Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Ondrášek
Ahoj holky,včera jsem koukala na zprávy a pořád hledají toho 20 měsíčního chlapečka.Jsem hrozná,hned jsem si to spojila s mým vlastním Ondráškem,jen o 3 měsíce starším.Musím my\slet na ty jeho rodiče,co za hrůzu musí prožívat,vím že už je to třetí den ale pořád doufám,že ho někde najdou živého.Stačí chvilka nepozornosti tatínka a klučík je pryč.Nezlobte se,ale musela jsem si aspon trošku toho strachu vylít tady,prostě na ně pořád myslím,kéž by . . .
Jo, právě jsem to četla, jdu si pro kapesník……….
Holky tak už ho našli, v řece…
Holky…. :((((((((
Nám se to stalo s Dominkem – byly mu asi 2,5 roku – tehdy jsme byli na chalupě, jen jsme se otočili mrknout, jak zrají meruňky – minutka – a Domča nikde. Doslova se po něm zem slehla. Okamžitě jsme se rozběhli – já s manžou do vesnice, soused k rybníku, naši do lesa a na pole.
Našli jsme ho v dědině kousek od hlavní cesty – brrr, naštěstí tehdy seděla před domem nad tou silnicí sousedka, přišlo jí to divné, tak ho zastavila. Byl bobek celý ubrečený – rozběhl se za pejskem od souseda, pak se otočil – a naši chalupu už neviděl, protože byla za zatáčkou – tak s brekem utíkal pořád dopředu. No, za těch pár minut tehdy uběhl asi 500m – taky jsem nevěděla, jestli ho mám seřezat – no nakonec jsme ho postiskali, z té hrůzy pak usnul. Byly to ty nedjěsnější okamžiky.
Vůbec si neumím představit, co ty dětičky prožívají, musí to být pro ně jako věčnost – Kamuš 🙁
Už tu zas bulím…
činčo:-( boženko,to jsou story….já bych se asi vyvrátila…malý se mi ztratil loni ve školce na hraní-měl 17-18měs a sám sešel schody dolů-vůbec mě nenapadlo,že to umí….běhala sem jako šílená po herně a nakukovala do skříní a za závěs-pak do šatny-tam seděly maminky a žádná ho neviděla jít kolem-kačeny! a já zase zpět do třídy a pak sem letěla dolů a v hlavě měla jak leží pod schody.že spadl….a on byl dole ve vestibulu školky a zkoušel kliku od hlavních dveří-naštěstí tehdy na ni nedosáhl:-) ale byla sem roztřepaná a úplně mimo-jako bych vypila flašku vína-strašné nervy.a to bych tipla že sem ho mohla hledat tak 5minut max.
Lenousku,Matildo taky sem to ořvala,ještě když to teď vzpomínali v souvislosti s tím 9letým Jakubem-co ho unesl pedofil:-(,že tehdy byla Zima. 2leté děťátko-co se mu muselo honit v hlavě-.jak se musel bát. :-((( K
Fuj Leni, teď jsi mi to připomněla, to jsem tenkrát taky řvala jak slzavé údolí, připadalo mi to tak strašné, že nevím, jak bych vůbec mohla dál žít, pořád si představovat, jak to zmožené děťátko už dál nemůže, lehne si a věrný pejsek se ho snaží chudinka zahřát… No zase brečím…
Máte pravdu, je to častokrát mžik a dítě je pryč. Známe to všechny. Opravdu ale pochybuji, že by byl takhle malý chlapec schopný přežít venku v zimě tři dny. Pamatujete na toho malého Vítka, jak odešel se psem? Byl starší a našli ho zmrzlého a psa u něj – ušel tenkrát asi 12 km.
je to děs,já si to zažila,když Dáda,tenkrát 3letý,odešel z Globusu domů,protože si myslel že jsme mu odešli.Stál 5 metrů ode mě a babičky,otočila jsem se na ní a pak zpět a už tam nebyl.U vchodu čekal děda s malým Ájou v kočárku,myslela jsem že šel za ním,nešel.Hledali jsme ho s ochrankou snad hodinu,byla jsem šílená strachy,myslela jsem že ho někdo unesl.Pak napadlo dědu,že se půjde podívat domů,bylo to asi 400 metrů přes silnici.Za chvíli volal,že Dáda sedí v hospodě,naproti našeho baráku,všimli si ho chlapy,že tam běhá v zimě,ve svetru a sám.Vzali ho dovnitř a zavolali policii.Přestože jim řekl,že se ztratil v Globusu,nikoho nenapadlo tam zavolat!!!! Když jsem tam doběhla,spolu se skoro zhroucenou babičkou,nevěděla jsem jestli ho mám sežrat štěstím,nebo mu nařezat,co ho to napadlo:-))))
Holky:-(((( to je MOJE noční můra tohle… a ztracených dětí je strašně moc-pořád se stávají neštěstí-já už nevěřím,že se najde živý-20měsíční chlapeček-2dny pryč-to je podle mě nulová šance.
Vím co mám doma za draka a opravdu člověk musí mít oči i na zádech..v tomto věku sem si s kamoškou na hřišti vykládala stylem-že sem mluvila s ní a dívala se pořád na malého. Možná je to lepší,že je takový od malička-teď už ťuk,ťuk by se neztratil a došel by tam kde to zná-a taky kolem 3roku už se děti drží ve skupince-viděla sem to -malý jak opička šel kam šly ostatní:-) na vycházce:-)….druhá věc je když dítě spadne do vody a nebo ho někdo sebere-to nepomůže nic:-( a může mu být i 10let a to už chodí samy ven.
Proto já už možná působím hystericky,že se o malého bojím,ale učitelkám ve školce opravdu kladu na srdce,aby mi na něho dávaly pozor-raději za blázna než ho někde ztratit:-) příští týden jedou na výlet-moje nervy:-) K
Je to hrozné, naprosto se dokázu vžít do kůže rodiču, je to na zbláznění. Není možné soudit otce, že malýho nehlídal, atd. Všíchni kdo mají dětí vědí, že stačí mžik a dítě je fuč, i když se to mnohdy zdá až nemožné. Něco podobného jsem zažila vloni, při procházce skalnatým lesem syn-tehdy 7let, zavolal že se sejdeme dole pod kopcem, než jsem stačila zavolat že ne, utíkal dolů. Myslela jsem že teda nakonec se dole fakt sejdem, jenže on nikde, volala jsem, nic. Zrovna tam byl pán, na kterýho jsem už hystericky volala, at mi jde pomoct syna hledat, a ten mi říká-modlete se aby nesešel na té druhé straně, tam je to příkré a kdyby z toho spadl, nemá šanci…. ruce se mi při té hrůze klepou ještě ted. Člověk neví, co dělat, jestli hledat sám, nebo několho volat…nakonec jsem ho uslyšela, letěla jsem tam a on se s brekem vracel tou naší cestou, na té jeho prý byli kopřivy. Nevěděla jsem v tu chvíli jestli ho přerazit nebo objímat….brečela jsem ulevou, ale dodnes mám o kluky možná až přehnaný strach-ne že tehdy bych je nehlídala, skoro na každém kroku. Přeju ze srdce rodině, aby Ondrovo zracení dopadlo jako u nás, aby se našel v pořádku a hlavně živý….
Holky, to je fakt hrůza, vždycky mám z takových zpráv úplně husí kůži. Můj Toník je jen o 4 měsíce starší a zrovna ten den, kdy hlásili, že se Ondrášek ztratil, tak jsem měla taky infarktový stav naštěstí s dobrým koncem. Nakupovala jsem v Globusu, Toník mi seděl v tom nákupním vozíku – autíčku, skládám zboží do tašek, najednou se podívám do autíčka – a Toník nikde – byl to jen okamžik- prostě mi utekl. Nechala jsem všeho a začalo ho hledat, ta půlminuta strachu byla jak věčnost, co všechno mi proběhlo hlavou, nakonec jsem ho uviděla za jízdníma kolama asi 30 metrů od místa kde jsme byli. Uff – to jsem si tedy oddechla- hned dostal na zadek, ale pochybuju, že si to bude pamatovat. Děti v tomto věku jsou takřka neuhlídatelné, prostě ani na okamžik se nesmí spustit z očí.
Vůbec si nedokážu představit, co teď prožívají rodiče Ondráška, musí to být strašné, ta bezmoc a výčitky.
Kéž by našel živý a zdravý.
Už nevidím na klávesnici pro slzy…