Na knižní trh přichází 1. díl čtyřdílné série pro holky. Pojďte si přečíst ukázku…
Ahóóój! Jmenuju se Sadie a budu ti vyprávět o mojí trhlé rodince. Máma je učitelka hudby, často je duchem mimo, což mě dost prudí. Nevlastní táta je puntičkář a věnuje se hlavně svýmu vlastnímu „přírůstku do rodiny“. Můj vlastní taťka, se měl už dávno odstěhovat, ale pořád bydlí s námi v jednom domě. A pak to nejhorší, brácha Sonny. Jsme dvojčata, pořád spolu soupeříme a on z toho většinou vždycky vyjde líp než já. Když mám všech těhle bláznivejch lidiček plný zuby, prolezu dírou v plotě na konci zahrady a jdu se uklidnit na starej hřbitov.
Postavila jsem se před vysoké zrcadlo a přidržela si u tě la sako z vínově červeného manšestru. Bylo senzační, bylo laciné a já ho vážně děsně moc chtěla.
Jenom škoda, že bylo o čtyři čísla větší a kapku zatuchle páchlo.
„Pamatuješ si na Westlife?“ zeptala se nečekaně Letitia a vsrkla růžový balonek žvýkačky, který právě
„Ne,“ broukla jsem a vrátila sako na ramínko.
Jasně, že jsem si to pamatovala.
Existujou totiž dva druhy hudby, kterou nemusím:klasická (promiň, mamko, prostě to nechápu) a rozchechtané klučičí skupiny. Já, taťka i Sonny nenávidíme ty retro pořady typu
Miluju devadesátá léta, které přehlížejí všechnu dobrou hudbu toho desetiletí a místo toho ukazují videoklipy s kýčovitě pohlednými maníky, co zpívají úplné pitomosti. Jednou jsme dokonce uvažovali o tom, že společně založíme webovou stránku s názvem „Vzdechy klučičích skupin“; nakonec jsme to nechali plavat, díkybohu, protože klučičí skupiny už neotravují vzduch tolik jako dřív. Fuj.
„Moje sestra bývala do Westlife úplný blázen. Když jsem byla malá, měla jejich plakáty ověšený celý pokoj,“ klábosila Letitia a přitom se dál prohrabovala oblečením v sekáči, kam jsme si po škole zaskákly.
„Která sestra?“ zeptala jsem se, ale víte, byla to úplně pitomá otázka (musela to být Kelise, které bylo osmnáct, protože Charonna ve svých čtyřech letech měla nejradši písničku „Kolo, kolo mlýnský “). A upřímně se přiznám, že tak pitomě jsem se zeptala akorát proto, že jsem Letty poslouchala jenom na půl ucha.
„Kelise. No, zkrátka, když jsem si včera večer vzpomněla na její staré plakáty, najednou mě trklo, že Stefan vypadá přesně jako ten blonďák z Westlife. Nemyslíš?“
Nějak jsem si je nedokázala vybavit, jejich obličeje mi splývaly navzájem. Pokud šlo o mě, všichni vypadali jako hezké loutky. V duchu jsem poděkovala osudu, že jsem byla ještě moc malá (na rozdíl od Kelise), abych Westlife a další klučičí skupiny brala v době jejich největší slávy nějak zvlášť na vědomí.
Víc nadšení jsem měla pro Scooby Doo. A myslím, že i dneska bych radši poslouchala Scooby Doo než nějaké skřehotání klučičí skupiny.
Ukázka je z knihy Deník rebelky – Moje trhlá rodinka, kterou vydalo nakladatelství Fragment.