Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Úzkostné dítě
Tak se pochlubte, kdo z vás má taky úzkostné dítě? Dítě, které se bojí věcí, které nám připadají běžné a normální. Pláče odmalička u doktorky, ve školce, bojí se nadměrně a “nepochopitelně“, vytváří si i představy, kterých se pak může bát-bubáky pod postelí, apod…
Sama jsem takovým dítětem byla a starší synek to bohužel zdědil po mně. Zdědil není asi správné slovo, ono to nebude v genech, spíš podobné děti se rodí podobným rodičům.
Když jsem tím sama prošla, přijde mi snazší ho pochopit, protože vím co prožívá. Ale radost z toho nemám, páč vím, jak je to pro něj těžké.
Jak zacházíte s takovým dítkem vy, mamky? Snažíte se mu dodat odvahy tím, že ho vrháte do nových situací, ať se otrká, nebo ho naopak chráníte před situacemi, které v něm vyvolávají úzkost?
Ahoj, já asi přímo úzkostné dítě nebyla (dokonce by se dalo říct, že jsem byla živel), ale byla jsem hodně citlivá. Syn je nejspíš hodně po mně. Zajímalo by mě, jak je to s tím znamením Panny, protože jsem v tomto znamení, ascendent bohužel neznám.
Ahojky,zadala jsem si do vyhledavace uzkostne dite, protoze se chci dozvedet jak se to pozna? nase pani neurolozka nam tuto\\
Teda Dášo, ten poslední odstavec je přesný. Já mám taky úzkostné dítě – dcera (5let)se bojí cizích lidí (týká se to i dětí) a je strašně přecitlivělá. Jelikož jsem taky až moc citlivá, prožívám to o to víc. Jinak já jsem opravdu hodně společenská, ale díky dceřině povaze už žiju taky skoro v izolaci…Když vidím její vyděšený úzkostný pohled ve větší společnosti, kolikrát radši dřepím doma 🙁 Pokud se pamatuju, jako dítě jsem bývala taky pěkná ťunťa a hodně mi pomohlo, že mě naši přihlásili do sportovního oddílu. Tak to teď zkouším praktikovat u dcery taky, možná se tím trochu otrká. Jinak školka – hrůza a děs, už teď se bojím září…ale je to pro ní nejlepší škola života, i když u toho už dva roky trpím. Když jdeme někam spolu, jsem spíš za tu “chápavou“ maminku, ale mám pocit, že někdy toho dcera i trochu zneužívá…Musím ale říct, že čím je starší, tím je to o chlup lepší. Její otec (nestýkáme se) je necitlivý rošťák a když jsem byla těhotná, bála jsem se, že to zdědí po něm, hahahaha 🙂
Jak můžem chtít po dětech, aby byly “normální“, když samy máme problémů až až.
Když jsem tuhle probírala s psychiatrem svou sociální fóbii a úzkostné stavy, rozvyprávěla jsem se i o dětech a jejich potížích…a on se jen zeptal:
“A manžel má co?“
:oD
Manžel je zatím normální, odpověděla jsem. Ale tvrdí, že s takovou dlouho nebude.
Myslím, že je to spíš tím, že chlapi nejsou tolik ochotni mluvit o tom, co se děje v jejich nitru, více se stydí za to, že by byli považováni za slabochy a bábovky, tradiční ženské a mužské role jsou v nás příliš zakořeněny.
Starší synek jde v tomto naprosto v mých šlépějích, bohužel. Mladší má jiné problémy, ale naštěstí úzkostmi netrpí. On chodí rád do obchodu nakupovat sám, rád něco vyřizuje, je společensky obratný, hurá, aspoň někdo. :o)
Co se týče výchovy úzkostných dětí, já mám dojem, že neexistuje správný způsob výchovy. Obojí je špatně, ono si to to dítě prostě samo musí protrpět. Je smutné se dívat na dítko, tolik mu rozumět, a vědět, že s tím stejně nic nenaděláme.
Ale jak já vždycky říkám-jsou horší věci. Jo, jenže ty maličkosti kolikrát taky dokážou potrápit.
Moje téma, Dášo, díy ;-)…sama jsem odmala byla dost úzkostná ( i bubáky pod postelí znám;-)…když jsem chodila spát, musela jsem se přikrýt dekou až po krk a bála jsem se shodit třeba jen ruku z postele, aby náhodou nebyl někdo pod postelí, kdo by mi ji chtěl třeba uříznout 😉 ..)a bohužel jsem stále i jako matka, tudíž i když se snažím to potlačovat, tak svoji úzkost přenáším na děti…Anežka je živel, vypadá, že se mnou moc “ otrávit“ nedá, jen je na mě dost závislá a toho se trochu obávám v souvislosti s nástupem do práce :-(…ale Luky je hodně úzkostný ( i když tam zase věřím ve spojitost s ascendentem Panny, viď Dáši,;-), ve kterém je narozený…)…Dost mě usměrňuje manžel, Lukču se snaží povzbuzovat “ zkus to, to zvládneš, nic to není, “….zato já mám tendence vidět věci dopředu “ katastroficky“…
Taky jsem jeden čas trpěla záchvaty paniky z cestování, totálně jsem se černýma myšlenkama dokázala “ odbourat“ natolik, že před každou cestou ( kamkoliv) mi bylo zle, zvracela jsem, měla jsem průjem, brněly mě ruce, nohy, točila se mi hlava a nedokázala jsem to ukočírovat…naštěstí teď už to odeznělo …asi stárnu nebo co ;-)…Ale když pozoruju synka a jeho stavy před fotbalovým zápasem( je mu blbě od žaludku, mívá průjem)…, tak se děsím toho, že bude mít nejspíš stejné neurózy jako já …bohužel 🙁
Zkusím rozsekat odkaz na kousky a spojíte si to samy…:-(
http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/
1128654162-rodina-skola/208572230640016-05.06.2008-
16:35-uzkostne-deti.html?from=0
Tak se pochlubte, kdo z vás má taky úzkostné dítě? Dítě, které se bojí věcí, které nám připadají běžné a normální. Pláče odmalička u doktorky, ve školce, bojí se nadměrně a “nepochopitelně“, vytváří si i představy, kterých se pak může bát-bubáky pod postelí, apod…
Sama jsem takovým dítětem byla a starší synek to bohužel zdědil po mně. Zdědil není asi správné slovo, ono to nebude v genech, spíš podobné děti se rodí podobným rodičům.
Když jsem tím sama prošla, přijde mi snazší ho pochopit, protože vím co prožívá. Ale radost z toho nemám, páč vím, jak je to pro něj těžké.
Jak zacházíte s takovým dítkem vy, mamky? Snažíte se mu dodat odvahy tím, že ho vrháte do nových situací, ať se otrká, nebo ho naopak chráníte před situacemi, které v něm vyvolávají úzkost?