Astrid Lindgrenová v Albatrosu – nové vydání knihy Bratři Lví srdce

Příběh odvahy, cti a věrného přátelství, které zvítězilo nad smrtí, zradou a nenávistí, prožili sourozenci Jonatán a Karel zvaný Suchárek. Kniha, která i v liberálním Švédsku vyvolala skandál a v Čechách mohla vyjít až v 90. letech. Nyní vychází už ve čtvrtém vydání.

Astrid Lindgrenová děti znala tak dobře, že dokonce věděla i to, že občas myslí na smrt a že se jí bojí jako každý. Jenže právě proto, že se jí každý bojí, dospělí s dětmi o smrti nemluví a dělají před nimi, že neexistuje. Věděla, že ne všechny děti zažívají tak krásné a slunné dětství, jaké popsala ve svých čtenáři nejmilovanějších knihách.

Proto existuje druhá linie její tvorby, možná ne tak masově oblíbená, ale důležitá – linie fantasy, v níž autorka vede své hrdiny do pohádkových světů, kde musejí čelit různým nebezpečím a o své štěstí tvrdě a statečně bojovat.  Vyvrcholila v roce 1973, kdy Astrid Lindgrenová vydala knížku Bratři Lví srdce, která je o lásce, přátelství a statečnosti a také o tom, jak se mají sourozenci vyrovnat s tím, když vědí, že jeden z nich brzy zemře.

Tato knížka vyvolala skandál dokonce i v liberálním Švédsku. Diskuze o ní se dostala až do švédského parlamentu, kde se debatovalo, může-li být ještě považována za dětskou knihu, či nikoliv. Lindgrenové se vyčítalo, že svým vyprávěním zanechává v dětských duších trauma. Když se autorky zeptali, zda si opravdu myslí, že takové čtení je pro děti vhodné, odpověděla, že dítě, které má umřít, o tom ví. A pokouší-li se jeho rodiče před ním tuto pravdu zapírat, pak mu tím berou možnost o svém smutku a strachu s nimi mluvit, čímž své dítě v podstatě opouštějí a nechávají ho, aby čelilo agonii smrti samo.

Překladatelka knih Astrid Lindgrenové Jarka Vrbová považuje své setkání s touto knihou za osudové. Dostala ji sice do rukou až v dospělém věku, ale ovlivnila ji na zbytek života. Okouzlila ji svou přímočarostí, poetičností. Do té doby neuvažovala o tom, že bude překládat dětskou literaturu, ale koncem 70. let Bratry Lví srdce přeložila a nabídla Albatrosu k vydání. Tehdy to však nebylo možné, nejen kvůli tématu smrti, ale i pro řadu narážek, které se tehdy daly vykládat politicky (alegorie neproniknutelné zdi, která odděluje dva světy).

Proto několik let po sobě rukopis množila, vázala a v jednoduché úpravě šířila jako dětský samizdat. Ještě v 90. letech však bylo k prvnímu českému vydání této knihy nutné doložit posudek dětského psychologa profesora Matějčka, který však byl z knihy nadšen a v posudku uvedl, jak důležité je odkrýt před dětmi i téma smrti. Od té doby Bratři Lví srdce vycházejí v pravidelných nových vydáních a postupně k nim přibyly ještě další dvě knihy z pera autorky, které se zabývají podobnými tématy: Mio, můj Mio a Jižní louka.

 

Bratři Lví srdce

Vydalo nakladatelství Albatros

Autorka: Astrid Lindgrenová

Počet stran: 152
Formát: 163×238 mm
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Cena: 199Kč, se slevou zde

 

Knihu Bratři Lví srdce si můžete objednat třeba zde.

Ukázka z knihy

TEĎ PŘIJDE TO NEJHORŠÍ. Na co ani pomyslet nedokážu. A přitom na to nemůžu přestat myslet.
Můj bratr Jonatán mohl pořád ještě sedět u mě, po večerech mi povídat, chodit do školy, hrát si s dětmi v ulici, svařovat mi vodu s medem a vůbec. Ale už tu není… není! Jonatán je teď v Nangijale.
Bolí to tolik, že o tom ani mluvit nemůžu. V novinách o tom psali tohle:
Včera ve večerních hodinách vypukl ve čtvrti Jiskřany divoký požár, kterému padl za oběť jeden lidský život. Dřevěný dům vyhořel do základů. V okamžiku požáru ležel v bytě ve třetím patře upoután na lůžko 10letý nemocný chlapec Karel L. Jeho bratr, 13letý Jonatán L., se právě vracel domů, a než mu v tom bylo možno zabránit, vrhl se do hořící budovy ve snaze malého chlapce zachránit. Vzápětí vzplálo celé schodiště a chlapcům zůstala jediná možnost: pokusit se o záchranu skokem z okna. Dav lidí, který se shromáždil před domem, s hrůzou a bezmocně přihlížel tomu, jak si 13letý posadil mladšího bratra na záda a seskočil z okna. Pádem se těžce zranil. Na následky zranění na místû zemřel. Mladší bratr, kryt jeho tělem, vyvázl bez úhony. Matka obou sourozenců je švadlena a v době požáru byla u zákaznice. Po návratu utrpěla těžký šok. Příčina požáru se vyšetřuje.

Na další stránce novin se také psalo o Jonatánovi. Napsala o něm jeho učitelka. Stálo tam:

Drahý Jonatáne Lve, neměl by ses vlastně jmenovat Jonatán Lví srdce? Pamatuješ, jak jsme se učili v dějepise o hrdinném anglickém králi, který se jmenoval Richard Lví srdce? Pamatuješ, jak jsi tenkrát řekl: Panečku, já bych asi nikdy nedokázal být tak statečný, jak se píše v učebnici. Drahý Jonatáne, i když se o tobě v dějepise psát nebude, v rozhodující chvíli jsi byl stejně odvážný a stejně velký hrdina. Tvoje učitelka na tebe nikdy nezapomene. Spolužáci na tebe budou dlouho vzpomínat. Ve třídě nám bude chybět náš veselý, milý Jonatán. Ale koho bohové milují, umírá mladý. Jonatáne Lví srdce, odpočívej v pokoji!

Greta Anderssonová

Učitelka je sice trochu praštěná, ale měla ho ráda, Jonatána měli rádi všichni. A moc se mi líbilo, že přišla na ten nápad přejmenovat Jonatána na Lví srdce, to bylo skutečně výstižné.
V celém městě asi není nikdo, komu by po Jonatánovi nebylo smutno a koho by nenapadlo, že by bývalo lepší, kdybych místo něj umřel já. To jsem poznal na všech paních, které k nám nosily látky, mušelíny a tak. Když procházely kuchyní a dívaly se na mne, vzdychaly a mamince pak říkaly:
„Chuděrko, a zrovna Jonatán, takový skvělý!“

Teď bydlíme v domě vedle toho starého, který vyhořel. V úplně stejném bytě, jenom v prvním patře. Od lidí a od paní, kterým maminka šije, jsme dostali nějaký nábytek. Ležím na skoro stejné pohovce v kuchyni. Všechno je skoro jako dřív. A všechno, všecičko je jiné než dřív.
Protože tu není Jonatán. Nikdo u mě nesedává a nepovídá mi a jsem sám, až mě píchá u srdce. Jenom ležím a šeptem si opakuji slova, která mi Jonatán řekl, než umřel. Hned potom, jak jsme skočili z okna. Nejdřív ležel tváří v hlíně, ale někdo ho pootočil a já jsem mu viděl do obličeje. Z koutku pusy mu tekla krev a mluvil jen s námahou. Ale zdálo se mi, že se snaží usmát. Zašeptal: „Neplač, Suchárku, uvidíme se v Nangijale!“ Řekl jenom to a nic víc. Pak zavřel oči, lidé ho odnesli pryč a já ho už nikdy neviděl.

Napsal/a: Iveta Pešková