Děti na Štědrý den zlobí – jak to přežít a děti nezabít…

Vánoce jsou svátky klidu a míru, alespoň taková je o nich všeobecně rozšířená romantická představa.  V našich myslích kolují obrazy šťastné a krásně vypadající rodiny. Vzorné děti se těší na vánoční nadílku, sedí v klidu u večeře, nikdo se nerozčiluje a nehádá – prostě idylka. Inu, realita je někdy této představě dosti vzdálená, zvláště v rodině s více malými dětmi… Jak to tedy s nimi zvládnout, abychom si to užili a nedopustili se žádného násilného činu?

Moje matka vždycky říkala, že nejvíc jsem zlobila na Štědrý den, že to bylo hrozné a nedalo se to vydržet. Než jsem měla vlastní děti, tak mi to přišlo jako dosti přehnané tvrzení, a tak nějak jsem byla přesvědčená, že to bylo špatnou organizací mé matky, která vánoční svátky zbytečně „prožívala“ a vše nechávala na poslední chvíli a vůbec to celkově nezvládala.

Teď, když mám tři děti, tak se jí v duchu každé Vánoce omlouvám a musím jí dát za pravdu. Fakticky nejvíc zlobí na Štědrý den. Probíhá to asi takto: nedočkavostí nemohou dospat, takže jsou vzhůru už v sedm a pak se neustále (skutečně neustále) ptají, kdy už přijde Ježíšek.  Situace je ještě horší tím, že já jako matka se soustředím na své rozhodnutí na děti rozhodně o Štědrém dnu nekřičet a rozhodně je nefackovat, soustředím se na rozhodnutí, které je opravdu ale opravdu těžké dodržet…

Typická konverzace probíhá asi takto:

Dítě: Mami, kdy už přijde Ježíšek?

Já: Po večeři, miláčku, musíme vydržet a těšit se.

Dítě: Přinese nám dárky?

Já: Samozřejmě

Dítě: A kdy tu bude?

Já: Po večeři.

Dítě: Kdy bude večeře?

Já: Večer.

Dítě: Za jak dlouho bude večer?

Já: Ještě docela zadlouho, asi za 8 hodin.

Dítě: Proč za tak dlouho?

Já: Je to tak, musíš vydržet.

Dítě: Já chci, aby přišel už teď.

Já: To nejde, musíš vydržet.

Dítě: Já to ale nevydržím, proč nemůže přijít už teď?

Já: Jestli okamžitě nepřestaneš, tak nepřijde NIKDY!!!

Kolem poledne se situace zhoršuje a děti se začínají vzájemně provokovat, hádat a šíleně zlobit, pak chodí na sebe s pláčem žalovat a mezitím se několikrát opakuje výše uvedený dialog.  Vážně zvažuji, že uděláme Ježíška už ve dvě odpoledne a pak hned půjdou spát a my budeme mít konečně klidný vánoční večer. Několikrát poruším svoje rozhodnutí nekřičet…

Letos to ale bude jiné, konečně. Během let strávených s  dětmi jsem nasbírala řadu zkušeností, jak ten náročný den společně ve zdraví přečkat a nakonec i příjemně strávit. Takže letos to udělám konečně opravdu tak, abychom si to všichni užili, zanechám všech předsudků, představ a ideálů, ale bude to PŘÍJEMNÝ den.

Plánuji postupovat takto:

Nebudu nic očekávat, pak není člověk zbytečně zklamaný, to je první základ úspěchu. Pokud mi bude všechno jedno a nebudu se upínat na dokonalou pohodu, tak mám větší šanci tu pohodu opravdu zažít.

Den rozplánuji na etapy a dětem předem řeknu, co se kdy bude dít a dělat. Například – ráno snídaně a pohádka v televizi, poté uklízení pokoje, aby měl Ježíšek radost, poté pohádka, poté hraní s hračkami, aby Ježíšek viděl, že si děti hračky zaslouží, že si s nimi skutečně hrají, poté rodinná vycházka (doufám, že nebude pršet), následuje pohádka, hraní s hračkami, chystání stolu, pohádka a pak snad už večeře a konečně všemi očekávaný Ježíšek.

Rozhodně nevyhlásím zákaz televize nebo počítačů, ale naopak využiji všech dostupných médií, na Vánoce rozhodně pracují v náš prospěch. Zapomenu na představu dokonalé matky, která se bude celý den dětem věnovat tak, že na televizi ani nevzdechnou. Naopak, když děti budou sledovat pohádku, já si dám klidnou kávu s manželem.

A taky samozřejmě nezapomenu na láhev kvalitního vína, které budu pít na lačno, abych viděla zlaté prasátko.

„Jsem přesvědčená, že tímto způsobem mě čekají letos Vánoce plné pohody.“

Napsal/a: Zuzana Svobodová