Jízda autem a čekání

Čekají vás šedé deštivé dny, oslava dětských narozenin nebo dlouhá cesta autem? Sabine Bohlmannová má pro každou situaci mnoho nápadů, které dětem i dospělým přinesou spoustu radosti! V ukázce najdete pár tipů a rad, jak zvládnout jízdu autem nebo dlouhé čekání…

Koncerrrt na přřřání

Nejpozději u Augsburgu (pouhých 50 km od domova) je náš cestovní proviant už zpolovice zbaštěn a spustí se nevyhnutelná kanonáda dotazů „Už tam budééém?“, „Kdy budem u móóóře?“ nebo pro změnu třeba „Musííím čúúúrat!“, jejichž kadence a intenzita účinně přehlučí uklidňující hučení pneumatik a větru. Člověk musí projevit okamžitou vynalézavost, pokud chce v zárodku zadusit šestihodinové řádění a ryk ve stylu „Tradááá!“ slona Benjamina Kvítka, při němž tuhne krev v žilách a nervy řidiče jsou nelítostně cupovány na malilinkaté kousky.

Když se přesouváme autem, je jedna z mých nejoblíbenějších her Koncert na přání. Tato obdoba známé zábavy Pějme píseň dokola se dá popsat zhruba takto: Jeden z vás hraje hudební automat nebo moderátora v rádiu a ostatní si přejí, jakou melodii chtějí slyšet. U nás na začátku předvedu dětem přeměnu mámy v superspeciální hudební automat. Pak čarovně zatřepu prsty ve vzduchu a zadrnčím strojovým hlasem: „Starrrtuje koncerrrt na přřřání!“ Pak zanotuju tuš „tamtadadá“ a moje prsty náhodně vyberou člena rodiny, který si zvolí libovolnou písničku. Když jsme s touhle hrou začínali, nevěřila jsem, kolik songů, šlágrů a popěvků má člověk uloženo v hlavě. Zpívat se dá snad o všem. Kubík se třeba laškovně uculí: „Chci písničku o cukru.“ Já zapátrám v paměti a vylovím „Kávu si osladím o trochu víc, svý bendžo naladím a jinak nic…“ od Karla Gotta nebo „Cukr, kávu, limonádu, oranžádu, já si dám a všem známým kamarádům tenhle nápoj objednám…“ od Kamélií. Nenapadne-li vás hned vhodná písnička, můžete spontánně přetextovat nějaký známý nápěv nebo vymyslet nový hit. A na to nemusíte být ani kdovíjak dobrý zpěvák, ani nadaný skladatel, protože mé výzkumy ukazují, že čím méně smyslu dává text, tím větší psina je to pro děti. Když si fiškus Kubula jednou vymyslel, že chce slyšet písničku o Tarzanovi, musela jsem ji složit takříkajíc z fleku. (Teď už jsem o něco chytřejší a vím, že Těžkej pokondr má v repertoáru „V džungli žil, když dědův zámek chátral, o domov ved’ Tarzan boj…“) Zaimprovizovala jsem: „Jsem silný Tarzan – hu hu hu – skáču z nohy na nohu a přitom si notuju.“ Popěvek se šupem ujal a sklidil takový ohlas, že skoro každé druhé přání byla mámina písnička o Tarzanovi. Prckové se řehonili, až se za břicha popadali.

Ozvučené dopravní značky

Další hlučnou zábavou je přiřazování zvuků k dopravním značkám, které míjíme. S menšími dětmi začínáme postupně:

• U žluté značky se zaštěká.
• U modré značky se zachrochtá.
• U ostatních značek se píská (tak, jak to drobci zvládnou).
• Mosty ohlašuje indiánský pokřik (tady ale radím brát ohledy na chudáka tatínka, který řídí, a případně volit nějakou tichou variantu zvuků).

A hurá na to! Úkol je jasný: objevit co nejvíce dopravních značek a přiřadit k nim správné zvuky.

Pokud máte už větší děti, musíte zvýšit i obtížnost. To znamená:

• U značky začátek nebo konec dálnice se musí zařehtat jako kůň.
• U značky přikázané rychlosti 120 km/h se musí zajódlovat.
• U značky Parkoviště se musí zamlaskat.
• U značky Pozor zvěř se musí zatleskat.

Pohádky s chybami

Heslem „Ve fantazii je možné všechno!“ se řídí také povídání pohádek. Každý zná jako své boty bezpočet lidových báchorek a pověstí. Proč byste je tedy jednou nemohli dětem vyprávět s chybami? Posílí to jejich soustředění. Když někdo z posluchačů objeví chybu, dá to najevo zvukem, který si sám dopředu vybere. U nás oznamuje chybu Kubíček svým „mééé“, Pavlínka „píííp“ a tatínek „túúú“ (vím, že se musí soustředit hlavně na řízení, ale když jsme na dálnici, stejně nás vždycky poslouchá aspoň na půl ucha). Začněme třeba Sněhurkou:

„Dávno předávno žila v jedné vzdálené zemi královna, která velmi toužila po psíčkovi (,mééé‘), a jednoho dne se jí skutečně přání vyplnilo. Narodilo se jí děťátko s vlasy černými jako spálený pudink (,píííp‘), rty rudými jako kečup (,mééé‘) a kůží bílou jako jetel (,píííp‘). Proto princezně neřekl nikdo jinak než Šípková Růženko (,píííp‘)…“

(„Túúú“ tentokrát nestíhalo, protože se muselo soustředit na obratné manévrování při předjíždění.)

Napsal/a: Sabine Bohlmannová