Takovéto splnění kouzelnického přání by se možná líbilo hodně školákům. Jenže, jak se říká, nic není zadarmo…
V roce 2011 napsala Daniela Krolluperová knížku Zmizelá škola, kterou v roce 2014 vydalo nakladatelství Albatros. Příběh prvňáka Ondry je jedním velkým přáním, jehož splnění bylo až příliš jednoduché. Je to příběh o svědomí, ale i o chybách, jichž se každý můžeme dopustit. A jestliže připustíme svůj omyl, máme šanci dostat druhou šanci – ta už ale tak jednoduchá nebude. Ostatně, stejně jako v životě…
Na co se můžou děti těšit?
Ondra je obyčejný kluk, který nesnáší školu. Tedy, nemůže se pořád dostat do záběhu a na školu si zvyknout. Sice ho něco v ní baví, jako je třeba tělocvik nebo kreslení. Nebaví ho se učit, například matematiku. A vlastně ani do ní už nechce chodit. A tak uvítá návrh černokněžníka Zlobyráda, který se jako blesk z čistého nebe zjeví zrovna ve chvíli, kdy Ondra přemýšlí nad tím, jak by bylo super, kdyby škola zmizela. A Zlobyrád plní hodně rád zlobivá přání…
Ondrova radost ovšem netrvá moc dlouho. Za krátkou dobu mu tahle instituce, kterou tak nesnášel, najednou začne chybět. Chybí mu i paní učitelky, které dřív tak nerad potkával na chodbách a bál se při vyučování vyvolání. Všichni jsou pryč a Ondra si najednou strašně moc přeje, aby byla škola zase zpátky. Zlobyrád je ochoten vše vrátit zpátky, ale už nejde jen mávnout kouzelným proutkem. Tentokrát musí Ondra rovnou do pohádkové říše a splnit i nějaké to přání – a jednoduché to nebude!
Výchovný smysl příběhu
Každý můžeme udělat chybu. A asi jsme určitě už někdy nějakou udělali. Velkou či malou. Stejně, jako ji můžou udělat i naše děti. A pak třeba budou litovat, že vše mohli vyřešit jinak. Budou chtít nápravu. Druhou šanci. Je to správné? Určitě ano! Chybovat je, jak se říká, lidské. Bohužel, je už dopředu jasné, že napravení chyby nebude nikdy lehké, ale naopak daleko těžší, než ta chvíle, kdy se stala samotná chyba. Máme-li ale odhodlání a chuť napravovat, pak s dobrou vůlí vše zvládneme. A vůbec se nemusíme požádat někoho blízkého o pomoc. V nouzi se pozná dobrý přítel, který je ochoten pomoci i za dost komplikovaných situací.
Myslím, že tohle všechno a možná ještě víc, by děti vědět měly. Ne jim toto podat jako něco, co je běžné. Že se chyb můžeme dopouštět opakovaně a vědomě a nepřemýšlet o následcích našeho jednání. Je samozřejmě vhodné chyby nedělat vůbec. Ale to taky není jednoduché, však právě jimi se vlastně učíme. Věřím, že tohle mi potvrdí každý.
Příběh Ondry je příběhem o svědomí. Každý z nás ho má. Co v něm skrýváme, jaká tajemství se v něm nalézají, víme jen my sami. Mít ale tzv. černé svědomí, asi moc dobré pocity v nás samotných nevzbuzuje. Takové pocity mohou mít za následek jen trápení a smutek. Stejně jako v případě našeho pohádkového Ondry. Jenže ten chce svému svědomí ulevit. Chce být zase šťastný. A tak musí, stejně pak jako my v reálném životě, napravit chybu…
Jak je vidět, vše souvisí se vším. Každá maličkost je vzájemně propojená. Je fakt, že někdy nestačíme sami na to, co jsme natropili a potřebujeme pomoc. I o tomhle je knížka Daniely Krolupperové. O vzájemné pomoci a síle přátelství. O kamarádech, kteří by neváhali jít s námi do pekla, aby pomohli svému příteli. Kolik takových jich skutečně kolem sebe máme?
Co se týká tohoto tématu, pak si myslím, že by dítě mělo vědět, jak se pozná skutečný přítel. Pro dítě je kamarád asi téměř každý kluk či holka, se kterým si může odpoledne na hřišti hrát. Je to pro ně i kluk ze sousední lavice, který mu půjčí sešit s domácím úkolem. Ale jak pozná, že je to právě ten, na kterého se může obrátit v jakékoliv situaci? Pravdou je, že v mladších školních letech není ještě tolik potřeba skutečně dobrý přítel. Ale dítě by mělo vědět, být připraveno na to, že v jeho životě nastanou chvíle, kdy bude pravého přítele potřebovat. A do té doby by se mělo naučit poznávat lidi kolem sebe. Nehodnotit je jen zběžně a z toho dělat závěry, ale zaměřit se i na jiná fakta než je třeba vybavení hračkami, oblečením (v dětském věku).
Kniha se pyšní nejen zábavným příběhem, který bude děti nepochybně bavit. Jde také o skvěle propracované výchovné dílo, jež dětem nenápadně a hravě podá důležité informace. Ty pak určitě přijmou lépe, než když je jimi budeme hodiny zásobovat v našich monolozích. Titul je vhodný jak pro předčítání s předškoláky, tak i pro malé čtenáře, kterým budou vyhovovat krátké kapitoly a větší písmenka. Příjemné obrázky Evy Sýkorové – Pekárkové jsou pak jen jakousi třešničkou na dortu tohoto povedeného titulu, jež si zaslouží právem své místo v každé dětské knihovničce.
Kdyby tak na mě zapomněla. Anebo kdyby škola jednoduše zmizela! To by bylo nejlepší! Jenomže škola stála pevně jako skála. Ondra na ni od parku dobře viděl. U dveří se shlukovaly děti. Povídaly si a čekaly, až zazvoní a pan školník otevře.
Najednou si Ondra všiml, že na kameni pod tisem sedí maličký človíček. Velký byl sotva jako dlaň.
„Páni,“ sklonil se Ondra k zemi a prohlížel si toho drobečka. „Kdo jsi?“ zeptal se zvědavě. „A co tu děláš?“
„Já jsem černokněžník Zlobyrád,“ odpověděl človíček v šedém sametovém kabátku. „Čekám tady na někoho, kdo bude mít nějaké hodně zlobivé přání.“
„Zlobivé přání?“ podivil se Ondra.
„Pořádnou rošťačinu,“ přikývl černokněžník.
„Třeba aby zmizela škola?“ zeptal se zkusmo Ondra.
Zlobyrádovi se při těch slovech rozjasnila tvář.
„To je výtečný nápad!“ odpověděl Ondrovi. „Opravdu by sis to přál?“
Ondra horlivě přitakal: „Jasně.“
Maličký černokněžník se usmál a pokýval hlavou. Potom si pro sebe něco potichu zamumlal a škola zmizela. Znenadání byla jednoduše fuč.
Knihu Zmizelá škola vydává nakladatelství Albatros
Více o knize Zmizelá škola najdete tady.
Přečtěte si i ukázku!
Napsal/a: Ivča a Domča
