Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Vánoční splín...
Tak to na mě po roce zase sedlo. Vždycky kolem Vánoc mám pocit samoty – ne samoty od nejbližších, rodina je v pohodě, ale po dávných kamarádech. Když jsem se vdala, snažila jsem se udržovat všechna kamarádství, která jsem navázala ve škole, v zaměstnání a jinde. Mám plný kalendář poznámek o svátcích a narozeninách všech mých „kamarádů“, o každých Vánocích jsem rozesílala desítky pozdravů a blahopřání. Před dvěma lety jsem se nad sebou zamyslela, přišlo mi, že někdo odepisuje jen tak ze slušnosti, aby odpověděl, někdo se neozval vůbec. Když jsem někomu zavolala, končil rozhovor, určitě se Ti ozvu, jsi hodná, že sis vzpoměla… Jenomže jsem začala mít pocit, že se vnucuji, se svátky, narozeninami i s Vánoci. Přišlo mi to hrozně líto a poprvé jsem udělala to, že jsem nerozeslala přání skoro nikomu a čekala… Čekala jsem dlouho a nic. Málokdo z „kamarádů“ se ozval, chápu, jsem daleko, mám úplně jiné starosti než svobodné holky, které se chodí bavit a nemají problémy s domácími úkoly a rivalitou mezi sourozenci. Strašně jsem to obrečela a teď to na mě zase sedá. Znáte to, nebo jsem jediná?
Úplně ti rozumím,mívám občas stejný pocity-hlavně,když mám třeba svátek nebo narozeniny,já měla taky kalendář hustě popsanej narozeninama známých a kamarádů ze školy,no a byla sem většinou sama,že někomu písnu…a když jsem pak měla já???…nikdo skoro nenapsal…to pak člověka zamrzí,protože si uvědomí,že přísloví-SEJDE Z OČÍ,SEJDE Z MYSLI platí i u kamarádů :o(
Tak to na mě po roce zase sedlo. Vždycky kolem Vánoc mám pocit samoty – ne samoty od nejbližších, rodina je v pohodě, ale po dávných kamarádech. Když jsem se vdala, snažila jsem se udržovat všechna kamarádství, která jsem navázala ve škole, v zaměstnání a jinde. Mám plný kalendář poznámek o svátcích a narozeninách všech mých „kamarádů“, o každých Vánocích jsem rozesílala desítky pozdravů a blahopřání. Před dvěma lety jsem se nad sebou zamyslela, přišlo mi, že někdo odepisuje jen tak ze slušnosti, aby odpověděl, někdo se neozval vůbec. Když jsem někomu zavolala, končil rozhovor, určitě se Ti ozvu, jsi hodná, že sis vzpoměla… Jenomže jsem začala mít pocit, že se vnucuji, se svátky, narozeninami i s Vánoci. Přišlo mi to hrozně líto a poprvé jsem udělala to, že jsem nerozeslala přání skoro nikomu a čekala… Čekala jsem dlouho a nic. Málokdo z „kamarádů“ se ozval, chápu, jsem daleko, mám úplně jiné starosti než svobodné holky, které se chodí bavit a nemají problémy s domácími úkoly a rivalitou mezi sourozenci. Strašně jsem to obrečela a teď to na mě zase sedá. Znáte to, nebo jsem jediná?