Pokud se zajímáte o dění v dětské literatuře, pak víte, že Stanislava Reschová je autorkou vítězné moderní pohádky vyhlášené nakladatelstvím Albatros, ročník 2010. Tehdy slavila úspěch s titulem Ježkovy voči a jiné pohádky. Do dneška stihla napsat i další, z nichž ta poslední by měla přímo vybízet k širokým úsměvům…
Knížka dostala i vypovídající název Veselá kopa pohádek a vyšla před nedávnou dobou v nakladatelství Portál. Na další pohádky Stanislavy Reschové jsem po pravdě byla dost zvědavá. Musím přiznat, že její první dílo mě až tak moc nenadchlo. Pravda, šlo o moderní pohádku a já mám pro děti přece jen raději téma klasičtější (té modernity bylo až moc). Nicméně jsem byla zvědavá, jak dalece autorka postoupila se svým stylem zpracování a jakým směrem se zaměřila právě v tomto novém titulu. A nebudu napínat. Mile mě překvapila…
Ano, ano. Dvacet krátkých pohádek srší úsměvem a lehkostí. Nijak na sebe nenavazují, takže se dají číst/předčítat v podstatě v jakémkoliv pořadí. Vyprávějí příběhy legrační i postavené na hlavu. Věřím tomu, že i dospěláci se nad některými hodně zasmějí. Každá z pohádek je jednoduchá, žádné složitosti v nich nenajdete. Kniha je tak určena jak k předčítání předškolákům, tak udělá nepochybně radost i malým školáčkům, kteří si v ní mohou listovat sami a zkoušet svá první slůvka. Pomocná jsou i větší písmenka, jednoduché věty bez složitých souvětí a oceňuji rovněž dostatek dialogů, což je pro děti rozhodně zajímavější, než jen strohý text.
Jsem velmi ráda za každou knížku pro děti, která pro děti ve své hravé formě skrývá i nějakou
Stanislava Reschová vymyslela docela originální pohádky, které, byť jsou více jak z poloviny postavené na humorné nadsázce, dokáží děti něco nového naučit. Nebo lépe řečeno, snaží o vlastní aktivitu dítěte a jeho zapojení. V závěru každé pohádky je několik otázek, jež se týkají daného příběhu. Dítě tak musí nejen pracovat se svou pamětí a přemýšlet, ale i logicky uvažovat.
Ne všechny otázky najdou malí čtenáři v textu. Nad některými se musí i zamyslet. A navíc, mnoho z nich přímo vybízí k zamyšlení. Respektive, autorka se svými některými příběhy snaží o to, aby děti zapojily logiku, přemýšlely nad nějakým tématem, uvažovaly atd.
Ideálně je tu například pohádka o Kubovi a mimozemšťanech. Kuba cestou na maškarní ples potká dva mimozemšťany, kteří si spletli trasu a místo na jižním pólu, přistáli u Kubovy školy. Chtějí zkoumat tučňáky, lidi na svou čistou planetu brát nechtějí. Proč? Nechtějí smog, války, výfuky, hádky. A i k této problematice směřuje jedna ze závěrečných otázek: „Proč nechtěli vzít na svou planetu člověka?“ Otázka přímo vybízí k následné diskuzi mezi dětmi a nejlépe asi rodiči. Téma znečištění ovzduší, válek, recyklace – taky vás napadá spousta dalších, o čem je možné si povídat a přitom vlastně podněcovat dítě ke správnému jednání?
Podobně se tak tváří i například pohádka O třech loupežnících. Ta je sice skutečně dost „postavená na hlavu“, ale říkám si, proč ne. Děti bavit bude, nic nelogického v ní hledat nebudou. A navíc je veselá a pobaví. A opět – hledat v ní téma na diskuzi nebude nic složitého. Ostatně, nabízí se samo – krádeže, nekalé úmysly, vězení versus život ve spokojenosti, spokojenost v práci, vzájemná pomoc atd…
Jiné pohádky zase pobízejí k aktivitě zaměřené směrem k dalšímu poznávání. Jmenovat bych mohla například Pohádku z pravěku. I když je vyprávěná s hodně velkou nadsázkou, má zajímavý základ a vypovídá o zajímavé minulosti člověka. Zaměřuje se na historii, což si myslím, je pro děti oblíbené téma, které je zajímá. A na téma pravěku, doby kamenné, maleb na zdech, Věstonické Venuši, mamutech a šavlozubých tygrech, ale i o vynálezech lidstva, se dá hovořit hodně dlouho. A děti jsou zvídavé…
Pokud bych měla zhodnotit pohádky kompletně, zdají se mi velmi povedené. Až tedy na jednu výjimku a tou je pohádka o chlapečkovi, který si nerad čistil zoubky a také na to doplatil. Což o to, téma ideální k povídání s dítětem, nicméně se domnívám, že jde o příběh až příliš strašidelný z pohledu malého dítěte. Beru to podle reakce svého sedmiletého syna, kterému se bohužel nelíbila a dokonce ji ani moc nepochopil. Pravdou je, že i mně se zdála jednak až příliš tvrdá vůči malým dětským čtenářům, ale také mi v ní chybělo více vysvětlení či jakési návaznosti a vůbec celková výstavba příběhu nebyla zrovna nejlepší. Zhodnotila bych jí spíš jako „uspěchanou a zmatenou“.
Naštěstí jde o výjimku, protože další pohádky se již nesou ve skutečně veselém duchu a dobrém zpracování. Autorka v nich využívá svého skvělého smyslu pro český jazyk – pohádky tak rozvíjí slovní zásobu dětí, ukazují na jeho bohatost a krásu.
Stanislava Reschová mě mile překvapila svým dílem, které je psáno s lehkostí i hravostí malého dítěte, jemuž sice, sem tam, chybí ještě kvalita hry, ale které, na druhou stranu, dokáže rozdávat radost hlavně svým úsměvem…
Více o knížce Veselá kopa pohádek, včetně ukázek, najdete tady.