K Vánocům patří pohádky

O vánoční hvězdě

„Nenakláněj se tolik, vždyť můžeš spadnout!“ napomínala maminka Hvězda svou malou Hvězdičku, která stála u nebeského okna a pozorovala, jak se dole na Zemi všechno blýská a třpytí a skoro za každým oknem svítí vánoční stromeček. Moc se jí to líbilo.
V nebi mají sice taky spoustu světýlek, ale ta svítí trochu jinak než svíčky na vánočním stromečku. Hvězdička byla čím dál zamračenější. Nakonec to nevydržela a musela se svým otazníkem ven: „Maminko, a proč u nás taky neslavíme Vánoce?“
„Nevím, prostě je neslavíme,“ odpověděla maminka.
Pak se zamyslela a dodala: „Možná je to proto, že v nebi nemáme stromečky.“
Když maminka odešla, Hvězdička se chtěla znovu podívat na nazdobené vánoční stromečky, ale vyklonila se. Nejprve jen malinko, ale ze zvědavosti se nakláněla víc a víc, až nakonec z okýnka vypadla. Úlekem dočista zkoprněla. Ještě štěstí, že měl Měsíc rozprostřeny své měsíční paprsky. Po nich se hvězdička jako po klouzačce svezla rovnou na Zem.

Dopadla doprostřed veliké zahrady a tam zůstala ležet. Sníh, který byl všude okolo, ji sice trochu studil, ale jí to vůbec nevadilo, ba naopak. Dlouhým pádem se totiž pořádně rozehřála. Hvězdy neumí chodit, a tak se jen koukala na všechnu tu zemskou krásu, která v nebi k vidění není. A jak se tak rozhlížela, ani si nevšimla, že se k ní potichu připlížil malý chlupatý pejsek a začal ji očichávat. Hvězdička se polekala. Chtěla se pohnout, ale nešlo to, a tak začala alespoň víc zářit. Toho se ovšem pejsek, který měl na starost hlídat zahradu, polekal. Hlasitě se rozštěkal.

Jeho štěkání přivolalo malou holčičku. Byla to Gábinka. Nejdříve jen vykoukla z okna, ale když uviděla, že na jejich zahradě něco svítí, byla zvědavá. Rychle si oblékla kabátek, obula teplé botky a utíkala na zahradu.
„Chlupáčku, přestaň!“ napomínala svého pejska už zdálky. Když došla blíž, udiveně se zeptala: „Jé, co je to za krásné světýlko?“
„Já nejsem žádné světýlko, já jsem hvězda!“ bránila se Hvězdička.
„Ty jsi opravdová hvězda? Z nebe?“ divila se Gábinka.
„Jsem! Chtěla jsem se podívat, jak slavíte Vánoce. Když jsem se dívala shora, vypadalo to moc hezky. U nás Vánoce neslavíme tak jako vy.“

Gábinka vzala Hvězdičku opatrně do náruče a odnesla ji domů. „Víš co? Posadím tě na špičku vánočního stromku, abys všechno dobře viděla.“
Hvězdička se štěstím celá rozzářila. Po celou dobu Vánoc seděla na vrcholku nazdobené borovice a všechno bedlivě pozorovala. Když Gábinka a její rodiče dojedli štědrovečerní večeři a pod stromečkem se objevily dárky, rozsvítila se tak moc, že ani nemuseli rozsvěcet světlo.
A když bylo po Vánocích, vrátila se zpátky do nebe, aby o svém dobrodružství vyprávěla i ostatním hvězdám.

Od těch dob můžete na mnoha vánočních stromcích spatřit zářící hvězdy. Také ony totiž chtějí na vlastní oči vidět opravdové pozemské Vánoce. A možná že letos některá z nich zamíří právě k vám!