Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Vánoční splín...
Tak to na mě po roce zase sedlo. Vždycky kolem Vánoc mám pocit samoty – ne samoty od nejbližších, rodina je v pohodě, ale po dávných kamarádech. Když jsem se vdala, snažila jsem se udržovat všechna kamarádství, která jsem navázala ve škole, v zaměstnání a jinde. Mám plný kalendář poznámek o svátcích a narozeninách všech mých „kamarádů“, o každých Vánocích jsem rozesílala desítky pozdravů a blahopřání. Před dvěma lety jsem se nad sebou zamyslela, přišlo mi, že někdo odepisuje jen tak ze slušnosti, aby odpověděl, někdo se neozval vůbec. Když jsem někomu zavolala, končil rozhovor, určitě se Ti ozvu, jsi hodná, že sis vzpoměla… Jenomže jsem začala mít pocit, že se vnucuji, se svátky, narozeninami i s Vánoci. Přišlo mi to hrozně líto a poprvé jsem udělala to, že jsem nerozeslala přání skoro nikomu a čekala… Čekala jsem dlouho a nic. Málokdo z „kamarádů“ se ozval, chápu, jsem daleko, mám úplně jiné starosti než svobodné holky, které se chodí bavit a nemají problémy s domácími úkoly a rivalitou mezi sourozenci. Strašně jsem to obrečela a teď to na mě zase sedá. Znáte to, nebo jsem jediná?
Brmulko a já tu teď bulím s tebou …
Klidně mi napiš na mail nějakou koninu, budu mít radost: lenous@email.cz
btw…napis adresu…nemam komu poslat pohled:)
Lenousku….i mne Vanoce evokuji smutek…nemam rada vse co se jich tyka….a to bych se mela s detmi ve skole veselit a tesit na Jeziska…ac nejsem stara…uz nemam 12 let tatu…a predloni presne na Vanoce mi maminka dodychala v naruci…po rychle necekane nemoci…od te chvile jsou pro mne vanoce uz jen vzpominkami jake to bylo kdyz tata nakupoval az na stedry den presne podle seznamu nami napsaneho(i ve 22 letech jsem ho jeste psala)a nechaval cenovky u darku se slovy ten jezisek je ale trouba…chybi mi vynadani od mamy ze ja to nemam doma vypiglovane jak mela vzdy ona….chybi mi vybirat ji darek…myslim na tebe a citim s tebou…kua a uz zase bulim….kez by uz bylo po vanocich
Jste všechny strašně milé, docela jste mi zvedly náladu. Ale červíčka pochybností o své oblíbenosti budu muset zabít sama. Uvidím, třeba mě opravdu letos někdo překvapí. Možná by zabral třídní sraz, abychom se sešly mamky, které by spolu mohly debatit na společné téma a pak si psát, volat a být spolu…
Lenousku, netrap se, každé období v životě je jiné, nutně někteří lidé odcházejí a jiní zas přichází… Já svou životní kámošku třeba potkala až před 5lety v práci… I když jste asi byli bezva parta, rozutekli jste se, máte jiné zájmy… třeba je to lepší varianta, než kdyby ses s nimi stýkala stále a zjistila, že s 90% z nich si stejně nemáš co říct. Raduj se z těch přátel, které máš tady a teď a to, co je pryč, zkus vypustit z hlavy – stejně se trápíš jen ty, oni ne. A jak píše Karamela, třeba zrovna potkáš nějakou dávnou kamarádku, navážete tam, kde jste skončily, a už vám to vydrží. Udělej si radost a nech splín venku :)))
Lenous, tohle já bohužel taky moc dobře znám. 🙁 Z okruhu mých přátel jsem jediná s dítětem, každý má jiné starosti, každý někam jezdí, jen já jsem sama doma (tedy s manželem, samozřejmě). Ale zase mám i nádherný zážitek:
V 5. třídě jsem se hodně skamarádila s jednou holčunou, která pak ale odešla na osmiletý gympl. Snažily jsme se udržet kontakt, psaly si, ale nevyšlo to, po roce snaha skončila. Uběhlo 8 let. Jednou jsem se vracela domů a z čisté lenosti jsem chtěla počkat na autobus, ač bych jela jen 1 zastávku. A díky téhle mé lenosti jsem potkala svou dávnou kamarádku. Ani jedna jsme tomu nemohly uvěřit, že jsme se po tolika letech poznaly. Daly jsme se do řeči, dohodly se, že se ještě sejdeme, že si zavoláme, … A opravdu jsme tak udělaly, začaly jsme se vídat téměř denně. Po tolika letech jsme navázaly tam, kde jsme kdysi přestaly. Dnes je jedním z mých strážných andílků, na které se můžu 100% spolehnout. Snad i Tebe někdo takhle příjemně překvapí.
Lenous,udělalas dobře…nemá cenu investovat do někoho kdo o to nestojí..dobří přátelé zůstanou a těch si važ. Vykašli se na splín…takoví si Tvé slzy nezaslouží.
a jinak Veselé Vánoce a Šťastný Nový Rok holka:-))))))
Tady je hodně holek co Ti dobře rozumí,všimla sis ne ?
Život je jedna velká změna a jdem různými cestičkami,když necháš dveře otevřené třeba se za pár let ozve i nějaká kamoška ze školy a najednou najdete společnou řeč…nikdy nevíš…dnes když je člověk zaměstnaný a dělá od nevidím do nevidím možná nemá v hlavě místo na další věci..možná si neuvědomí jak moc tohle znamená…K
Samozřejmě máte obě pravdu, ale ten pocit zklamání mi jen tak nezmizí. Mám kamarádky, se kterými jsem pořád ve styku, skoro denně, pomáháme si navzájem s dětmi, hlídáme si baráky, když jede některá na dovolenou, scházíme se, ale pravda je, že nás sblížila asi právě samota na mateřské, protože jsme se sešly se stejně starými dětmi. Třeba proto bude naše kamarádství víc držet, zatím je všechno fajn, otázkou zůstává, co se stane, až mateřská skončí a vrátíme se do pracovního procesu. Všechny bydlíme na té naší dědince, takže potkávat se budeme určitě, minimálně na třídních schůzkách našich dětí, nedávno jsme mluvily o tom, že spolu budeme sypat ptákům na návsi…
Tak to znám,dělala jsem to samé.Potom jsem přestala a spousta „kamarádů“ už se neozvala.Je to škoda,zažili jsme spolu spoustu legrace,máme společné zážitky a já myslela,že jsme kamarádi……..mýlila jsem se.Ale zase na druhou stranu mi zbyli opravdoví kamarádi,vím není jich už tolik,ale jsou tu a vím,že jsou skuteční.A ti ostatní?Ty jsou moje minulost na kterou ráda vzpomínám.Takže hlavu vzhůru,skuteční kamarádi zůstanou.Michaela