Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Kdy jste překonali sami sebe?
Taky máte v sobě zakořeněný pocit že tohle OPRAVDU nemůžete zvládnout, učiníte několik neúspěšných pokusů, už už to chcete vzdát, ale řeknete si že si dáte ještě jednu šanci a najednou zo jde??
Já se rozhodla že se naučím tvořit www stránky – už to zkouším dost dlouho, ale většinou to zkončilo tím že jsem nepobrala ani nejzákladnější věci, už jsem se smířila s tím že budu muset najít jinou cestu, včera jsem si řekla že učiním poslední marný pokus a vida – ono to začíná jít. Jasně, jsem teprve na začátku, ale teď už to nevzdám.
TO je mé poslední překonání sama sebe. Občas jsou prostě chvíle kdy je na sebe člověk pyšný.
Tak neváhejte a taky se pochlubte:-)))
Gratuluji všem, ono to překonání sebe sama nemusí být vůbec ve velkých věcech (i když to kouření musí být asi problém, já sice nekouřím, ale můj muž vždy na etapy kouří – nekouří a není to sranda přestat – a hlavně to vydržet!) Kdyby se měl člověk zaměřovat jen na velké věci, asi by toho v životě moc nepřekonal, nebyl by mnohokrát š´tastný atd atd. Každý den je něco, v čem se člověk překoná, co se mu povede, z čeho se může radovat a být šťastný z maličkostí. Ne nadarmo se říká, že malé krůčky vedou k velkým věcem. Ale kdybych měla popřemýšlet, tak hodně jsem se asi překonávala, když jsme čekali našeho čtvrtého syna – zrovna jsme vyřizovali hypotéku, stěhovali se, do toho se starat o 3 děti, domácnost, učit se topit – tehdy ještě uhlím – bylo toho docela dost, včetně vánočních příprav, a zvládla jsem to bez újmy na miminku a na zdraví. Musela jsem překonávat tu únavu a fungovat normálně + všechny ty starosti kolem nového bydlení. A světe div se – náš čtvrtý byl nejklidnější, nejhodnější a narodil se přesně v termínu – 3.3. 2006! Tak držím palce všem v tom každodenním překonávání 🙂
Přestat kouřit, to bylo pro mě nepřekonatelné (dokázala jsem nekouřit jen, když jsem byla těhotná a když jsem kojila, pak jsem do toho spadla zas, všichni kolem mě kouřili), zkoušela jsem to zas a znovu….. no, a povedlo se, už dva roky nekouřím….. a bylo to díky tomu, že jsem se zamilovala do nekuřáka a šlo to úplně samo….. nikdy mi ani jednou nevyčetl, že kouřím, ale mě to přišlo hrozně hloupé a vůči němu bezohledné….. to jsem na sebe opravdu byla hodně pyšná a on mě taky za to pořád chválil
Teď bych se chtěla dokázat odmilovat a pořád nevím jak na to….. zdá se mi to stejně nepřekonatelné jako přestat kouřit…. doufám, že ten stav nebude trvat tak dlouho jako moje kuřácká éra 😉
ted me napadlo ze se prekonam kdyz prijdu z prace domu pred 17:)
Chmjorko, já se taky raduji z každé „blbiny“.
A fakt se raduji skoro každý den.
I třeba z toho, když se naučím něco nového na počítači (objevím novou funkci, klávesovou zkratku apod.).
Doma už jsem měla vykoumáno, ale návrat do práce mi zase nabídnul nové možnosti. ;o)
Ale zjistila jsem, že ta radost ze všeho není dána každému. Ale dá se naučit. I když to není nic lehkého.
Někdo je prostě programově naštvaný na vše a na všechny…
Já jsem fakt zjistila že jsem člověk který má obrovskou radost z naprostých nicotností.
Někdy se mi zdá že se dívám sama na sebe a kroutím nad sebou hlavou jakou radost mi přinese obyčejná pitomost :-))
A je asi fakt že člověk potřebuje mít radost z maličkostí protože ty velké věci nepřichází zdaleka tak často.
Když nad tím tak přemýšlím tak by mě zajímalo jestli se dá nějaká malá radost prožít každý den nebo jsou dny kdy se fakt nedaří – od zítra se na to zaměřím :-))
A líbí se mi že v tom nejsem sama a všem kterým se povedla velká věc gratuluju.
Takže všem přeji zástupy malých radostí a odvahu dopracovat se k těm velkým.
ja sebe prekonala dvakrat v zivote….zhubla jsem 39 kilo….a sjela na raftu jednu brazilskou reku….oboji mne stalo mnoho slz..ale stalo to za to
Také se přidávám. Já se musela hooodně dlouho přemlouvat, když jsem s manželem (tehdy ještě budoucím) lezla po skalách. Nahoru jsem to zvládla, ačkoli jsem půlkami mohla štípat hřebíky, ale dolů to byl horor. Nakonec jsem párkrát absolvovala nějakou tu skalní věž, ale přes veškerou snahu se mi nepodařilo překonat strach z výšek.
Chmjorko..letos v dubnu:-)) kdy jsem po 10letech a pár marných hodně nervózních pokusech někdy mezi tím, začala opět a naplno řídit autíčko:-)))
Nekouřím 3 roky..ale to neberu jako vítězství,to byla nutnost,přestala jsem jako těhulka,když sem našla 2 čárky na testu:-)
No a plánovaným vítězstvím bude až se nám konečně podaří najít to správné a jedinečné větší bydleníčko..jelikož už se z toho taky stává boj…jistě si to hodně vychutnám:-))) K
Přesně vím, jaký pocit Chmjorka popisuje… Několikrát se mi stalo, že jsem se urputně snažila, nešlo to a na poslední pokus se to najednou povedlo. Nešlo nikdy o nic světoborného, stačí, když se podaří správně zaháknout háček pod sedadlo auta, když se natahují potahy a člověk má pocit obrovského vítězství. Přestat kouřit, to je taky kus odvahy a sednout poprvé za volant, jakbysmet.
No, nejvíc jsem se asi překonala, když jsem s manžou (tehdy ještě budoucím) sjížděla Dunajec – to docela šlo. Pak jsme sjížděli Moravu – a to teda již nikdy více.
Takže se radši asi znovu naučím řídit auto a budu dělat doprovodné vozidlo.
S tvorbou webovek se teď taky potýkám a jde to tak všelijak. Ale tohle vím, že to záleží jen na mě.
Ty vody (skály a podobně) fakt nemusím – jsem už asi příliš civilizovaná a adaptovaná na město.
Jak jsem půl metru nad pevnou zemí, nebo nemůžu plně kontrolovat svůj pohyb – konec. (no, to v tom autě bude taky zajímavé…)