Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Teď jsme vlastně nejšťastnější, že?
Tak mě napadá, že vlastně teď prožíváme to nejhezčí období v životě. Máme zdravé šikovné děti, většinou hodné muže (nebo od nich máme konečně pokoj), venku svítí sluníčko.
Až budeme v práci, nebudeme mít už asi tolik času vnímat tolik té krásy. Ale teď ještě můžeme!!!
Tož si to užívejme, dokud to je!!! :-)))))
Holky, já vím, že to myslíte v legraci, ale mě to úplně píchá u srdce… dejte pokoj se senilitou… já chci umřít zdravá, dřív než se přižene senilita. Je to hrozné, fakt…
Jovanko, já asi něco dělám špatně. Furt si připadám uhoněná jak blázen a to mám dítě jedno! Jak to děláš, probůh? 🙂 Tolik dětí a tolik energie, ještě si jezdíš po výletech… :-)))
Ale je to nádherný. Moc toho ještě nenamluví, ale když ke mně sám přiběhne a zmáčkne v náručí a mačká a mačká, mám úplně slzy dojetí, jak je to nádherný pocit a všechno špatný jde hned stranou…
Taky to tak cítím, možná je to tím jarem a pěkným slunečným počasím, které zahání deprese a zimní splíny. Já se vracím do práce na podzim, na jednu stranu se po těch letech doma těším, na druhou mě to ale začíná strašit, protože si nedovedu představit, že budu najednou polovinu dne bez dětí. Každopádně jsem ale hodně realistická, podle manžela až zarytá pesimistka, takže se snažím v poklidu brát vše co příjde, to pěkné i to horší.
Taky občas prožívám pocity hlubokého zoufalství, ale kvůli (díky?) dětem si je nedokážu vychutnat až do dna….
Ale objektivně vzato, co nám chybí? Máme toho tolik, o čem se jiným ani třeba nezdá! Proto mi trochu vadí řeči typu “svět je zlý, nespravedlivý, doba je špatná apod“.
Vždyť kdy jindy se budeme mít tak dobře? -¨:-))
Na stáří taky počítám se smečkou vnoučat (snad nás holky počastují), asi koupíme autobus, kdybychom chtěli někam vyrazit společně 🙂 A až mě opustí fyzické síly, doufám, že přijde ta spásná senilita – ale pak že to nebude dlouho trvat, aby o mě moji blízcí neměli tak velikou starost.
To jsem si to pěkně naplánovala :-))
Dáši, to je přesně ono – je třeba uvědomit si, že štěstí nespočívá v závratných opojných pocitech a euforii, ale v tom normálním “všedním“ pocitu, že právě teď mi nic neschází a je mi fajn…
Virenko, to je pravda, když jsem chodila mezi kluky do práce, zima mi nijak nevadila, ale když přišlo jaro, léto – tak mi chyběl ten úžasný čas strávený s kluky- a to jsme ještě neměli zahradu!(ale pak už jsem zas byla těhotná, takže jsem se uklidňovala tím, že příští léto už zas bude fajn 🙂 )
Jovance také děkuji 🙂
Holky užívejte,užívejte.Já už od září pracuji,a teď jak je hezky,tak se mi strašně stýská,po těch volných chvilkách,dopoledne jsem si vždycky udělala,co jsem potřebovala a šup na celé odpoledne na zahradu.
Jak píše Dáša,pokud jsou děti malé,je to nejkrásnější období v životě.
Virenko, my budeme pracovat až do smrti, nebo ještě déle…:o) Důchodová reforma, ne? Nebude nás mít kdo živit. Dost pesimismu s zpět k tématu:
Úžasně si užívám toho krásného období. Velmi si uvědomuji, jak moc máme důvod k pocitu štěstí (ikdyž ten by měl být nezávislý na vnějších okolnostech).
Když jsem měla děti malé, jednou mi psala kámoška v dopise: “Kdy ses cítila ve svém životě nejšťastnější?“
A já jsem se nad tím zamyslela, a zjistila, že právě teď v tuto chvíli jsem šťastná. Jak jednoduché. Stačí si to jen uvědomit, a pocit štěstí se dostaví.
Jovance děkuji, že jsem si to mohla znovu připomenout.
Do práce jsem vplula nedávno a na předchozí jara a léta vážně vzpomínám. Hlavně když jsem zjistila, že (snad) naše dovolená bude 14 dní a zbytek času děti musí odchodit školku… Teď mi opravdu chybí babička nepracující, na venkově, s velkým připraveným srdcem. A jak se těším, že se toho (svého babičkovství) dožiju já :-)) Idealisticky si představuju, že to stihnu ještě před senilitou (mám dva kluky – jestli nebudou pospíchat..)
Lenous, presne tak! A hlavne v noci!:-)
Hlavní předností babiček je, že ta roztomilá vnoučátka může za chvilku vrátit rodičům a má od nich klid 😀
Leni, přesně tohohle klasika jsem myslela 😀
Pami, a co třeba hromada roztomilých vnoučátek batolící se kolem babičky? 😉 Nebo to vědomí, že už nic nemusím… Kéž by to bylo se stářím tak jednoduché…