Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Příjmení
Milé maminky, už se to tady jednou (minimálně jednou) řešilo, ale zas mě k tomu přivedl nový dotaz v poradně.
Jak to máte – a jaký máte názor – na příjmení dítěte nesezdaných rodičů?
Já bych třeba nedala jméno po otci, právě proto, že většinu věcí okolo dítěte zařizuji a tedy chci, aby se dítě jmenovalo stejně jako já. Což můj manžel nechápe a říká, že by nedopustil, aby se dítě jmenovalo jinak než on (kdybychom nebyli svoji).
Jak to vidíte Vy?
To podstatné již bylo řečeno. Já bych ještě doplnila své další “pro svatbu“ – chci nést stejné příjmení jako manžel (a jsem zase u tématu 🙂 a nechci o něm mluvit třeba za 5 let jako o příteli, protože označení “přítel“ ve mně vyvolává emoce krátkodobé známosti.
Já to cítím taky jako Ajik:-) Pro mě byla svatba krásnou oslavou našeho slibu,kdy jsme si řekli,že budeme spolu ,,v dobrém i zlém“. Ne pro ten papír – ale pro ten láskyplný pocit. Určitě jsem tím nic víc nezískala:-) Majetky nemáme ani jeden-vše jsme zbudovali až v manželství. A to chození potom po úřadech a vyřizování OP,Pasu,přehlašování příjmení po doktorech a úřadech i to používání příjmení a jakási ztráta vlastní identity-ale to jsem chtěla zase kvůli dětem-právě aby naše příjmení byla stejná a tím jsme byli rodina.
:-)) Ajik místo svíčkové jsem uhádala přírodní řízek:-)))
Jitko-manžel má asi 50 bratranců-tchán je z 5ti dětí:-) a ani jeden z nich nám na svatbě nebyl-přesně proto ,že se prostě v normálním životě nestýkáme. Svatba by měla být jen pro nejbližší a né prezentací : tak se všichni podívejte na tu naši nevěstu….brrrr:-))) my měli 30lidí a z toho bylo 10 kamarádů a zbytek nejbližší rodina-rodiče,babičky a strýcové. K
Tu budou mít naši za necelé 2 roky 🙂 – díky za tip – třeba si to tím vynahradí.
No já tu svatbu chápu spíše jako Ájík, ale na druhou stranu, jak jsem už psala, svoje myšlení nikomu nevnucuji. Budu raději, když moje děti budou s někým žít jen tak, mít děti a budou spokojené, než kdyby byly pod čepcem a nešťastné.
Ad svatba – my měli velikou, ale takovou jsme chtěli a přestože naše maminky byly nejprve trochu zděšené (neměli jsme žádné repre prostory, ale pronajatý velký sál s kuchyňkou), nakonec se to všem moc líbilo…. snad jen kromě jedné tety, která přišla jako do InterSuperHotelu, měla snad dražší šaty než já 🙂
Takže i svatba by měla vyhovovat hlavně těm, o které se hlavně jedná. Rodiče si mohou udělat monstrozní třeba zlatou svatbu 🙂
Jitko, přesně tak, je úplně jedno, jestli je svatba velká nebo malá – o to přece nejde, důležitá je pro ty dva…. a měla by vypadat tak, jak oni sami chtějí. Má dobrá kamarádka se vdávala letos v srpnu – no, dalo jim práci přesvědčit rodiče byť jen o tom, že nechtějí tradiční svíčkovou a že ženich bude taky v bílém…. a to jsou v podstatě prkotiny :)))
Tak chápu, o čem mluvíš 🙂
Taky se k tomu Ájíku pomalu ale jistě propracovávám :-). Jen jsem se musela i ve svém věku vzepřít představám rodičů. Má představa je my dva (a dnes už i Káťa) a dva svědci. Představa našich je rozšířená rodina (tety a strýcové a sestřenky a bratranec a dnes i jejich děti….). Brrr. Na to já prostě nemám. Zvláště když jsme se s nimi v podstatě stýkali jen jednou za uherský rok a v podstatě je neznám (bydlí všichni nejménš 200 km od nás).
Naši už snad pochopili – i když je to mrzí a doufají…
jde jen o to najít správné rozhraní – kašpara cizím lidem dělat nemusím, ale naše “ranit“ nechci.
Naštěstí byla sestra vdaná pár měsíců, takže naši vědí, že život není o papíru. S Martinem jsme spolu 9 let a oba víme, že nikdo lepší není.
Holky, ono to samozřejmě není “o papíru“ …. jistě, papír na druhého fakt nepotřebuju není to pes. Jde o to, že svatbou a slibem tomu druhému říkám, že s ním počítám i v budoucnu, že ho natolik miluju, že s ním chci být pořád, že si nenechávám zadní vrátka – protože co kdybych potkala ještě někoho lepšího než jsi ty…. nevím, to zas přijde trochu divné mně – nezlobte se. Vůbec netvrdím, že vám to nemůže fungovat, určitě ani rozvodové statistiky nejsou povzbudivé…. ale asi není nadarmo, že ve státech, kde dříve bylo volnější soužití propagováno, se pomalu ale jistě vrací zpátky k “tradičním“ modelům…. proč asi?
Asi vám budu připadat divná já (no jo, katolička 🙂 ) – ale já to prostě vidím a cítím takhle. Čímž vůůůůbec nechci tvrdit, že je dobré být s kýmkoliv, jen být vdaná – svatba je krok, který se musí opravdu dobře promyslet, ale když vím, že ten druhý je vážně ten pravý – tak mi to přijde jako normální a přirozené a to nejlepší, co můžu udělat pro sebe i své děti.
Já se holky přiznám, že jsem spíš z těch, kteří jsou často překvapení, že se ti kteří dva berou. Nedávno jsem koukala jak puk, když se mě můj bratránek (25 let) zeptal, proč jsme se s partnerem ještě nevzali a byl smutnej, že se rozešel s holkou, se kterou se zasnoubil a letos si ji chtěl brát. Fakt nerozumím tomu důvodu, proč se dva (zamilovaní) rozhodnou pro svatbu. Jsem divná, co? :-))) On mi pořád tvrdil, že je svatba strašně pěkná věc. No nevím, mě na tom teda nic tak extra pěkného nepřipadá…
Přijde mi ujeté, když vždycky slyším, kdo se všechno loni oženil/vdal a letos už je rozvedený. Tímhle tempem už bych byla taky potřetí rozvedená. Tak proč to ti lidé dělají? Svatba, rozvod, svatba, rozvod… Když seznámení, společné žití, rozchod, je podstatně snazší verze… 🙂 Pak mi ta představa “romantické svatby“, když se nejedná jen o jednu za život, ale první, druhou, třetí, přijde jako naprostá hloupost.
Ono je to o tom, že stovky let to takto fungovalo – byly to určité vzorce chování (byť je lidem někdo vnutil – třeba církev). Ještě do 2 sv. války bylo na svobodná matka zatracována, div ne vyvrhel společnosti.
Pak se to začalo pomalu měnit – stejně jako soužití lidí – teda spíše nesoužití.
Ve třídě na základce byl jen jeden kluk “bez táty“ a rozvedené rodiče neměl nikdo. Nedávno mi kamarádka říkala, že ve třídě jejího syna je jako jediná matka provdaná za otce svého dítěte. Ostatní jsou buď samoživitelky nebo žijí s x-tým otcem.
A stejně tak se pomalu zažívá i to, že spolu lidé žijí na psí knížku.
Karamela sice píše, že je to o “staré generaci“ – ale ono je to opravdu pro naše okolí “novinka“. A lidi vůbec nezajímá, že ve Švédsku je to normální, protože ve Švédsku prostě nežijeme.
Zatím to prostě není “samozřejmost“ – kdyby byla tak se spíš pozastavujeme nad tím, proč se v dnešní době lidé ještě berou. A vůbec to není normální ve státech, kde má hlavní (nebo nějaké) slovo církev.
Díky, Jovanko.