Poetický popis březnové přírody s radami rodičům na závěr.
Pamatuješ, Kubo, jak jsme šli poprvé na Jedlovou? Tehdy ti byly tři roky. Šli jsme společně s babičkou. Byl to tvůj první velký výlet pěšky. Po celou cestu jsi poslouchal zvuky odevšad tekoucí vody…
Stoupáme podle balvanitého koryta, ve kterém hučí voda. Spěchá přes vymleté skalní žulové plotny, které místy pokrývá mech. Točí se pod kameny a hnědne v tůních. Voda přehlušuje naše hlasy. Na okamžik se od řeky vzdalujeme a procházíme mladým jedlovým lesem. Vzduch, jejž dýcháme, voní jehličím. Zkoumáme společně stromy, kmeny i větvičky. Děti poznaly, v čem se jedle liší od smrků. Cesta stoupá, ale dětem jít do kopce nevadí. Hrají hru: smí se chodit jen po kamenech a nesmí se došlápnout na zem. Není to zas tak těžké, balvánky a kusy skály tu jsou na každém kroku. Cesta se místy zařezává do úbočí. Ve vymletém břehu pod balvanem odkapává voda. Zachytáváme crčící vodu do dlaní, myjeme si ruce, pijeme a omýváme si oči a obličej. Při posledním pramínku jsme se tak osvěžili, že bez přestávky docházíme k vodopádům, až tam, kde končí vysoký les. Ještě přelézt vyvrácený kmen a ocitáme se mezi borůvčím a malými smrčky. Sytě zelené mechy a hustá tráva nás varují před tím, abychom sešli z cesty. Boty by se propadly do vlhka počínajícího rašeliniště.
Jsme na konci cesty. Obdivujeme hru vody ve vodopádu. Jak pění, dopadá s hlukem do hloubky a tříští se o žulu. Pozorujeme, kudy si voda hledá cestu. Jak se bez ustání řítí ze skály dolů. Kde se jí tolik bere? Pohlížíme s obdivem a úctou na ten dar přírody. Nad vodopádem je tok říčky klidnější. Sbírá vodu z rašeliniště, potůčky se přidávají z celé svažující se oblasti a stékají se dohromady. Usedáme na vyhřáté balvany a vychutnáváme si pěkné místo. Nazpátek sestupujeme po stejné cestě. Shora se nám otvírají na údolí říčky zase jiné pohledy.
Předjaří na horách
Kdysi dávno jsme trávili jarní prázdniny na sněhu. Tvořili jsme pořádně velkou společnost – děti z turistického oddílu a kamarádi z letních táborů. Někteří stanovali venku a spali ve sněhu. Ve dne jsme podnikali nezapomenutelné výlety.
Většina lidí vyšla tehdy ráno na lyžích, ale my tři jsme ten den na běžky nešli. Doma jsme však nezůstali. Vydali jsme se na průzkum nejbližšího lesa. Terén byl kamenitý, horský les posetý žulovými balvany, prohlubně zasypané sněhem, který byl na povrchu pořádně umrzlý. Díky tomu jsme mohli chodit z kopce do kopce bez zbytečného zapadání a pohorky zůstávaly suché.
Les tvořily vzrostlé letité stromy. Zaujaly nás ty statné kmeny smrků a buků. Začali jsme zjišťovat jejich šířku. Měli jsme jen své ruce, a tak jsme zvolili metodu objímání. Začali jsme se předhánět, kdo nalezne toho nejstatnějšího velikána, obejme ho, přivolá ostatní, aby se přidali a strom poměřili. Podle toho, kolik nás bylo k objetí stromu zapotřebí, jsme utvořili stupnici pro klasifi kaci šířky kmenů jednotlivých stromů. Přestože jsme vyvinuli metodu téměř vědeckou, žádné zaznamenávání výzkumu se nekonalo. Celý den jsme běhali po lese od stromu ke stromu s pocitem štěstí.
O přirozené dětské zvídavosti
Každý rodič to zná. Přecházíme ulici a malé dítě nás automaticky uchopí za ruku. Bere nás za ruku vždycky, když potřebuje oporu v nejistotě. Jak rádi mu ji podáváme. Cítí-li dítě, že je milováno, jeho sebedůvěra roste. Dáváme-li mu prostor, využije ho k přirozené zvídavosti. Moudří rodiče nebrání dítěti, aby poznávalo svět a postupně se osamostatňovalo. Nesvazují ho svými obavami. Spokojí se s dohlížením zpovzdáli, zda je v bezpečí. Dítě si zpravidla samo dokáže určit správný čas pro postupné osamostatňování podle svých potřeb a stupně sebedůvěry.
Venku lze pozorovat jeho osobnost při běžných činnostech v přirozeném prostředí. Vidíme, na co si dítě troufá a na co ne, v jak náročných situacích nás žádá o pomoc. Jak je vynalézavé a vytrvalé při překonávání překážek, jak je důkladné ve své hře, jak se mu daří soustředit se. Od prvních krůčků dítě přirozeně objevuje svět kolem sebe nejradši vlastními silami. Samo chce všude dojít, všechno ochutnat, osahat rukama, prozkoumat věci, které vidí. V přirozené zvídavosti bychom ho měli co nejvíc podporovat. Naučí se poznávat okolní svět a orientovat se v něm s rychlostí, nad níž budeme žasnout. Zvládne cokoliv, oč projeví zájem, jen když ho nebudeme brzdit. Pobyt a hraní venku je katalyzátorem dětské zvídavosti. Příroda mu poskytuje nekonečné množství podnětů pro rozvoj jeho osobnosti.
Napsal/a: Ivana Šircová
