Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Příjmení
Milé maminky, už se to tady jednou (minimálně jednou) řešilo, ale zas mě k tomu přivedl nový dotaz v poradně.
Jak to máte – a jaký máte názor – na příjmení dítěte nesezdaných rodičů?
Já bych třeba nedala jméno po otci, právě proto, že většinu věcí okolo dítěte zařizuji a tedy chci, aby se dítě jmenovalo stejně jako já. Což můj manžel nechápe a říká, že by nedopustil, aby se dítě jmenovalo jinak než on (kdybychom nebyli svoji).
Jak to vidíte Vy?
Ájík – prečo si myslíš, že keby každá/každý ostal/a pri svojom mene, že by to byl zmätok? Aj teraz je veľa slobodných ľudí, ktorí majú deti atď. a nemyslím, žeby spoločnosť bola kvôli tomu nejak viac zmätená. Pýtaš sa, podľa akého kľúča by sa určovalo, ktoré dieťa sa bude volať po otcovi a ktoré po mame. Kľúč môže byť akýkoľvek, aký si určíme, napr. deti mužského pohlavia po otcovi a deti ženského po mame alebo prvé dieťa v poradí po mame, druhé po otcovi… Možností je viac – a prečo by mali byť horšie, než tá jediná povinná norma, ktorá tu je? Vlastne, prečo a na základe čoho si myslíš, že ten kľúč, ktorý tu máme teraz je jediný najlepší na svete? Veď jeho jediná výhoda je v tom, že je tu tak dlho, až sme ho prestali vnímať – nič iné originálne a úžasné na ňom nie je, naopak. Odsúva permanentne osoby ženského pohlavia do úzadia, je diskriminačný, takže nevidím dôvod, načo ho uchovávať.
Áno, mám priezvisko po otcovi a vysvetlila som v minulom príspevku prečo. Nebudem sa opakovať. Je to presne, ako píšeš: priezvisko som dostala na úkor priezviska mojej matky. Priala by som si, aby sa niekto z mojich súrodencov volal aj po nej, ale nikomu také priezvisko nedali, ani dať nemohli, keď už ani samotná mama ho nemala. Stratila ho pri vydaji. Taký systém tu proste je – ale byť nemusí. Ja ho rozhodne nechcem šíriť ďalej. To, že ním argumentuješ nehovorí vôbec v prospech toho, aby to tak muselo ostať; hovorí len o tom, že to tu takto je a dosť. To je však nejaký argument? Otroctvo tu tiež bolo a bolo tu dlho – a čo má byť? 😉
Verím ti každé slovo v tom, že máte s partnerom vyrovnaný vzťah. Priezvisko po partnerovi neznamená, že manželstvo bude nevyrovnané a zlé, ako ani neznamená, že pokiaľ osoby z páru budú mať rôzne priezviská, budú k sebe títo ľudia v každom ohľade úžasní a rovnocenní. O tom priezvisko hovoriť absolútne nemusí. Ponechanie si svojho mena hovorí o tom, že táto osoba chápe symbolickú rovinu svojho priezviska ako jeden zo zdrojov vlastnej identity. Že sa cíti byť tou, ktoru sa volá, je na to zvyknutá, je s tým menom zžitá, nedokáže alebo nechce byť nikým iným ani len v tej symbolickej rovine podľa priezviska. Nedefinuje sa menom niekoho iného, len svojím. Nie je pre ňu dôležité, aby verejnosť na prvý pohľad všade poznala, že ona sa vydala, keď u jej partnera nikto nespozná, že sa oženil. (Veď aj on začína nový život s partnerkou, aj on zakladá rodinu a tá rodina patrí dohromady, nie? Prečo teda naňho neuplatniť tie isté pravidlá, ako na ženu, ktorá si mám navyše z nejakého dôvodu meniť aj meno?) Pozrime sa na to bez príkras a romantických konceptov: Jednostranné prevzatie len jednou osobou z páru je jasným symbolom toho, kto komu ustúpil, kto koho pohltil a kto kým sa odteraz definuje. Ja sa nechcem definovať už nikým v živote, len sama sebou. Svoje meno pokladám za svoje, lebo som s ním vstúpila do života. Nie je to meno nikoho, ale moje. Nikdy predtým som so žiadnym iným nežila a preto mi žiadne iné nemôže byť takto blízke, ani by nikdy nemohlo označovať mňa. Mala by som ho tak maximálne požičané, ale nikdy by nebolo naozaj moje.
A ešte jedna vec: nemyslím si, že žena je tu len na to, aby uchovávala rod. Meno nie je len o tom, či ho posuniem ďalej. Áno, samozrejme, ak mám dieťa, tak mu to svoje meno dám. A pokiaľ by to mal byť jednostranne len partner, kto dáva meno deťom, ktoré ja horko-ťažko porodím, tak je jasné, že by som sa veľmi dôrazne ohradila. Ale pokiaľ dieťa nemám a mať nechcem, tak sa tiež nič nedeje – nie som tu predsa na to, aby som nutne musela mať deti. A rozhodne si nemyslím, že šľachtičná, speváčka, herečka alebo iná celebrita má väčšie právo na svoje meno len preto, že ju ľudia poznajú. Zákon dáva túto možnosť každej jednej žene a tiež každému jednému mužovi – aj keď sa tvárime, že pre nich je samozrejmosť norma a iné možnosti prichádzajú do úvahy len vo výnimočných prípadoch. Každá a každý má právo na svoje meno, aj “Anička z Hornej Dolnej“, pretože je jej. A to je na tom to podstatné.
Matilda – tak, ako vy dokážete dlho písať o tom, ako veľmi chcete tvoriť rodinu jedným menom a nenapíšete “ja chcem jeho meno a hotovo“, tak aj ja píšem, čo cítim. Pokiaľ má však človek iný náhľad, ako zvyšných 90% (a na tomto fóre pozerám, že zvyšných 99,99%), tak potom je nútený omnoho viac podávať svoje dôvody, pretože daní ľudia proste nechápu, “čo na tom vidí“. Aj tak si myslím, že mnohé z vás moje dôvody nepochopia, pretože sa im zdajú excentrické – to je tým, že sa s tým doteraz v takejto šírke asi nestretli. Je možné, že ak si v ich okolí nejaká žena nechala svoje priezvisko alebo si nebodaj muž vzal jej, urobili to “rýchlo a v tichosti“ a nijak extra sa o tom nerozširovali. Ešte aj z toho mála prípadov to bolo veľakrát preto, že muž mal “škaredé“ priezvisko, takže okolie sa ich na to zo slušnosti ani nepýtalo… a to bol snáď jediný dôvod, ktoré ešte svet pochopil.
Táto téma je pomerne veľkým tabu – aj dnes. Napriek tomu, že tu vznikne fórum, prísť zrazu s názorom, ktorý je iný a ešte ho vysvetľovať je niečím, čo radšej nikto nechce počuť. Áno, urob si to, ako chceš, ale hlavne o tom nehovor… Je to azda taká hanba, keď mám svoje dôvody a viem veľmi jasne, prečo ich mám? Naozaj som si nevzala nijak zle tvoju reakciu, ja som na takéto reakcie zvyknutá od mala. 🙂 A som rada, ak si si to prečítala, hoci ti to asi nič nehovorí. Práve preto som to aj napísala. 🙂
Padmé – chápem, že si kamarátky a kolegyne neceníš kvôli ich manželovi. Tak som to ani nemyslela. Ale už tým, že sa musíš naučiť meno ich manžela, aby si vedela, ako sa teraz volajú ony znamená, že jeho meno vstupuje skrz ne aj do tvojho života – do života osoby, ktorá preňho nič neznamená. Jeho meno je šírené, nosené v hlavách a “nalepované“ ako nálepka na osoby, ktoré predtým mali svoje meno, ale nezmyselne ho vymenili za iné. Teraz si ho aj ty musíš pamätať – a zrazu si v hlave “prerobiť“ svoju kamarátku Kolesárovú na nejakú Tančíkovú. Takže to meno ťa BUDE MUSIEŤ zaujímať, pokiaľ túto osobu ešte niekedy budeš chcieť dohľadať.
A ako som prišla na to, že keď si zmením meno, niekto ma hodnotí podľa manžela? Možno som sa len zle vyjadrila, ale myslela som to takto: (názorný príklad) keď si zmením meno a príjmem meno po partnerovi, zrazu začnem písať články už pod iným menom a to meno je vlastne jeho. Nikto tie články nebude pokladať za jeho, to máš pravdu (už len tým, ak budem mať koncovku ženského prechyľovania), ale málokto bude dohľadávať a dávať si v hlave dokopy, že tie články predtým od “tej a tej“ sú tiež moje. Pre svet som ako taká symbolicky “zomrela“, som vymazaná a už neexistujem. Preto všetko, čo odteraz robím musím vybudovať odznovu a už s menom muža, ktorým navyše dávam jasne najavo, že sme partner a partnerka v súkromí, takže ma tento človek môže uprednostňovať a možno som takto dosiahla aj svoj odborný úspech. Muž má pritom stále svoje meno, pekne si s ním buduje život a kariéru, pridáva polienko k polienku a nemusí ani “začínať oznova“, ani všetkým vysvetľovať, že sa stal “tým a tým“. Žena je aj v zoznamoch vedená menom, ktoré je “jeho“ – tým je aj odborne vždy vedená pod jeho menom, aj keď on v tej oblasti nič nedokázal. Je to zbytočné, nezmyselne to symbolicky zaťahuje jeho rod (jeho meno) do odboru, s ktorým on nič nemá. Tým žena zvyšuje status ich rodu, jeho rodiny, ale svojej pôvodnej rodiny nie – nikto cudzí nevie, že je dcérou toho a toho človeka. Neviem, či v tom vidíš tú nerovnosť, ale je tam.
karamela – podľa mňa je práve desivé, koľko žien to vidí ako nepodstatné, ak sa to týka ich mien, ale pritom ako veľmi podstatné, ak sa to týka spoločného mena rodiny po mužovi a priezviska detí po ňom. Ja neľpiem na svojom mene preto, žeby bolo výnimočné, alebo žeby som bola výnimočná ja, ale preto, že sa mi nepáči jednostranné “okrádanie“ ľudí ženského pohlavia o ich mená. Nepáči sa mi norma, ktorá sa tu slepo prijíma. Preto na to trvám – pretože nechcem takého automatické privilégiá pre istých ľudí len preto, že majú nejaké pohlavie. Je to úbohé, nelogické a diskriminujúce.
Ak si myslíš, že pokiaľ sa priezvisko bude dediť z otca na syna, rovnomerne sa rozšíria všetky priezviská, mýliš sa. Hovorí o tom aj história rodov, ktoré “vymreli“, lebo nemali mužského potomka – to priezvisko sa nielen nerozšírilo (čo by nebolo nič hrozné), ale (a to hrozné je) rozšíriť ani nemohlo, lebo ho nosili “len“ osoby, ktoré sa nepokladajú za hodné toho, aby niečo také mohli/mali urobiť. (A ak to urobia, budú ich, naopak, ponižovať, pretože ona i dieťa budú tým pádom pokladané za menejcenné opustené matky, či “nelegitímne“ deti.)
Zmätok v tom práve je, aj keď si zvyknutá na tento systém a preto sa ti zdá, že nie je. Napr. omnoho ťažšie sa dohľadáva rodokmeň v línii ženy. Alebo deti majú mnoho príbuzných v línii matky, ktorých mená ani nevedia, príp. ťažšie dohľadávajú, že sú príbuznými. Pritom sú to také isté príbuzenstvá, ako z otcovej strany. A to je len malý zlomok toho, že v tom zas až tak jasno nie je, ako by sa mohlo zdať. Nič nie je dokonalé, ani patronymia. Sme na ňu len navyknuté, to je celé.
Virenka – ako som už napísala: povedať len “chcem svoje priezvisko“ znamená, že ma nikdy nepochopíte. Veľa ľudí si v takom prípade myslí, že môj partner má napr. škaredé meno alebo že ho nemam dosť rada, prípadne tiež, že si chcem nechať zadné dvierka (zaujímavé, jeho z toho neobviňuje nikto, ak si nechá svoje priezvisko :))… Ja však chcem, aby ľudia vedeli pravý dôvod, ktorý je, že systém patronymie je nespravodlivý a diskriminujúci a to je dôvod, prečo ho odmietam. Aj keď vravíš, že dnes je možné všetko, neznamená to, že všetko je rovnako kladne a samozrejme prijímané, či akceptované. Poznám kamarátky, ktoré to “chceli inak“, ale keď prišlo na lámanie chleba, pod tlakom a otázkami okolia sa radšej prispôsobili norme. Nemali ani vzory, o ktoré by sa mohli oprieť a povedať: nebudem sama, kto to urobí, aj Katka a Jana to urobili. To preto, že sa o tom málo hovorí. Keby sa o tom hovorilo viac, bolo by to lepšie spoločnosťou prijímané a tak by aj menej žien malo obavy, že budú jedinými čiernymi ovcami a budú mať v živote problémy, ak si nechajú svoje priezvisko.
zuzina – a čím to je, že tak málo stúpa “krédo“ mužov? Ak by to bolo vyrovnané a bolo by v spoločnosti rovnako veľa mužov, ako žien, ktorí si zmenili priezvisko na jej, nepoviem nič. Ale táto jednostranná vec akurát zo strany žien nemôže absolútne zdrazňovať rovnoprávnosť a lásku dvoch ľudí. Ak veci vychádzajú vždy len z jednej strany a z druhej nie, ak jeden/jedna beží oproti druhej/druhému a ten/tá iba stojí, o čom to je? Áno, tiež k sebe došli a spojili sa, ale vyšlo to len z jednej strany. Tak to vnímam aj v otázke priezviska.
ahoj všichni,
jsme s mužským 14let,nebrali jsme se,jelikož nám to nepřipadá důležité,je mohem víc důležitějších věcí ve vztahu, a tou je třeba láska,vzájemně mít chut řešit problémy a důležité je pořád vztah utužovat.mamé 5letého chlapečka,který má příjmení po otci.Chtěli by jsme druhé miminko,ale az tak za 2roky,kvůli práci a taky aby jsme si miminko zas pěkně vychutnali,určitě bude mít zas příjmení po otci.
Žádné opravdu žádné výhody že jsme se nevzali nemáme!!!
Spíš mi mužský říká,že by jsme se asi měli vzít,a to jen a jen z toho důvodu,že by jsme po sobě,kdyby se něco někomu z nás obou stalo,nic nepobírali,žádný důchod,ale jinak nám to opravdu nevadí.
Žijeme rodinným životem,týden v práci,malej ve školce odpo nějaké koníčky a víkendy na chalupě.Vše děláme celá rodina rádi společně,jasně že jsou hádky,jako všudě,ale ty se vyřeší během chvíle,jalikož nesnesem spolu celá rodina víc jak 2hodiny nemluvit.
Prostě a jasně mej te se rádi jak v manželství tak i bez toho papíru.
Důležité je mít rád.
Vidíte holky,jde ,,jenom“ o jméno a jaká je tu debata:-))Budu opakovat již řečené,ale také se klaním k názoru,že tím,že žena převezme jméno od muže,kterého si bere, v dobách dobrých i zlých, neztratí hrdost ani osobnost,ale naopak jejich,,krédo“ stoupne.ne pro veřejnost,ale pro ty dva lidi.Už na to nejsme sami,ale jsme na vše DVA.Bereme se a já se o nás postarám,milujeme se, tak atˇ všichni ví,že patříme k sobě.Samozřejmě tím nesnižuji lásku a soužití nesezdaných párů,ale kdysi se děti učily,že je svatba a pak přijdou děti.-to když je nosí čáp:-)))Sama mám přátele co se vzali asi po osmi letech,kdy už spolu měli dvě děti.Ptala jsem se jí proč se berou když jim to klape i bez papíru a na to mi řekla,že to tak nějak cítí,že by to měli udělat.A po čase jsem se ptala co se tedy změnilo.řekla mi Nic a VŠECHNO:-)))
a jen tak mimochodem,mám dvě děti s věkovým odstupem osm roků a v porodnici se dost divili,že opravdu obě dvě-po takové pauze s mužem,kterého jsem si vzala před deseti roky:-)))
Taky jsem byla překvapená množstvím důvodů, které komix cítila jako nutnost vyslovit. Souhlasím s Matildou, dneska totiž stačí říct – chci SVOJE jméno. Nikoho důvody příliš nezajímají, nikdo je nezkoumá, sňatek není důvod jméno měnit. Spousta lidí volí příjmení dvě, původní a partnerovo, proč ne, taky řešení.
Za sebe musím říct, že dnes nevnímám nic z toho, co mohlo příjmení zahrnovat kdysi, netýká se mě to a je mi to jedno. Manželovo příjmení beru proto, že cítím jako vhodné, když rodina má jedno společné jméno. Svatbou jsme se stali rodinou, přijmout jeho jméno mi potíž nedělalo, pokud by dělalo, dohodli bychom se jinak, DNESKA JE MOŽNÉ VŠECHNO. V případě dětí a nového partnera je to nesmírně individuální, pokud dítě chce jméno nového partnera, často to bývá tím, že je nespokojeno s vlastním otcem, což bych se jako matka pokusila příznivě ovlivnit především. Přijmout vlastního otce a jeho místo ve svém životé pokládám za velmi důležité a nutné, vychovávající rodič by měl usilovat o to, aby byl méně přítomný rodič vnímán harmonicky, pokud to jenom trošičku jde.
Holky, vyjadřujete i můj názor. Všichni, celá rodina, se jmenujeme stejně, tedy po manželovi.
Dneska (a asi i dříve, ale to se tolik nenosilo) si může každý vybrat, jak se bude jmenovat.
Mimochodem, já jsem na svého muže pyšná, na to, jaký je a co dělá a co umí 🙂
komixs:-) pokud tu jde jen o diskusi tak OK-početla jsem si.
Ale pokud Tě to tolik trápí ve Tvém osobním životě a opravdu TOLIK lpíš na svém jméně je to až děsivé.
Možná je to jen jmenovatel pro Tvůj životní postoj být nezávislá,samostatná a vyjímečná žena. Asi si sebou neseš něco z dětství,nějakou křivdu,nebo ji vidíš ve svém okolí. Ale nezávislá musíš být Ty ne jen Tvoje příjmení.
Já taky myslím,že by stačilo říct CHCI dát dítěti svoje příjmení protože se mi líbí a CHCI aby to tak bylo.
Pro mě nějaké příjmení nemá nic společného s uznáním,postavením,láskou mého muže.
Psala jsem že jde JEN o tradici a na tom si trvám:-) Někdo vymyslel,že příjmení se bude dědit z otce na syna a tím se rovnoměrně rozšíří VŠECHNA příjmení-nebude v tom zmatek-jednoduchá pochopitelná věc.
Dneska nikdo neposuzuje nikoho druhého podle toho jaké má příjmení-příjmení dnes NIC neznamenají-neurčují živnost,neurčují oblast,kde lidé žijí,neurčují povahu,neurčují příslušnost ….tak jako dříve. Příjmení vznikla proto,aby se lidé lépe orientovali-jak psala už Ajik:-))) Ani dříve to neměla být nějaká pohana,nebo méněcennost ženy-NIKDY!!!!
Tak možná by to chtělo zapátrat v historii a taky promyslet CO vlastně Ti vadí:-)
Ale vidět v převzetí mužova příjemní nějakou ztrátu vlastní identity to je fakt zvláštní.
Pro mě pořád zůstává jedno příjmení v celé rodině tím nejlepším řešením-aby jsme tak nějak patřili všichni k sobě. Tak jako se ,,struny harfy rozechvívají stejnou melodií,i když se nikdy nedotknou“….:-) K
Holky, děkuji 🙂
Matildo, tvůj postoj úplně chápu 🙂
Možná, kdybych byla kněžna, jejíž rod vymírá po přeslici, třeba bych to viděla jinak :DDD – ale nevidím 🙂
Jovanka: abych odpověděla na otázku, kterou jsi psala ty, je to pro mě zcela jednoznačné – pokud jsme manželé, jmenujeme se celá rodina i naše dítě stejným příjmením; pokud nejsme manželé, dala bych své příjmení svému dítěti (nedávala bych jiné příjmení, než mám já sama).
Souhlasím s tím, co napsala Ájík a vnímám to podobně jako Matilda.
Komix: necením si svých nejbližších kamarádek a kolegyň z práce proto, koho mají za manžela a je mi úplně fuk, jak se jmenují, nevím, jak jsi přišla na to, že když se provdáš a změníš si příjmení, že tě bude někdo hodnotit jen podle manžela. Tak to přece nefunguje.
Nehledě na to, že nevidím žádný důvod ke ztrátě identity se změnou příjmení. Pořád to budeš ty.
Ájíku, až mě to mrazí, můžu se pod to,cos napsala, taky podepsat?:-) Nemám, co víc bych k tomu dodala…
Nevím, jak to vysvětlit, ale to, že se budeme jako rodina prezentovat jedním jménem a to jménem mého muže, už jen proto, že jeho rod je zde v těchto končinách tak rozsáhlý a já chci, aby pokračoval jménem našeho syna dál, nebudu to narušovat prosazováním svého příjmení, takhle to zase cítím já, nemusím si to sama pro sebe zdůvodňovat a rozebírat proč.
A na druhou stranu – úžasné, jak někdo dokáže napsat tak dlouhý (i když pro mne až příliš feministický) článek na obhajobu svého jména, přitom stačilo napsat – Já svoje jméno chci a hotovo! Chci ho, protože je moje moje moje!!!
Pisatelka v mé představivosti vypadá jako malá holčička, co dupe nožkou a trvá na svém. No tak ať ho má, svoje jméno, je mi jedno, čí bylo předtím, zda matky či otce, teď je její, to jsme všichni pochopili…:-)
komixs.sk – omlouvám se ti, mám prostě zrovna takovou náladu, nemyslím to ve zlém, ráda jsem si početla:-D