíváš na cenovku a zatváříš se nejistě. Pak řekneš: Jemináčku. Moc a moc se vám omlouvám, ale ta cenovka je nesprávná. Pod padesát korun jít nemůžu, to jistě chápete.“

Rozhodila rukama. „A zákazník padesát vysolí, protože si mezitím tu věc tak oblíbil, že už se jí nechce vzdát. Takhle se dělá byznys, rozumíš?“

Odvalila se do rohu a zvedla malé červené kolo. „Hm…“ řekla a roztočila přední kolo. „Je jako nový.“

Že by bylo úplně jako nové, s tím jsem souhlasit nemohla. Bylo trochu rezavé a nosič byl nakřivo. Kolo mělo značku Crescent.

Gorila se poškrábala na bradě. Pak se na mě podívala. „Líbí se ti?“ zeptala se.

„Cože?“ řekla jsem. „Ne.“

Sloupla z rámu několik vloček barvy. „Umíš jezdit na kole?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Protože mě to nezajímá.“

Pořád jsem ale po kole musela pokukovat. V dětském domově měla kolo jen Gerd. Nikdy jsme si na něm nemohli zajezdit, protože tvrdila, že bychom ho mohli odřít a jeho cena by se tak snížila.

Gorila postavila malý červený Crescent do bláta. „Je tvoje,“ řekla. „Aby ses mohla naučit jezdit. Je velký tak akorát.“

Najednou se mě zmocnil pocit, že se mi nohy jakoby odlepují od země. Málem jsem vystřelila do vzduchu a cítila jsem, jak se mi koutky úst zvedají v úsměvu.

Pak jsem si všimla, že Gorila se spokojeně šklebí. „Ne,“ řekla jsem a přilepila na řídítka cenovku. „Kolik tam mám napsat?“

Gorilin škleb zmizel. „Huf,“ zahučela. „Napiš tam sto, zmizí, ani se nenaděješ.“

„Dobře,“ řekla jsem.

„Dobře,“ řekla Gorila.

….

str. 37

Odpoledne jsem třídila šroubováky. Vtom přišla nějaká paní v kostkovaných kalhotách a v takových těch brýlích se špičatými obroučkami, co vypadají jako ptačí křídla. Okamžitě si všimla malého červeného kola.

„Kolik stojí tohle?“ zeptala se a lačně si kolo prohlížela. Kousla jsem se do rtu. Sice jsem prohlásila, že ho nechci, ale stejně. Připadalo mi, že se ta paní chce zmocnit něčeho, co je sice jen trošičku, ale přece jen moje. Gorila se podívala nejdřív na mě a pak na kolo, jako by čekala, že něco řeknu. Ale kdybych to udělala, tak se samou radostí nafoukne, až praskne. A tak jsem si jí nevšímala.

Gorila tedy zašilhala na cenovku, na kterou jsem napsala 100 KORUN.

„Hm,“ prohlásila. „Sto padesát, řekla bych.“

„Dobře,“ zaradovala se paní a vytáhla malou peněženku. „Beru.“

„Ne!“ vykřikla jsem.

Dáma nadzvedla obočí. „Prosím?“ řekla pichlavě.

Gorila zkřížila ruce na prsou, zamračila se na mě, ale paní už vytahovala několik bankovek.

….

A jak to nakonec s kolem dopadlo se dočtete v nové knize Gorila a já.

Gorila a já

Hlavní hrdinkou knihy je osmiletá Jonna, která žije v dětském domově. Ředitelka ji nemá ráda a Bez názvu - 1ochotně ji předá k adopci děsivé Gorile, která do domova jednoho dne přijede v otlučeném Volvu. Gorila žije na skládce a živí se prodejem šrotu. Jonna se nejprve Gorily bojí, myslí si, že ji chce sníst, ale postupně se s ní spřátelí. Ukáže se, že Gorila – mimochodem horlivá čtenářka, jejíž nejoblíbenější knihou je Oliver Twist – sice žije v nepředstavitelném nepořádku, ale dokáže Jonně poskytnout lásku a pocit bezpečí, které jí v dětském domově chyběly. Pořídí jí kolo, nakoupí jí oblečení a Jonna pochopí, že v životě tolik nezáleží na tom, zda má čisté ruce a upravené vlasy, pokud najde někoho, komu na ní skutečně záleží, kdo se dokáže vcítit do jejích potřeb. Nad nově vzniklou idylou se však začnou stahovat mračna…

Frida Nilsson je úspěšná švédská autorka dětských knih. Dosud vydala devět titulů, které byly přeloženy do řady jazyků (Gorila a já vyšla francouzsky, německy, polsky, dánsky, korejsky, italsky a rusky). Frida Nilsson je velmi úspěšná v Německu, kde vyšlo již šest jejích knih a Gorila a já byla v roce 2011 nominovaná na Německou cenu za literaturu pro děti a mládež.

Dvě její knihy byly nominovány na prestižní Augustovu cenu, nejrenomovanější švédské literární ocenění.Literární kritika přirovnává Fridu Nilsson k Roaldu Dahlovi, bývá rovněž označována za novou Astrid Lindgrenovou.

Napsal/a: Iveta Pešková

Toto taky stojí za přečtení!

Recenze: Hádanky pro školáky

Miluji svět hádanek. Používám je s oblibou ve školní praxi, milují je i moje vlastní děti. Není tedy divu, že

Čtu dál →

[Soutěž] Ať žijí duchové

Pojďte se proletět letadlem a zapátrat po zlodějích. Až to zvládneme, můžeme si spolu zazpívat písničky z oblíbeného filmu

Čtu dál →

Recenze: Proč jsou banány zahnuté?

Čas od času nás překvapí některé z otázek našich dětí na věci, na které sami neznáme odpověď. A ať se

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (1 vyjádření)

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist