Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Příjmení
Milé maminky, už se to tady jednou (minimálně jednou) řešilo, ale zas mě k tomu přivedl nový dotaz v poradně.
Jak to máte – a jaký máte názor – na příjmení dítěte nesezdaných rodičů?
Já bych třeba nedala jméno po otci, právě proto, že většinu věcí okolo dítěte zařizuji a tedy chci, aby se dítě jmenovalo stejně jako já. Což můj manžel nechápe a říká, že by nedopustil, aby se dítě jmenovalo jinak než on (kdybychom nebyli svoji).
Jak to vidíte Vy?
Kamilko, já žiju v díře, kde lišky dávají dobrou noc:-) Lidé si tu vidí do talíře a když tvé dítě někde na druhém konci někoho nepozdraví, ty to máš jako teplý bonz během několika minut doma. O fámách a pomluvách vím své, ale budeš se divit, jsem rodačka s Ostravy, to není zrovna malé město a co tam dokázaly třeba maminy ve školce nebo sousedé v baráku… Já jsem poměrně splachovací, ale za pomluvy, které tu o mě lítaly, jsem sousedce vyhrožovala stížností na obecním úřadě:-)
Ale rozdílná příjmení se tu opravdu neřeší, a já jsem možná chtěla i naznačit, že se v téhle diskuzi tak trochu upírají i práva otcům na to, aby děti nesly jejich jména, co takový tatínek, který se oženit chce, který touží založit rodinu ne na psí knížce, ale jeho partnerka ne? A když pak ještě trvá na tom, že děti se budou jmenovat po ní, protože co kdyby se náhodou rozešli… Nebo si opravdu myslíte, že na manželství vždycky tlačí jen žena? Je to opravdu složité téma a zase záleží jen na lidské toleranci a na tom, jak vyjdou jeden druhému vstříc.
Kamilko, ještě k té tvojí kamarádce – kdyby se naše místní drbna Božena ptala na to, proč se někdo jmenuje tak jak se jmenuje, rovnou bych jí řekla, že má jméno po chlapovi, protože já tu stejně nevydržím, od chlapa jednou odejdu a děcko mu tu nechám, však co s ním… To máš pak vidět, jak úžasné drby jdou po vesnici, a jak se chlapi v hospodě pak mají čemu se zasmát:-) Nemá cenu se nechat vytáčet nějakou krávou.
Matildo:-) že by to byl problém jen menších měst:-)))
Je to všechno o lidech…a kdyby se Tě někdo 3x denně ptal a prooooooč máte rozdílné příjmení ??? Mě by nebavilo cizím lidem vysvětlovat,že má jméno po otci,kterého miluju a respektuju,ale nebudu si ho brát protože….co je komu potom,že. Vím,že kamarádka byla hodně znechucena. Tady je to pořád rodina= manželství. Takže já na tom nevidím nic špatného-ať si každý žije jak chce-spíš by mi vadily reakce okolí,vyptávání a pomluvy a řešení mého vztahu.
I když člověk se neubrání pomluvě ať dělá co dělá:-))) třeba jsem se doslechla,že se tady po městě vykládá,že se budu rozvádět a že sem podala žádost o rozvod:-OOOOO dobré ne?:-) zvláštní,že sem doteď bydlela o 20km dál a ono se tu řeší moje rodinné záležitosti–no já potkat tu drbnu, tak to by si za rámeček nedala:-))))))) K
JOvanko…a proc to s manzelem resite kdyz jste svoji?:)))..
Teda, musím přiznat, že docela zírám, jaké téma to Jovanka hodila do placu:-)
No, respektuji názory všech, já jen, že mě vůbec nenapadlo nedat dítěti jméno po tatínkovi. Můj příběh je kopií některých vašich, z bývalého manželství mám dvě dcerky, mají jméno po tatínkovi. Rozvedla jsem se, ale protože mé rodné příjmení není nic moc, nechala jsem si jméno manžela. Takže s holkama se jmenujeme stejně. Ale už čtvrtým rokem žiju s přítelem, plánujeme na příští rok svatbu (bere si mě dobrovolně:-)) a já si vezmu i jeho příjmení. Vůbec mě netrápí myšlenka, že se holky budou jmenovat jinak, než já. A nikde jsem nenarazila na problém, že by někdo bádal nad tím, proč se jmenuju jinak než náš malý chlapeček, kterému jsem bez přemýšlení dala jméno po tátovi. Je to jeho první a možná už jediný syn, našemu vztahu věřím a oba do něj dáváme vše, chlapeček bude jednou pokračovatelem rodu, cítím to možná staromódně, ale jinak bych to nechtěla.
A ani v porodnici, ani u lékaře, ani na sociálce, vůbec nikde jsem neměla s rozdílnými jmény problém, všichni to respektují, nikdo se neplete, nechápu, proč by to měl být problém, v dnešní době volných vztahů a rozvedených manželství to už snad nikdo neřeší, že se v rodině jmenují lidé různě. A zase je tady myšlenka, co když zůstane matka s dítětem jednou sama, je lepší, když má dítě její jméno… To je nesmysl, to je pro tu mámu v tu chvíli snad ten nejmenší problém, že má dítě jméno po tátovi. Děti mého přítele mají jeho jméno a žijí s maminkami, a ani jedna nikde nenaráží na překážky kvůli rozdílným jménům.
Takže jasně, je to na každém, ať se rozhodne, čí jméno dítě ponese celý život, já si jen nemyslím, že to, že budu mít děti s různými jmény, mě někde bude způsobovat problémy, a jak už jsem řekla, od srdíčka cítím, že se děti mají jménem hlásit ke svým otcům, asi to bude tím, že jsem si svých partnerů nikdy nemusela přestat vážit.
Luci,můj názor a i názor pár mých bláhových kamarádek co daly jméno po otci a pak měly jen samé problémy s vysvětlováním ,je,že pokud nejsou rodiče sezdáni/neplánují svatbu/, pak je lepší dát příjmení po matce.
Prostě jde jen o to,že starší generace-lékaři,úředníci,učitelé ve školce a škole a nakonec i třeba jen zvědaví sousedé tohle pak strašně řeší…kamošce dokonce v porodnici řekli,že ji budou doktoři volat příjmením malé ať si na to zvykne!!!! to je pak dost protivné a docela ponižující-když nehodlají respektovat,že se matka jmenuje jinak.
Z praktického hlediska,kdy matka vyřizuje vše pro své dítě sama je to prostě jednodušší-aby mělo příjmení stejné jako ona-je pak na otci jak se k tomu postaví-takové ješitné zvolání-že CHCE aby se dítě jmenovalo po něm,že by to NEDOVOLIL jinak to je velmi zvláštní-jako milující partner by měl spíše hledět,aby měla matka jednodušší pozici a okolí na ni zbytečně nehledělo skrz prsty a neřešilo,proč to tak je. K
Tak já jsem se vdala a pak rozvedla a z manželství mám dceru a novym přítelem syna a příjmení mám s dcerou stejné a syn má příjmení po příteli.
A o tom to většinou je Jovanko – pokud svatbu nechce matka, pak ani většinou neřeší jaké příjmení dítě ponese.
Naše Káťa se jmenuje po tátovi (nikdy jsem neuvažovala, že by se jmenovala po mně), až se s jejím tátou jednou vezmeme, pak nebudu muset řešit změnu jejího příjmení. Ale zatím odolávám – moje rodina má představu velké svatby a já nikomu cvičenou opici dělat nechci.
Tím, že má jeho jméno, dávám svému okolí najevo, že mé dítě má otce, se kterým stojí za to žít a mít rodinu (byť bez papíru s pečetí), že to nebyla chvilková známost, případně omyl, za který bych styděla.
Pokud nechce svatbu on – pak záleží na tom jestli dítě i přes nechuť ke svatbě chtěl a hrdě se k němu hlásí nebo nechtěl. Pak si to musí každá přebrat sama.
Pokud dítě chtěl, pak je to jen na dohodě.
Pokud je chvíli nechtěl, pak ano, pak ne – to už by mělo každou logicky uvažující ženskou varovat.
Proč by mělo mít dítě příjmení člověka, který je nechce a jediné co budou mít společné bude příjmení a možná alimenty (spíš exekucena ně).
Ale ono je to složitěší. V momentě kdy žena přijde na to, že věta – miláčku jsem těhotná – není to co taťka chtěl slyšet, se sama dostává do “soukromé pasti“ co bude dál. Někdy se taťka nechá přesvědčit, aby se nechal zapsat do rodného listu a plnil své povinnosti – většina však má podmínku – dítě se bude jmenovat po něm. Jiní k tomu dají i příslib svatby, ze které nakonec vycouvají.
Žena pak má na výběr – buď na to přistoupí nebo ne. Pokud otec odmítne uznat otcovství zbývá soud. ne každá je však tak silná, aby s za své zájmy bojovala.
Ale původní tazatelka mi připadá jako dítě – on ji těhotnou opustil, pak se vrátil a slíbil svatbu, pak odešel a ona chce svému dítěti teď měnit jméno – proč – protože to tak cítí (pak za to měla bojovat od začátku) nebo “na truc“? Ale to už je jiná otázka.
Jen maličkost, Piškotko, pokud jste s tatínkem před porodem nebyli na Matrice podat “prohlášení o otcovství“, pak je vedlejší, jestli jsi do papírů v porodnici napsala své nebo jeho příjmení.
Pokud je žena svobodná a před porodem neodevzdá se všemi doklady i “prohlášení o otcovství“ pak vystupuje jako svobodná matka a díte se jmenuje vždy po matce.
když se dodatečně toto provede na matrice, pak se vpisuje do rodného listu nejen otec, ale i případná změna příjmení po něm.
Nechtěla jsem řešit otázku, co je správné, protože podle mě je správné to, co vyhovuje těm dvěma dospělým, na čem se dohodnou.
Spíše mě zajímal názor a to, jak to řeší ti, kterých se to týká.
Jasně že se lidé mohou rozejít, ale pak vlastně dětem i mamince zpravidla stejné příjmení zůstane. Problém může nastat při další maminčině svatbě – ale to si mamča může nechat svoje bývalé příjmení a přijmout i jméno druhého muže (tak jsem to udělala já – bylo by mi líto, kdybych se jmenovala jinak než všechny moje děti).
I když možná bych někdy raději svoje svobodné jméno :-))
Nuninko, ale nemyslím, že je nejdůležitější, jak dlouho lidé spolu jsou – spíše to, jak je jim spolu dobře. A pokud oba svatbu odmítají, pak okolí to může být jedno. Jenže častěji chce svatbu ona, zatímco on (z různých důvodů) ne, ale to už je jiná debata….
S přítelem máme dvě děti, nejsme svoji a děti mají příjmení po otci. Je těžké říct co je správné, čí jméno dát. U nás to bylo jaksi automaticky, rodiče by asi nepřekously, kdyby se děti jmenovali jinak než po otci. Přítel říká – není důležitý papír, že jsou lidi svoji, ale to jak dlouho spolu jsou.
Ale pravdou je, že mě to někdy dost štve. Jsou lidi, kteří to nechápou a pak se na Vás dívají divně. Jako by si říkaly, jestli to dítě je opravdu Vaše, nebo co to je za ženskou, že si ji ten chlap nechce vzít a přitom už mají děti.Dokonce se mi to už stalo u lékaře. To člověku není příjemné, ale takových lidí naštěstí není moc.
Můj byl v době mého otěhotnění ještě stále ženatý, já jsem prostě chtěla, aby se dítě jmenovalo po mně, on chtěl, aby po něm. Nějak jsem to vyhrála! Prostě jsem to v porodnici uvedla do papíru, jméno pro holčičku, jméno pro chlapečka a mé příjmení. Nenadělal nic. Dnes už spolu nejsme (asi jsem to cítila od počátku). Myslím, že by se buď měli vzít nebo se dítě má jmenovat po matce, ale je to věc názoru. Doufám, že nebudu za špatnou :o)