Včera jste si mohli přečíst rozhovor s Vendulou Borůvkovou, autorkovou zajímavě pojaté knihy pro děti. Dnes tu mám pro vás připravenou ukázku…
Annie a berlepsové – Vendula Borůvková
Pořád trucuju, ale jak se autobus „prokousává“ horskými serpentinami výš a výš, krajina se proměňuje. Už to není rozpálená sežehlá placka. Kolem nás se zdvihají zelené vrcholky. Vzduch, který proudí z otevřených dveří autobusu na každé zastávce, už není žhavý a vlhký. Vypadá to, že se konečně přestanu potit! Chci po mamce, aby mi v průvodci přečetla, kam to vlastně jedeme. Ale ona jen zhluboka dýchá nosem a u pusy si drží pytlík, kdyby zvracela.
„To ty zatáčky, Aničko,“ šeptá zničeně. Podivné! Na Pangkoru zase tvrdila, že chytla baktérii z nedopečeného jehněčího satay. Kdybych já strávila polovinu prázdnin blinkáním, jdu se rovnou zastřelit! Karel si navíc usmyslel, že mě teď bude bavit.
„Oblast, kam jedeme, se jmenuje Cameron Highlands podle anglického zeměměřiče, sira Williama Camerona. Víš, že to tady zkoumal přesně sto dvacet pět let před námi?“ vykládá mi.
Máma se na něj vděčně podívá. Ale já ani neceknu. Nebudu s ním mluvit ani za nic. S vetřelcem! On se ovšem nenechá jen tak odradit a ukáže prstem do průvodce.
„Z městečka Tanah Rata vede dvanáct parádních turistických stezek. Můžeme se pěšky vydat přímo na čajové plantáže!“
Hledím na opěradlo sedadla přede mnou a mlčím. Karel pokračuje a spiklenecky se přitom šklebí:
„V šedesátých letech minulého století se na jedné takové túře beze stopy ztratil strašlivě bohatý americký továrník Jim Thompson. Šel se před večeří trochu provětrat, a možná tam bloudí dodnes! Jeho tělo se nikdy nenašlo!“
Utrousím jen pohrdavé hmmm. Chce mě vystrašit povídačkami pro děcka? Mamka se na mě zamračí. Jenže Karel to nevzdává.
„Nebo ho zajali psové berlepsové, to by jim tak bylo podobný!“ řekne a ukáže na jízdenku. „Vidíš? Píše se tady: Pozor na psy berlepsy.“
Nesmysl, prolétne mi hlavou. Jen si ze mě dělá legraci. Strká mi před oči lístek plný neznámých slov. Je roztržený, přesně v těch místech, kde podle něj stojí černé na bílém slovo berlepes. Nebo berlepas? Berlepus? Určitě si to zrovna vymyslel. Stejně jako když mi na Pangkoru tvrdil, že pokud se budu v Malajsii mračit, nazlobím tím místního bůžka Legg-randu. A že tomu, kdo tady místo čerstvého kokosového mléka pije americkou Coca-Colu z plechovky, zčervenají a vypadají všechny zuby. Karel si prostě myslí, že je nejvtipnější na světě. Dobře, tak budu hrát podle jeho pravidel. Chtěl berlepsy, má je mít!
„To se jako belhají po horách s berlema, jo? Blbost! Takoví chcípáčkové by tu nepřežili ani hodinu!“
Karel nasadí překvapený výraz.
„Pozor na jazyk! Psové berlepsové mají pod palcem celé Cameron Highlands. Jako naše hory horští skřítci. Tahle urážka by se nám mohla pořádně vymstít! Jsou strašně poťouchlí a nejradši trápí nafoukané turisty!“
„No jasně, zamávají nad náma berlou a všichni zkameníme. Sešlou na nás horskou nemoc a střevní chřipku.“
„Já v každém případě onemocním z vás dvou,“ ozvala se mamka.
„To je všechno kvůli němu. Neměl s náma jezdit,“ vypálím na ni.
Oba se na mě hodně zvláštně podívají. Máma se nadechne, ale než stačí cokoli říct, v autobusu něco zasmrdí, motor pšoukne a pak se s trhnutím zastaví. Zrovna v té nejostřejší zatáčce!
„Vidíš? Berlepsové! Tys je urazila!“ zadrmolí rychle Karel, aby rozehnal dusnou atmosféru. Podívám se ven. Jen pár centimetrů od boku autobusu zeje hluboká propast. Tajím dech. Chatrné zábradlí by nás neudrželo ani vteřinu. Za námi už se začíná štosovat kolona troubících aut. A vtom se proti nám vyřítí kamion! Jeho řidič vypoulí oči, ale že by šlápl na brzdu? Profičí těsně kolem! Před očima se nám mihne obrázek usmívající se jahody a vzápětí mizí v další zatáčce. Náš autobusák poskakuje u krajnice s hasičským přístrojem. Chuchvalce pěny syčí na rozpáleném plechu. Smrdí to ještě víc. Najednou je venku obrovská spousta lidí. Všichni radí, pokřikují, smějí se. Někteří si vybalí svačiny a usadí se na balvanech lemujících stráň na druhé straně silnice. Mamka se teprve teď zakucká. Je bledá jako stěna. Popadne pytlík a vybíhá ven blinkat. Karel s nešťastným výrazem klopýtá za ní.
Nakonec jsme tam trčeli půl hodiny! Posedávat na krajnici jsme si netroufli, a tak jsme z bezpečí autobusu pozorovali cvrkot na silnici a dělili se o jednu plechovku koly, kterou Karel vyštrachal z batohu. Nuda! A potom, světe, div se, stačilo otočit klíčkem v zapalování a autobus poslušně zavrněl jako tlustá kočka naší sousedky.
„Berlepes! Berlepes!“ křičí řidič a zavírá přední dveře. Těmi zadními se dovnitř hrne štěbetající dav domorodců. Berlepes? Slyšela jsem dobře? Přece nebudu věřit na pohádky…
„Tak vidíš, byla to pomsta berlepsů!“ mrkne na mě Karel, jako by mi četl myšlenky.
„Kde je máma?“ uvědomím si.
Karel ji zmateně hledá pohledem. „Šla si odskočit…“
Pěšinka vedoucí zarostlým svahem na druhé straně silnice je však prázdná.
„Startuje! On odjede! Dělej něco!“ křičím na Karla a strachem se mi podlomí kolena. „Mami!“ Chci vyběhnout ven, ale ulička je plná cestujících. Škrábou se dovnitř, zatímco motor už zase poslušně hučí. Autobus se pomalu rozjíždí. Karel se konečně vzchopí a volá na řidiče: „Berhenti! Berhenti! Saya isteri di luar! “
Nerozumím mu ani slovo, ale na řidiče to platí. Hledí na Karla jako na šílence, ale brzdí. Ostatní Malajci se smějí a brebentí. Konečně vidím mámu. Běží a zděšeně mává rukama. Ukazuju na ni, řidič se zubí a několikrát mocně stiskne klakson.
„Sama-sama!“ brebentí.
Dveře se otevírají. Malajci před uřícenou mámou uskakují.
„Zuzano!“ volá Karel.
„Mami!“ přidávám se.
Máma vyčerpaně žuchne na sedadlo. Je vyděšená stejně jako my dva. Klimatizace sice opět funguje, ale Karlovi se na čele perlí kapičky potu. S mámou se objímáme. Oči mi sklouznou na talisman od táty, který se mamce houpe na batohu. Je to dordže, amulet pro štěstí. Chci věřit, že za mamčin šťastný návrat může ono, ne ten protivný Karel. Možná je to půl na půl. Malé pozlacené dordže se odráží v okenním skle. Táta ho přivezl před třemi lety z Tibetu, kam odjel meditovat. To jsme s ním ještě bydlely v Ženevě. Když jsem s tátou minulou neděli telefonovala, těsně před odjezdem do Singapuru, zněl dost tajemně. Prý se brzy uvidíme. Tajně jsem doufala, že se k sobě s mámou vrátili a přivítají mě spolu. Hledala jsem ho v příletové hale, málem jsem kvůli tomu přehlédla mámu. Ale nic.
Kousnu se do rtu. Na to teď nechci myslet. Za okny se už zase míhají překrásné horské scenerie. Jenže já mám najednou slzy na krajíčku. Nejpoťouchlejší berlepes je sám Karel.
Ukázka je z knihy Annie a berlepsové, kterou vydalo nakladatelství Host. Je určena dětem 
od deseti let.
Třináctiletá Annie jede na prázdniny za svou maminkou, která je pracovně v Singapuru. Když máma v džungli ztratí talisman, který Annie dostala od táty, dívka se vydá na svéráznou záchrannou výpravu. Potká při ní tajemné berlepsy, s nimiž zažije neuvěřitelné dobrodružství. To ji zavede až do míst, o kterých vždy snila a která navštívil její otec, než od nich odešel. Annie se ocitne v Tibetu. Jen o pár století dříve…
Nevíte, jakou knížku pod stromeček? Využijte skvělé nabídky nakladatelsví Host, které pro vás sestavilo vánoční tipy!
A abyste z toho měli prospěch nejen intelektuální, ale i materiální, všechny doporučené knihy navíc až do 17. prosince zlevňujeme o celých 30 %. Poštovné ani balné u nás neplatíte, to už je zavedené pravidlo. Přejeme dobrý výběr při hledání knih pod stromeček a krásné sváteční okamžiky strávené četbou.
Napsal/a: Iveta Pešková
