Recenze: …A zase ty princezny! aneb malé holky v akci

Předpokládám, že každá holčička se alespoň na chvilku chtěla stát princeznou. V nádherných šatech, s ještě úžasnějším účesem. Ale známe přece pohádky!

Netrvalo by ani tak dlouho, abychom si vzpomněli na nějakou pohádku, ať knižní či filmovou, ve které sice vystupuje krásná princezna. Jenže vždycky to má nějaký háček. Aby měla pohádka, princezna je buď pyšná, lakomá, zvědavá a já nevím, jaká ještě. A tak přichází krásný princ, aby jí ze zajetí své špatné charakterové vlastnosti osvobodil. A protože pohádky jsou od toho, aby skončily šťastně, netřeba hádat, jak takový příběh skončí.

Proč vlastně princezny

Asi nejspíš teď namítnete, proč tady omílám to, co všichni známe. Hlavním důvodem je takové zamyšlení k tomu, že dnešní holčičky se určitým typům princezen přece jen podobají, nebo aspoň malinko podobat mohou. A třeba si to holčičky ani neuvědomují. Neznáte třeba ve svém okolí holčičku, která se tak trochu víc chlubí, než je zdrávo? Nebo se fintí tak, že zrcadlo je jediné, co ji na světě, řečeno s nadsázkou, zajímá? Anebo je ta holčička tak pomalá, že byste řekli, že i šnek bude rychlejší? Špatných charakterových vlastností bychom našli mnoho. A tak si řekneme: Jak to? Vždyť to jsou malé holky, jak můžou být závistivé či chlubivé? Sice nemůžu mluvit jako psycholog, kterým nejsem, ale ono k tomu není zase tak moc na přemýšlení. Všichni víme z nejrůznějších zpráv, že dnešní děti tráví nejvíce času u počítače místo toho, aby se šli na celé odpoledne provětrat na hřiště. Rodiče s nimi tráví málo času. Rozhodně daleko méně, než by měli. Kariéra a strach o zaměstnání dělají své a potomek musí prostě a jednoduše počkat. Co si budeme nalhávat. A tak se děti nudí bezduchým sledováním televize a vymýšlením nesmyslů a lotrovin. A z toho pak také plyne, že se jim nejspíš zalíbí chování nějakého „hrdiny“ z televizního seriálu. Tak proč by se nechovali stejně? Jak jednoduché odůvodnění. Dětem se líbí svět postav dětských seriálů, a to nejen animovaných. Hrdinky mají vlastně vše strašně jednoduché a vždy vyřeší situaci tak, jak to ale bohužel v realitě bývá málokdy. Jenže děti tohle nepochopí. A tak zůstávají v onom fantazijním světě a začínají se přizpůsobovat…

Nikdy není pozdě

Ano, toto platí skoro všude. A tak se dostávám k tomu, jak dítěti vlastně vysvětlit, co jsou to charakterové vlastnosti, jaké jsou ty špatné či nevhodné a především, jak je poznat a bránit se jim. V rukou se mi totiž ocitla knížka Františka Zacharníka s názvem …A zase ty princezny!, kterou vydalo nakladatelství CPress. A právě tahle knížka mě zaujala svým zpracováním. Nejde o žádnou typickou příručku, která by dětem říkala: Tohle smíš. Tohle nemůžeš. A podobně. Je to totiž pohádková knížka!

Je plná pohádek o princeznách, takže je nejvíce samozřejmě vhodná pro holčičky. K nim se ostatně nějaké to fintění hodí víc, než ke klukům. Vypravěčem je dědeček, který svým vnučkám, Elišce a Sáře, vypráví příběhy o princeznách. Děti mu tak trochu napovídají, jaká znají děvčata a tak dědeček vymyslí na každou charakterovou vlastnost nějakou tu pohádku. V ní se děvčata dozví příběh princezen, které svými negativními vlastnostmi svět nijak neoslnily, ale spíš naopak. Lidé je třeba mohou přestat mít rádi apod. A tak je na čase, aby se princezny napravily. Jenže cesta to bude nepochybně dlouhá, protože tak jednoduché to nemůže být ani v pohádce.

Příběhy nejsou příliš dlouhé, ale jsou velmi čtivé a výstižné, navíc doprovázené moc pěknými ilustracemi Petry Hauptové Řezníčkové. A protože jde o knížku pro holčičky, každá stránka knížka je na okrajích vyvedena v nějaké pastelové barvě. Takové, jakou známe z holčičích pokojů.

Zpět k jádru problému

Autor se svými pohádkami snaží ukázat zajímavou formou malým dětem, že na světě nejsme všichni stejní, každý máme jiné vlastnosti a každý se chováme jinak. Ukazuje, že některé vlastnosti jsou ale nejen společensky nevhodné, ale vůbec nejsou pro život každého z nás dobré. Díky špatným vlastnostem se z nás stávají také svým způsobem špatní lidé. A takové má rád jen málokdo. Kamarádi se od nás začnou odvracet a my se postupně budeme ocitat sami. A brzy nám vše začne být moc líto. A to přece nechceme! A tak se to František Zacharník snaží vysvětlit i oněm malým čtenářkám, kterým se tato knížečka dostane do rukou. A za sebe mohu říci, že by bylo fajn, kdyby si jí přečetly všechny všechny holčičky, co na světě jsou. Nikdo je nebude poučovat, ale přitom se dozví mnoho užitečného. A pokud k tomu přičteme i následné povídání s mamkou či taťkou, které by dle mě mělo následovat, pak věřím, že zapomenou na ty nesmyslně úžasné holky z televize a začnou se chovat podle toho, kde žijí. A to v realitě.

On totiž takový pohádkový příběh dokáže dělat zázraky. Podobné, jako nabízí hrdinka přihlouplého seriálu v televizi. Jenže dobře napsaná pohádka má zároveň poučit. Mělo by z ní vyzařovat nějaké kouzlo. A měla by v sobě mít nějaké poučení do života. A přesně tohle tato útlá knížečka obsahuje.

Tip pro rodiče

Nepochybně najdete i další špatné charakterové vlastnosti, než jen ty, co jsou v knížce v osmi příbězích vykreslené. Zkuste zapojit svou fantazii a svým dětem nějakou podobnou pohádku vyprávět. Uvidíte, že to ocení. A zažijete také spoustu legrace. A z takových chvil si děti jistě odnesou to nejdůležitější. Pocit lásky a bezpečí…

Tahle princezna Filoména se odmalička moc ráda parádila neboli fintila. Ne snad hned v kolíbce, to dá rozum, ale už když trochu povyrostla, zhlížela se ráda ve velikém zámeckém zrcadle se zlatým rámem. Všelijak se nakrucovala, dělala různé obličeje a tak. Proto jí budeme říkat Fintilína.

Když začala chodit s chůvou na procházky, vybírala si nejraději sama oblečení, o kterém si myslela, že jí nejvíce sluší. Také své panenky – a že jich měla! – pořád převlékala. Pak je posadila vedle sebe na postýlku a vážným hlasem řekla: „Milé princezny, císař pán mně přikázal, abych vybrala tu nejhezčí z vás. Ta dostane zlatou korunku a šňůru perel.“ Už před tím tu korunku vystříhala ze žlutého papíru a slepila. A na nit navlékla barevné korálky. „A nejkrásnější princeznou světa se stává… princezna Filoménka!“

To byla panenka, kterou měla nejradši. Dala jí stejné jméno, jako měla sama, protože se jí i dost podobala. Měla také modré oči a zlaté vlásky jako naše Fintilína. Když dala vítězné panence korunku a korálky, posadila ji doprostřed všech ostatních a řekla: „Vy ostatní budete Filoménku poslouchat a sloužit jí!“

Více o knížce …A zase ty princezny! najdete na stránkách nakladatelství CPress.

Napsal/a: Iveta Pešková