Dětské oči se nejvíce rozzářily v náručí Maxipsa Fíka

Když se řekne Česká televize a děti, každému z nás se asi vybaví nějaká ta pohádková postavička, kterou si dennodenně připomínáme s naší drobotinou při večerníčkovém rituálu. Slibovaná akce v podobě příjemně stráveného odpoledne tudíž nemohla ujít ani naší rodince a tak jsme se na jeden z nejfrekventovanějších pražských ostrovů vypravili také.

Celá akce začala sice už v deset hodin dopoledne, což není zrovna nejvhodněji zvolená doba pro maminky s malými dětmi, které chodí po obědě ještě spinkat. Někdy mi přijde, že na to organizátoři nemyslí a podobné akce pak také končí velice brzy.
Abychom tedy předešly pozdnímu příchodu, neboť zábavné odpoledne mělo naplánovaný konec v sedmnáct hodin, syn si šel v poledne lehnout o něco dříve než jindy, ale stejně jsme ho museli jít vzbudit, jinak bychom přišli nejspíš skutečně až na zavírací dobu.

Ve tři hodiny odpoledne jsme tedy dorazili na místo. Už od Národního divadla, kam jsme se dopravili tramvají, byly vidět davy lidí, resp. především zaujala na první pohled přehlídka kočárků, jež se hemžily jak na mraveništi. Nebylo těžké je přehlédnout – každý byl náležitě ozdoben barevnými balónky s logem České televize.

Zástup maminek a tatínků neustále přicházejících nás utvrdil v dojmu, že pozdě rozhodně nejdeme. Nechali jsme se vést a byli jsme vyvrženi u prvních stánků, které svým návštěvníkům nabízely nepřeberné množství dětských knížek, triček, podložek pod jídlo, hraček a dalších věciček. Vše samozřejmě s obrázky nejoblíbenějších postaviček dětských filmů a seriálů, včetně nejprodávanějšího Františka z Kouzelné školky.
Po rychlém shlédnutí, abychom nedali šanci na hysterický řev prckovi, jsme vyklouzli mezi ostatními s tím, že se sem ještě vrátíme.

Po pár metrech na nás čekaly stolky s pořadatelkami, vybízejícími děti k různým činnostem, především malování. Ty děti, které neměly na kresbičky chuť a náladu, si mohly nechat od šikovných slečen namalovat na obličej parádní masky kočiček či klaunů. Zájem byl samozřejmě velký, fronta se ale díky rychlosti děvčat zmenšovala.

Ale, kdopak to jde proti nám – to je přece Bob a Bobek! Syn je unešen a urychleně se dožaduje výstupu z kočárku. A honem k nim. Nesmí chybět fotka, ale musíme rychle, než se kolem obou bílých králíčků s dlouhýma ušima vytvoří další zástup dětských ručiček. Za trpělivost jsou děti odměněny bonbónkem, který si vytáhnou, jak jinak, z kouzelného klobouku kouzelníka Pokustóna.

O pár kroků dále sedí na lavičce Maxipes Fík v nadživotní velikosti, obklopený davem dětí a rodičů, kteří se snaží zachytit neopakovatelné chvíle radosti svého potomka bleskurychle spouštěnými fotoaparáty. Dostat se „na řadu“ vyžaduje dostatek trpělivosti, ale i nám se zadaří a slibovaná fotka je už uložena i v tom našem foťáku. Fík je velice vstřícný, děti si bere na klín a neodmítá ani dospělé, jež se rozhodli vrátit se o pár desítek let dozadu, do dětských let a tyto vzpomínky si pak budou moci připomínat dalšími fotkami.

Pod stromem, vedle dětí – malířů, pochoduje malé kuřátko, resp. slečna oblečená do jeho kostýmu. I přes trpělivé vysvětlování chvílemi hraničící s mým návratem do dětských let, že se náš synek nemusí bát a kuřátko si může pohladit, stejně jako maminka, se tento záměr nepodaří a odcházíme dále. No, konec konců – každý přece nemusí mít oblíbené všechny hrdiny dětského světa fantazie.

Míjíme velký skákací hrad a obrovskou plochu určenou malířům z ulice a přicházíme k velkému dětskému hřišti, evidentně nově zrekonstruovanému. Ještěže mě napadlo vzít s sebou bábovičky! Od vody vane příjemný vítr, takže svítící sluníčko nijak neunavuje a my strávíme další hodinu na lavičkách v písku pozorující skotačící děti.
Když se nám konečně podaří syna přemluvit, že už je na čase se jít podívat ještě na další atrakce, docházíme k restauraci umístěné ve stanu. I přes nádherné a příjemné prostředí rozhodně nemám v této sauně chuť strávit posezení na jídlo a venkovní místa jsou samozřejmě plně obsazená. No nic, využijeme alespoň WC.

Cestou nazpátek míjíme Maxipsa Fíka, opět plně obleženého dětmi a koho pak to vidíme – Křemílek a Vochomůrka jdou přímo proti nám. Vochomůrka se sice ztrácí během pár minut neznámo kam, zato Křemílek se oddává prckům všeho věku, radostně si s nimi podává ruku, nechává se tahat za svůj dlouhý nos a neodmítá ani focení. I když má syn zpočátku velký respekt podobající se strachu a vyplývající zřejmě z velikosti této postavičky (něco jiného je vidět tyhle dva skřítky v televizi), nakonec se pomocí mírných donucovacích prostředků nechá ke Křemílkovi dovést. Pak už je veškerý stud a strach pryč a jsou z nich kamarádi.

Blížíme se ke konci. Nějak rychle celé odpoledne uteklo. Slib je slib a u stánku s dětskými hračkami utrácíme nemalou sumu, zato odcházíme s knížkou písniček, polštářkem v barvách Boba a Bobka, tričkem s obrázkem Františka z Kouzelné školky, i když ve velikosti o pár čísel větší (nevadí, využijeme jako na spaní, v létě ideální) a dalšími drobnostmi, bez kterých si syn zřejmě nedokáže představit vybavení svého pokojíčku.

Hlad už také klepe na dveře a sedáme na lavičku. Prcek si dopřává přesnídávku a sušenky, my dospěláci se spokojíme s nazdobenou palačinkou z nedalekého stánku s občerstvením. Sice nejsem žádný skrblík, ale pokud porovnám cenu této dobroty a malého kafíčka, které si dává přítel, pak mi přijde podezřelý rozdíl, jež činí pouze deset korun. No, nemá cenu zkoumat tyhle tržní hodnoty, hlavně, že chuťové buňky budou spokojené.

Po půl šesté opouštíme Slovanský ostrov a vydáváme se na cestu domů.
A dojmy? Z pohledu dětských očí určitě nejvíce zaujal Fík, tohoto pejska s hnědým ocáskem jsem snad ani na chvilku nezahlédla bez obležení dětského publika. A děti se tu skutečně nejspíše vyřádily. Ať na hřišti či kreslením, tak hrou s pohádkami. I když mně, dospělákovi, přišla celá akce trochu málo organizovaná, s chybějícími prvky, myslím, že děti tyhle detaily nezajímaly a skvěle si užívaly. Prostě bezvadný den a už se těšíme na další!