Stanislava Reschová chce děti rozesmát. Podaří se jí to?

Pokud se zajímáte o dění v dětské literatuře, pak víte, že Stanislava Reschová je autorkou vítězné moderní pohádky vyhlášené nakladatelstvím Albatros, ročník 2010. Tehdy slavila úspěch s titulem Ježkovy voči a jiné pohádky. Do dneška stihla napsat i další, z nichž ta poslední by měla přímo vybízet k širokým úsměvům…

Knížka dostala i vypovídající název Veselá kopa pohádek a vyšla před nedávnou dobou v nakladatelství Portál. Na další pohádky Stanislavy Reschové jsem po pravdě byla dost zvědavá. Musím přiznat, že její první dílo mě až tak moc nenadchlo. Pravda, šlo o moderní pohádku a já mám pro děti přece jen raději téma klasičtější (té modernity bylo až moc). Nicméně jsem byla zvědavá, jak dalece autorka postoupila se svým stylem zpracování a jakým směrem se zaměřila právě v tomto novém titulu. A nebudu napínat. Mile mě překvapila…

Veselé pohádky

Ano, ano. Dvacet krátkých pohádek srší úsměvem a lehkostí. Nijak na sebe nenavazují, takže se dají číst/předčítat v podstatě v jakémkoliv pořadí. Vyprávějí příběhy legrační i postavené na hlavu. Věřím tomu, že i dospěláci se nad některými hodně zasmějí. Každá z pohádek je jednoduchá, žádné složitosti v nich nenajdete. Kniha je tak určena jak k předčítání předškolákům, tak udělá nepochybně radost i malým školáčkům, kteří si v ní mohou listovat sami a zkoušet svá první slůvka. Pomocná jsou i větší písmenka, jednoduché věty bez složitých souvětí a oceňuji rovněž dostatek dialogů, což je pro děti rozhodně zajímavější, než jen strohý text.

Výchovný podtext nebo jen legrace?

Jsem velmi ráda za každou knížku pro děti, která pro děti ve své hravé formě skrývá i nějakou výchovnou myšlenku.
Stanislava Reschová vymyslela docela originální pohádky, které, byť jsou více jak z poloviny postavené na humorné nadsázce, dokáží děti něco nového naučit. Nebo lépe řečeno, snaží o vlastní aktivitu dítěte a jeho zapojení. V závěru každé pohádky je několik otázek, jež se týkají daného příběhu. Dítě tak musí nejen pracovat se svou pamětí a přemýšlet, ale i logicky uvažovat.

Ne všechny otázky najdou malí čtenáři v textu. Nad některými se musí i zamyslet. A navíc, mnoho z nich přímo vybízí k zamyšlení. Respektive, autorka se svými některými příběhy snaží o to, aby děti zapojily logiku, přemýšlely nad nějakým tématem, uvažovaly atd.

Ideálně je tu například pohádka o Kubovi a mimozemšťanech. Kuba cestou na maškarní ples potká dva mimozemšťany, kteří si spletli trasu a místo na jižním pólu, přistáli u Kubovy školy. Chtějí zkoumat tučňáky, lidi na svou čistou planetu brát nechtějí. Proč? Nechtějí smog, války, výfuky, hádky. A i k této problematice směřuje jedna ze závěrečných otázek: „Proč nechtěli vzít na svou planetu člověka?“ Otázka přímo vybízí k následné diskuzi mezi dětmi a nejlépe asi rodiči. Téma znečištění ovzduší, válek, recyklace – taky vás napadá spousta dalších, o čem je možné si povídat a přitom vlastně podněcovat dítě ke správnému jednání?

Podobně se tak tváří i například pohádka O třech loupežnících. Ta je sice skutečně dost „postavená na hlavu“, ale říkám si, proč ne. Děti bavit bude, nic nelogického v ní hledat nebudou. A navíc je veselá a pobaví. A opět – hledat v ní téma na diskuzi nebude nic složitého. Ostatně, nabízí se samo – krádeže, nekalé úmysly, vězení versus život ve spokojenosti, spokojenost v práci, vzájemná pomoc atd…

Jiné pohádky zase pobízejí k aktivitě zaměřené směrem k dalšímu poznávání. Jmenovat bych mohla například Pohádku z pravěku. I když je vyprávěná s hodně velkou nadsázkou, má zajímavý základ a vypovídá o zajímavé minulosti člověka. Zaměřuje se na historii, což si myslím, je pro děti oblíbené téma, které je zajímá. A na téma pravěku, doby kamenné, maleb na zdech, Věstonické Venuši, mamutech a šavlozubých tygrech, ale i o vynálezech lidstva, se dá hovořit hodně dlouho. A děti jsou zvídavé…

Pokud bych měla zhodnotit pohádky kompletně, zdají se mi velmi povedené. Až tedy na jednu výjimku a tou je pohádka o chlapečkovi, který si nerad čistil zoubky a také na to doplatil. Což o to, téma ideální k povídání s dítětem, nicméně se domnívám, že jde o příběh až příliš strašidelný z pohledu malého dítěte. Beru to podle reakce svého sedmiletého syna, kterému se bohužel nelíbila a dokonce ji ani moc nepochopil. Pravdou je, že i mně se zdála jednak až příliš tvrdá vůči malým dětským čtenářům, ale také mi v ní chybělo více vysvětlení či jakési návaznosti a vůbec celková výstavba příběhu nebyla zrovna nejlepší. Zhodnotila bych jí spíš jako „uspěchanou a zmatenou“.

Naštěstí jde o výjimku, protože další pohádky se již nesou ve skutečně veselém duchu a dobrém zpracování. Autorka v nich využívá svého skvělého smyslu pro český jazyk – pohádky tak rozvíjí slovní zásobu dětí, ukazují na jeho bohatost a krásu.

Každá z nich nabízí nějaké diskuzní téma, stačí si jen vybrat. Proto bych ani neřekla, že jde o pohádky na dobrou noc. Právě díky té možnosti povídání a poznávání, což věřím, že děti zaujme. Spíš bych knížku viděla jako skvělou možnost na trávené volných chvil s dětmi.

Stanislava Reschová mě mile překvapila svým dílem, které je psáno s lehkostí i hravostí malého dítěte, jemuž sice, sem tam, chybí ještě kvalita hry, ale které, na druhou stranu, dokáže rozdávat radost hlavně svým úsměvem…

Více o knížce Veselá kopa pohádek, včetně ukázek, najdete tady.

Napsal/a: Ivča a Domča