Pohádka o líném Toníkovi

Rubrika: Knihy pro děti a mládež

Máte doma líné či hubaté dítě? Připravili jsme pro vás ukázku z knížky, která o takových dětech povídá…

Dokud byl Toník malý, jeho lenost nikomu nevadila. Starostliví rodiče ho oblékali, česali, čistili mu zuby, a dokonce ho i krmili. Toník jen otevíral pusu a žvýkal, a to tak líně, že jeho starostliví rodiče při tom usínali zmoženi celodenní prací a běháním po obchodech. Občas usnuli tak tvrdě, že spadli ze židle. Ozvalo se zadunění, Toník se lekl a začal plakat. Starostliví rodiče okamžitě vyskočili a vyděšeně běhali po kuchyni. Nabízeli Toníkovi různé dobroty, zpívali mu písničky a nakonec ho vzali na záda a běhali s ním po bytě. Toníkovi se to líbilo. Smál se a křičel:
Hyjé! Hyjé!“
Nic jiného neznal, protože byl tak líný, že se ani nenaučil pořádně mluvit.

Tak to šlo velmi dlouho. Toník byl línější a línější a starostliví rodiče čím dál ustaranější. Už dávno si všimli, že jiné děti svým rodičům pomáhají: vynášejí smetí, umývají nádobí, chodí ven se psem nebo alespoň uklízejí svůj pokoj. Toník nejraději ležel v posteli. Starostliví rodiče mu vždy přinesli snídani, nakrmili ho, učesali, Toník se opět zavrtal pod peřinu a spal až do pozdního odpoledne. Potom se opět nechal nakrmit a učesat a čekal, jakou zábavu mu starostliví rodiče vymyslí. Když mu nic nevymysleli, svalil se na zem a zuřivě křičel až do té doby, dokud si ho starostliví rodiče neposadili na záda, neběhali s ním po bytě sem a tam a on při tom opět nekřičel: „Hyjé! Hyjé!“

Blížil se však čas, kdy měl Toník začít chodit do školy. Starostliví rodiče z toho byli celí nesví. Sedávali v kuchyni a přemýšleli, co dělat. Báli se mu říct, že od září bude muset nosit aktovku, učit se psát a počítat a — co je možná nejhorší — chodit na tělocvik a cvičit své líné tělo. Báli se, že když tu strašnou zprávu Toníkovi řeknou, začne řvát a oni se z toho řvaní úplně zblázní.

Nakonec se rozhodli: je třeba si na pomoc zavolat nějakého zkušeného odborníka. Rychle otevřeli telefonní seznam a po chvilce hledání ho našli: jmenoval se plukovník Štainšnicl a byl to nejznámější specialista na boj s dětskou leností. Rodiče se zaradovali. Hned mu zatelefonovali a dohodli se s ním, že druhý den přijde a vyléčí Toníka z lenosti.

Plukovník Štainšnicl přišel brzy ráno. Nejdříve netrpělivě zazvonil a potom začal bouchat pěstí na dveře. Starostliví rodiče rychle otevřeli. Za dveřmi stál mohutný stařec s vypoulenýma očima a s vlasy zježenými zlostí. Byl v uniformě a na nohách měl vysoké vojenské boty.

„Jsem plukovník Štainšnicl v záloze!“ zařval stařec a s dupáním se vřítil do bytu.
Starostliví rodiče se strachem roztřásli.
„Náš Toník,“ pravili plačtivě, „ještě spí, možná bychom měli chvilku počkat, aby se nevylekal.“
„Nemohu čekat!“ zařval stařec. „Čekají na mne další pacienti! Ve vedlejší ulici líná Katka, které se nechce uklízet panenky, a na druhém konci města bratři Dumpákovi, kteří tento rok z lenosti ještě nevylezli z postele!“

Starostliví rodiče smutně svěsili hlavy a mlčky ukázali na dveře Toníkova pokoje. Věděli, že už nemohou ničemu zabránit. Plukovník Štainšnicl kopnutím rozrazil dveře, vřítil se dovnitř a zařval:
„PÓÓ-ZOR!“
Starostliví rodiče si ustrašeně sedli do kuchyně a s napětím čekali, co se bude dít. Z Toníkovy světničky se nesl řev plukovníka Štainšnicla a Toníkův překvapený křik. Toník řval víc a víc a plukovník křičel:
„Svléknout pyžamo! Obléct kalhoty! Cože? Ty si neumíš obléct kalhoty?! Ani košili? A kde máš trenýrky?! Klusem pro boty! Nestojím, nekoukám a běžím!!“
Otevřely se dveře Toníkova pokoje a Toník s řevem vyletěl ven. V předsíni sebral svoje boty a chvatně se začal obouvat. Plukovník Štainšnicl stál nad ním a křičel:
„Jak se to obouváš? Levou na pravou a pravou na levou? Zavázat tkaničky!! Mám ti to ukázat? CÓÓÓ?!!!“
Starostliví rodiče se zavřeli v kuchyni a začali plakat. Bylo jim líného Toníka líto a báli se, že z toho bude v šoku a přestane růst anebo začne šilhat.

Po hodině Toníkova léčba skončila. Dveře do kuchyně se otevřely a dovnitř vpochodoval Toník a za ním plukovník Štainšnicl.
„ZASTAVIT STÁT!“ zakřičel plukovník a Toník se zastavil. Byl oblečený, obutý i učesaný.
„Léčba vašeho syna byla náročná a komplikovaná,“ řekl plukovník, „ale jistých výsledků jsme dosáhli.“
Starostliví rodiče si ulehčeně vydechli a zaradovali se.
„VYNÉST SMETÍ!“ zakřičel zničehonic plukovník.
Starostliví rodiče sebou vylekaně trhli, ale Toník okamžitě uchopil koš se smetím, vyběhl ven, vysypal ho a vrátil se.
„UKLIDIT POKOJ!“ opět zakřičel plukovník a Toník se pustil do úklidu. Plukovník si důležitě sedl za stůl a pustil se do vyplňování lékařského receptu.
„Třikrát denně vysypat smetí, sedmkrát denně uklidit světnici, dvakrát denně umýt nádobí, pětkrát denně vyčistit všechny boty, ráno studená sprcha, před spaním kontrola čištění uší,“ mrmlal si plukovník, potom recept podepsal a podal ho starostlivým rodičům.

Starostliví rodiče se dojetím téměř rozplakali.
„DISCIPLÍNA, POŘÁDEK A PŘÍSNÝ REŽIM! To je základ boje proti dětské lenosti,“ zařval ještě plukovník, srazil podpatky a odešel léčit dalšího pacienta.

Starostliví rodiče se však radovali zbytečně. Ještě ani nedozněl dupot plukovníkových vojenských bot a Toník už se svalil na zem a pustil se do zuřivého křiku. Nadarmo ho starostliví rodiče chlácholili a konejšili. Toník křičel a křičel. Museli ho uložit do postele, nakrmit, učesat a potom až do večera nosit na zádech, přičemž Toník mezi řvaním křičel:
„Hyjé! Hyjé! Hyjé!!!“

Když večer Toník konečně usnul, starostliví rodiče seděli unaveně v kuchyni a přemýšleli, co dál. Ukázalo se, že léčba plukovníka Štainšnicla byla neúčinná. Školní rok začínal za týden a bylo třeba něco podniknout. Až do půlnoci si lámali hlavu a potom na to přišli: zavolají všechny odborníky na dětskou lenost najednou. Čím víc jich bude, tím lépe. Vyzkoušejí, co se dá, a možná alespoň jeden z nich dokáže Toníka vyléčit. Jak se rozhodli, tak také udělali: celou noc telefonovali a posílali telegramy odborníkům na boj proti lenosti. Popisovali jim Toníkovo chování a prosili je:
Přijďte co nejdříve!

Druhý den ráno přišlo asi patnáct odborníků. Netrpělivě se tlačili v předsíni a čekali, kdy budou moci předvést své léčitelské umění. Každý z nich měl svou vlastní metodu. Jeden tvrdil, že proti lenosti jsou nejlepší zábaly do studeného mokrého prostěradla. Dítě se v mokrém prostěradle třese zimou tak dlouho, dokud ho lenost nepřejde. Jiný ukazoval své ruce podivně pokroucené jako staré větve.
„To je od lenosti,“ řekl. „Vždycky když je ukážu nějakému dítěti, lekne se a přestane být líné.“
Další měl metodu veselých kotrmelců.
„Dokážu dělat nejveselejší kotrmelce na světě,“ tvrdil odborník. „Udělám před dítětem několik veselých kotrmelců, ono se rozveselí a chce to zkusit také. Zapomene na svou lenost a je vyléčené.“

Starostliví rodiče všechny upozorňovali, že léčbu budou moci začít, až se Toník probudí. Už tu měli takového, co kopal do dveří a křičel, a oni si podobnou léčbu nepřejí. Počkají, než se Toník vzbudí, nakrmí ho, učešou a potom začne léčba. Jeden starý pán s tahací harmonikou navrhl, že vzbudí Toníka jemně, veselou písničkou. On už to velmi dobře zná: dítě spí a najednou se sladce usmívá — dědeček mu hraje na harmoniku jemnou, veselou písničku. A takto příjemně probuzené dítě na lenost hned zapomene.

Všichni se začali hádat: i oni mají plno prostředků, kterými mohou Toníka příjemně probudit. Veselé kotrmelce se přece dají dělat i potichu a ukazovat pokroucené ruce také. Jedna paní navrhla, že by mohla Toníkovi, aby se nevzbudil, zpívat ukolébavky. Ostatní by se zatím dohodli, kdo půjde léčit první. Nakonec to vyhrál starý pán s harmonikou. Řekl, že má ještě jeden úvazek ve vedlejší ulici, kde budívá líného Michala. Je to jeho stálý zákazník, a proto má právo na jistou přednost, když už tu byl v pět hodin jako první.

Starostliví rodiče tedy otevřeli dveře do Toníkova pokojíku, starý pán vešel dovnitř, dveře opět zavřeli a všichni napjatě čekali, co se bude dít. Nejdříve bylo ticho. Potom uslyšeli tóny harmoniky. Starý pán chvíli citlivě preludoval, potom se osmělil a začal hrát melodii. Chvíli ji rozvíjel a později přidal i zpěv. Zpoza dveří Toníkova pokoje se nesla veselá písnička a všichni si s ulehčením oddechli; zdálo se, že je všechno v pořádku. Ale jen na chvíli. Najednou, zničehonic, začal Toník křičet. Starostliví rodiče ustrašeně zalomili rukama. Toníkův křik zněl jako zapnutý vysavač, nabíral na hlasitosti a zuřivosti. Zbytečně se starý pán snažil hrát a zpívat z plných sil. Potom se mu hlas zlomil, přešel do těžkého kašle, harmonika začala žalostně kvílet, náhle se rozletěly dveře a starý pán se vypotácel ven. Ve tváři byl celý fialový, snažil se nabrat dech a nepřítomně koulel vypoulenýma očima. Nastala panika. Někdo přinesl židličku, jiný sklenici vody. Starý pán rozhazoval rukama a chtěl svůj kabát. Zmatku využil odborník s kotrmelci. Vřítil se k Toníkovi do pokoje a začal dělat veselé kotrmelce, ale za chvíli si rozrazil hlavu o skříň, celý zkrvavený vyběhl ven a utekl pryč.

Starostliví rodiče léčbu okamžitě přerušili. Vběhli do pokoje, začali Toníka tišit, nakrmili ho, vyčistili mu zuby, učesali vlasy a opět ho uložili do postele. Toník ještě chvíli hněvivě křičel a potom usnul. Starostliví rodiče všem nařídili absolutní ticho. Nikdo nebude jejich Toníka rušit, dokud se sám nevzbudí! Co je to za léčbu, když dítě řve jako tur? Odborníci zmateně přikyvovali hlavami, opět se natlačili do předsíně a trpělivě čekali dále.

Toník se vzbudil až pozdě odpoledne. Chvíli zlostně křičel, jako signál pro starostlivé rodiče, potom se opět nechal nakrmit, učesat a obléct a konečně mohl první odborník začít s léčbou. Jenže všechno to bylo zbytečné. Marně se odborníci snažili a chodili jeden po druhém do Toníkova pokoje, odpovědí jim byl jen zuřivý řev. Nezabralo vůbec nic — ani mokrá prostěradla, ani pokroucené ruce, ani ukolébavky. Odborníci vešli do pokoje a po chvíli v hrůze vyběhli ven, křičíce, že něco takového ještě nezažili — nevyléčitelný případ lenosti! Předsíň se pomalu vyprázdnila, a když utekl i poslední odborník, starostliví rodiče si smutně sedli v kuchyni za stůl. Co budeme dělat? ptali se sami sebe.

Odpovědí jim byl Toníkův krátký výkřik. Už byl večer, venku tma a vyhládlý Toník si žádal jídlo. Starostliví rodiče vběhli do pokoje, nakrmili ho, učesali a převlékli do pyžama. Právě si ho chtěli vzít na záda, aby ho trochu ponosili, když najednou zazněl zvonek.

CRRRRR! CRRRR! Starostliví rodiče překvapeně ztuhli. Kdo to může být? Nějaký rozzuřený soused, kterému se nelíbil Toníkův křik? Šli ke dveřím, chvíli poslouchali a potom otevřeli. Za dveřmi stál drobný stařičký dědeček. Usmíval se, uctivě se uklonil a potom se představil. I on je odborníkem na léčbu dětské lenosti. Bohužel cestuje z velké dálky, a proto nemohl přijít včas, doufá však, že bude k pacientovi připuštěn. Starostliví rodiče otevřeli pusu, ale dědeček se šikovně vtlačil do bytu a hned se ptal, kde je Toník.

„Náš Toník jde právě spát,“ řekli starostliví rodiče.
„To nevadí,“ řekl dědeček.
„Ale náš Toník má za sebou těžký den,“ namítali starostliví rodiče.
Dědeček se stále usmíval. Jeho léčba bude krátká, šetrná, ale účinná! Rodiče se zamysleli.
„A v čem spočívá podstata léčby?“ zeptali se nedůvěřivě.
Dědeček radostně poskočil.
„Hraji si s dětmi na koníka,“ řekl.
„Na koníka?“ divili se starostliví rodiče. „To přece děláme s Toníkem každý večer a nepomáhá to.“
„Ale já mám vlastní metodu!“ řekl dědeček, a rodiče tedy ustoupili. Pootevřeli dveře do Toníkova pokoje a všichni vkročili dovnitř. Toník byl mrzutý a líně se vyvaloval na posteli. Starostliví rodiče chvíli rozpačitě postávali ve dveřích a potom ukázali na drobného dědečka.
„Tenhle dědeček si s tebou chce hrát na koníka,“ řekli.
Toník si hosta změřil pohledem.
„Chceš si hrát na koníka?“ zeptal se dědeček.
Toník chvíli zachmuřeně přemýšlel a potom přikývl.
„Stačí, když vylezeš z postele a postavíš se vedle mne,“ řekl dědeček.

Toníkovi se to nelíbilo. Proč by měl vylézat z postele? Udělal zlostnou grimasu a už se zdálo, že začne řvát, ale potom si to rozmyslel. S funěním a s pomocí starostlivých rodičů vylezl z postele a postavil se k dědečkovi. Dědeček radostně zamnul rukama, rozesmál se a bleskurychle, nikdo neví jak, skočil Toníkovi na hřbet a zakřičel:
„Hyjó! Hyjó! Hyjó!!!“

Toník překvapením zdřevěněl, ale jen na chvíli. Začal zuřivě řvát a snažil se dědečka setřást ze zad, ale marně. Dědeček se držel jako klíště, zbytečně Toník běhal po bytě, válel se po zemi a řval, až se nábytek třásl. Starostliví rodiče lomili rukama a naříkali. Snažili se Toníkovi pomoci, ale nevěděli jak. Toník s dědečkem na hřbetě vběhl do předsíně, odtud na chodbu, z chodby na schodiště a ze schodiště před dům. Tam se na chvíli zastavil, jako by nevěděl, kam má utíkat, ale potom se rozběhl a s dupotem a funěním zmizel i s dědečkem kdesi v noční tmě. Chvíli se ještě starostlivým rodičům zdálo, že slyší jeho řev a dědečkův tenký hlas křičící „HYJÓ! HYJÓ!“, ale potom už jen šumělo listí stromů.

Starostliví rodiče dlouho stáli na schodech a čekali, že se Toník vrátí. Potom jim začalo být chladno, tak šli domů a posadili se v kuchyni za stůl.

A sedí tam dodnes, protože líný Toník se už nikdy nevrátil, nikdo o něm neslyšel ani ho už nikdo neviděl. Dobře mu tak, lenochovi!

Pohádka je z knížky Pohádky pro neposlušné děti a jejich starostlivé rodiče, o kterou si už zítra můžete tady na VD zasoutěžit.

 

Napsal/a: Iveta Pešková

Toto taky stojí za přečtení!

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)

  • ledoo

    Mno,chlupy se mi ježily už od začátku, Toník by se mohl nastěhovat k nám a byl by vyléčený raz dva 🙂

  • mura

    pěkná kniha

  • supice

    Aha, tak už jsem tu ukázku našla.. 🙂 Pěkné, i když jsem čekala šťastný konec. 😀 🙂

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist