Pecka z matiky

„Vítězství, sláva, peníze jsou víc než škola, škola, škola!“ Tak Hugovi neustále našeptává jeho vnitřní hlas. Tentokrát je ale úspěch tutovka. Hugo má prvotřídní plán!

„Král měl moč nat stádem.“
Cože?!
Že by mě sklátila dřímota, nebo co? Protírám si oči, ale na tabuli to stojí pořád stejně.
Já to věděl.
Když je člověk génius, nemůže to mozek vydržet moc dlouho. Teď jsem si tou spoustou geniality ještě přivodil nějakou hroznou oční chorobu, a vidím chyby i na tabuli!

Než se to ještě zhorší, měli by mě okamžitě dopravit do nemocnice. To by ostatně nebylo od věci, protože další hodinu máme psát písemku z matiky. Jenom přemítám, jestli mám radši zavolat našim, nebo nechat rovnou poslat pro sanitku, ale to už se kolem mě začíná ozývat chichotání.

„Ten ani pořádně neumí německy a chce nás učit děják? Tohle by měli ukazovat v televizi,“ mumlá v lavi- ci za mnou Niko Kolping, můj nejlepší kamarád.  Vedle mě seděl jenom první školní den, jenomže údajně jsme spolu moc tlachali, takže nás rozsadili. Tak to alespoň odůvodnila paní učitelka Rimons-Wallenbergová.
A protože je to naše třídní, měla bohužel i poslední slovo.
Teď sedím v lavici s chytrolínkou Karolin a Niko se šprtkou Katrinou. Těžko říct, kdo je na tom hůř. Ani s jednou z nich se nedá rozumně bavit, ani kdyby se nám náhodou chtělo. Nám se samozřejmě nechce, protože obě jsou přímo prototyp „vzorné žákyně“: všechno ví, všechno zná, všechno udělá. I úkoly, což se v naší třídě nenosí už od začátku roku.

„Buď zticha! Pan doktor Torres je přece z Chile, tak po něm nemůžeš chtít, aby dokonale ovládal němčinu. A krom toho umí dějepis vykládat úplně fantasticky, napínavě jako v knížce,“ šeptá Karolin a hned se hlásí.

„Pane učiteli, promiňte, ale malinko se vám popletla písmenka…“ zašvitoří.
Oukej, dobrá zpráva zní: Nemám žádnou hroznou oční chorobu.
Jenomže pak je tu ještě ta špatná: Na převoz do nemocnice můžu zapomenout a z písemky z matiky se nevyvlíknu.
Do pr… skotřasořiti.

Torres teď nově zaskakuje za dlouhodobě nemocnou dějepisářku, ale jestli nám bude až do konce roku takhle motat písmenka, bude s ním ještě zábava. To by mě zajímalo, kdy se kvůli tomu do školy přižene první rodičovstvo.
Už je slyším: „Pane řediteli, takhle to dál nejde! Náš poklad má na gymnáziu nárok na bezchybnou němčinu! A na prvotřídní pravopis! I v hodinách dějepisu!“ A přitom chudák Torres možná jenom trpí takovou tou zkratkovou poruchou, ale to má dneska kdekdo.
SOS nebo SRO nebo SPU nebo tak nějak. Všude se o tom mluví. Nějaká složitá porucha učení, čtení, psaní, počítání a já nevím čeho ještě.
Ale smí se s tím vůbec vyučovat? Možná je to vážně skandál, jak říká Niko?
„Á, gracias. Já varoval, že umím líp mluvit než psát. A španělsky samozřejmě stále lépe než německy,“ zakření se Torres a pozve si Karolin k sobě. „Ty můžeš to prosím opravit?“

Moje sousedka si určitě připadá děsně důležitě, protože hned vyskočí a žene se k tabuli. Pro mě za mě. Mě teď zaměstnávají důležitější věci.

Za prvé:
Od koho můžu opsat matiku? Protože jestli domů přinesu další pětku, půjde mi o život. Máma bude zaručeně vyvádět a zase začne s doučováním. Jako bych ho potřeboval!
k smíchu!
Oukej, teď v šestce už jsem na začátku školního roku z matiky jednou dostal nedostatečnou. A z angličtiny. V němčině jsem na tom byl o něco líp, tam to stačilo na čtyřku, dokonce na čtyři plus, ale naše to stejně kdovíjak nenadchlo. A nenadchla je ani čtyřka ze slovíček z francouzštiny, ale to se podle mě nepočítá, protože šlo jenom o testík a žádnou písemku. Tu jsem naštěstí zvládnul na trojku.
Udělal jsem jenom tu chybu, že jsem všechny písemky hlásil předem, takže se z nich pak nedalo vymluvit, i když máma ze mě výsledky dolovala marně. Jenomže se stejně provalily na třídních schůzkách. O to víc pak doma řádila. Trvalo mi minimálně hodinu, než jsem jí to s tím doučováním rozmluvil. S dnešní písemkou jsem ji teda pro jistotu nezatěžoval. Proč dráždit kobru bosou nohou?

Za druhé:
Kam bych měl umístit videokameru, abych si nenápadně nahrál hodinu dějáku? A protože Torres zřejmě žádnou zkratkovou poruchou netrpí, ale vážně neumí dostatečně německy, je to teda fakticky na pováženou!
Nikův nápad s televizí nezní vůbec hloupě. A já jsem někde slyšel, že soukromá stanice člověku docela slušně zaplatí, když se jim nabídne nějaká ta ožehavá historka. Přesněji řečeno jsem to slyšel od Nika, a ten je na tyhle věci odborník. Ne že by do televize už někdy něco prodal, ale pracuje tam jeho strejda. Ačkoliv vlastně nevím, pro jakou stanici. Nějakou přední, RTL nebo SAT.1. To zjistím při nejbližší příležitosti.
Niko každopádně říkal, že věčně hledají náměty pro dokumenty ze života, pokud možno trháky. A skandál ve škole je přece obojí!

Nenápadně se ke kámošovi otočím. „Jour fi xe ve  čtyři. Téma: Torres v telce.“
„Jaký ažůro?“ Niko už zase nic nechápe.
No jo, když si místo francouzštiny vybral latinu…
Měl dát na mě.
Výraz „Jour fi xe“ mám vlastně od táty, protože střídavě používá „Jour fi xe“ a „meeting“, to jako že má s někým schůzku. Zní to fakt důležitě a světácky, takže jsem to od něj hned převzal.
„Jour fi xe a žádný ažůro. Potřebuju s tebou něco projednat, ty lamo. Téma: Jak přijít k penězům.“
„Chápu!“ Niko září. Peníze jsou pro nás kouzelným slůvkem. Jsme totiž permanentně švorc a nepřestáváme se pídit po zdrojích příjmů.

Před měsícem jsme například roznášeli letáky pro supermarket Edeka. Ale po dvou nedělích jsme to za- balili. Taky taková nehoráznost. Vážně nás totiž nutili pracovat v neděli a chodit dům od domu, kastlík po kastlíku! Jenom aby matinky mohly hned v pondělí ráno vzít market útokem.
Ale kam s tím na nás! Nedělní příplatek nám nenabídli, a protože lilo jako z konve, trochu jsme si tu práci zkrátili. Niko vymyslel, že můžeme letáky rozvěsit na lampy. „Aby si je mohli přečíst všichni, co budou mít cestu kolem,“ prohlásil.
Geniální nápad.
Jako ode mě!
Když se pak letáky skvěly po lampách široko daleko a zbývajících deset balíků zmizelo v kontejneru – na papír, pochopitelně, chráníme naše lesy! –, řekla to na nás majiteli Edeky jedna zákaznice.
Udavačka jedna.
Pan Kowalski nepovažoval náš nápad ani trochu za geniální a chtěl nás hned propustit. Jenomže my se jen tak vyhodit nenecháme, a tak jsme dali výpověď.
„Za nehumánních a asociálních pracovních podmínek pro vás, pane Kowalski, odmítáme pracovat,“ povídám mu. „A pište si, že se o tom dozví Ferdi.“
„Kdo je Ferdi? Tvůj pan bratr? Chceš mi tím snad vyhrožovat?“ Kowalski měl vážně tu drzost a vysmál se mi.
„To ještě uvidíte!“
Vypochodovali jsme z marketu se vztyčenou hlavou a mně až venku došlo, že název těch odborů zní VER.DI, takže se ta moje výhrůžka musela minout účinkem.
Sakra.
No, nevadí.
Upřímně řečeno jsme byli rádi, že z toho fleku nic nebylo, protože jsme si přimysleli pár měsíců a pak jsme měli nahnáno, aby se nám na to nepřišlo. Příležitostně pracovat se totiž smí až od třinácti let a to ani jednomu z nás ještě není.

Naše spolužačka Brejlinda, vlastním jménem  Linda Kowalski, se nám hned den nato ve škole snažila namluvit, že její táta je lidumil a jak ho mají všichni zaměstnanci rádi, ale jako dcera je pochopitelně předpojatá.

Ukázka je z knihy Hugo má prvotřídní plán!, kterou vydalo nakladatelství Grada.

Jde o druhý díl úspěšné a velmi populární knižní série o potrhlé pubertální cestě za sebevědomím, který vychází se skvělými ilustracemi Ute Krauseové. Zábava a napětí zaručeny!

Napsal/a: Sabine Zett