Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Kdy jste překonali sami sebe?
Taky máte v sobě zakořeněný pocit že tohle OPRAVDU nemůžete zvládnout, učiníte několik neúspěšných pokusů, už už to chcete vzdát, ale řeknete si že si dáte ještě jednu šanci a najednou zo jde??
Já se rozhodla že se naučím tvořit www stránky – už to zkouším dost dlouho, ale většinou to zkončilo tím že jsem nepobrala ani nejzákladnější věci, už jsem se smířila s tím že budu muset najít jinou cestu, včera jsem si řekla že učiním poslední marný pokus a vida – ono to začíná jít. Jasně, jsem teprve na začátku, ale teď už to nevzdám.
TO je mé poslední překonání sama sebe. Občas jsou prostě chvíle kdy je na sebe člověk pyšný.
Tak neváhejte a taky se pochlubte:-)))
Ivčo a Domčo ! Přeji Ti abys státnice udělala,hlavně,aby nebyla zkušebna v 10 patře !!Řeknu Ti Ivčo a Domčo,taky to nemáš lehké,ale jsi odvážná a to se cení.Můžeš být příkladem jiným pisatelkám Tam-Tamu !!
Tak já bych připadala svoje – mám příšerný strach z výšek ( pro jiné i malých – například třetí patro eskalátorem v bývalém Máji v Praze),začne se mi točit hlava, závrať a tak. Takže jsem se překonala, když jsem vylezla na Petřínskou rozhlednu – tedy musím přiznat, že jsem se tam pozvracela, ale dokázala jsem to.Za to mě nemohli dostat dolů, byla jsem strachy jak dřevěná.
No a teď doufám, že překonám v červnu sama sebe , když budu skládat státnice – mám z toho nervy už teď.
Já jsem překonávala sama sebe, když jsem se dokopala sednout na mého prvního vlastního koně – a to každý den zhruba první rok, kdy vyváděl neuvěřitelné kusy a já padala často jako švestka. Překonala jsem sama sebe, když jsem se jednou čistě náhodou udržela v sedle a využila momentu, kdy přestal házet kozly, aby nabral síly a bylo mi jasné, že buď se vzchopím, nebo mě zase shodí… A tenkrát jsem poznala, že člověk, když si myslí, že už nemůže, má ještě mnoho sil na rozdávání. Ze strachu byl najednou obrovský vztek a já na něj jak hysterka ječela celou cestu domu – a miláček ani necek :-)))
Překonávala jsem sama sebe, když venku pršelo a já věděla, že jinak by byl kůň celej den zavřenej v boxe, tak jsem šla jezdit (a že se mi fakt často nechtělo).
Jinak se přiznám, že překonávám sama sebe, když zjistím, že jsem udělala chybu a jdu za majitelem firmy mu to oznámit, omluvit se (pokud to bylo třeba ve výkazu bance) a domluvit nápravu… Ale zatím jsem to tak nějak většinou včas zachránila, že žádná větší „škoda“ nevznikla a šéfové naštěstí oceňují přímé jednání.
No – a překonávám sama sebe při každé závěrce :-)) Pokaždé se zdá, že to nemůžu stihnout a pokaždé to stihnu 🙂
Překonala jsem sama sebe, když jsem chtěla druhé dítě a neměla jsem jistotu manželova výdělku – našla jsem si vedlejšák, půl roku jsem ho pak dělala dohromady s hlavním zaměstnáním… No – bylo to hodně těžké – Terezce bylo 4 roky, snažila jsem se stíhat všechno, Terezku i domácnost a ono to samozřejmě nešlo….
Ale teď už je dobře.. Doufám, že se chvíli překonávat nebudu muset (až na tu závěrku :-)) ). Chci to Terezce vynahradit.
Holky, vy jste šikulky. Já mám za loňský rok taky dokončení školy, ikdyž jenom vyšší. Taky se musím pochválit. 🙂
Jak píše Karamela, taky jsem se překonala, když jsem SAMA (myslím tím, že jsem byla sama v autě a neměla se na koho obrátit o radu a pomoc) řídila z Ostravy do Fryčovic (je to sice kousek, ale i tak) a třeba teď v pátek, když jsem sama poprvé jela ve tmě do Rychvaldu a zpět (a to není docela velký úsek cesty vůbec osvětlen a je tam úzká cesta). To jsem na sebe byla hodně pyšná :-))
Pak jsem se překonala, když jsem konečně řekla manželovi, co přesně k němu cítím resp. necítím (je to sice smutné, ale i k tomu je potřeba hodně odvahy a přemýšlení a nervů).
Ano, ještě si vzpomínám… v práci, když mi šéf dal „vybrat“, jestli dám nebo nedám výpověď. Já se vzmužila (ale v ženském rodě 🙂 a řekla mu NE. Sice jsem pak měla pár měsíců peklo, ale měla jsem práci a pak jsem mu dokonce seděla i na sekretariátu a on se na mě spoléhal i v soukromých záležitostech :-))
Jinak, já si užívám drobných radostí každý den, dneska třeba, že sněžilo. Bylo to moc krásné 🙂 a taky to, že Majda má dneska 18 měsíců. Už je to velká holka, ach jo, čas prchá jak mrcha (jak říkala moje kolegyňka) 🙂
Ty Ajo nepomohlo by Ti kdybys chodila někam na masáže zad ? Určitě by to bylo příjemnější a řekl bych,že i lacinější.Doporučoval bych to vyzkoušet !Na bolesti zad není dobré dlouhé sezení,ani dlouhé stání.Doporučuje se suché teplo.Mor na záda je průvan.(zpotit se a pak průvan)Rovněž není dobré zvedání těžších předmětů v předklonu.Má se podřepnout.Mě na záda pomůže i Dolgit-krém !Na neuralgie se výborně osvědčuje Černý bez-plody(bezinky -zavařenina).Také je dobré cvičení na záda.Literaturu bys určitě sehnala.
Bělásku, je to nový druh léčby tzv. biologická léčba (můžeš si to najít na netu.) A je určena právě pro revmatiky atd. Trvá to dlouho, je to drahé,nepříjemné, ale doufám, že mi to pomůže. Takže si dál budu píchat do břicha. Aja
Já si teď zrovna přímo nevzpomínám,kdy jsem překonal sám sebe,ale co mě velice těšilo,že jsem byl v něčem první.Předstihl jsem určité lidi,cíleně jsem na tom pracoval a moc spěchal,protože ,kdybych byl druhý, už by to nebylo ono !Tak jak se dříve honili,aby 1. objevili severní nebo jižní pól.Samozřejmě moje práce byla x krát nekonečně významově menší než objevení pólů.(póly jsem uvedl jako příklad.)
Anonymní s tím červeným diplomem,to je překonání,ale aby si někdo píchal injekce do břicha,když ho bolí záda,to jsem ještě neslyšel(je daleko příjemnější léčba)Jestli to není kravina !
Je to krásný pocit, zjistit, že dokážeme něco v co jsme nedoufali, že bychom mohli zvládnout. Já jsem se letos překonala 2x. Poprvé když jsem se se dvěma dětmi učila na státnice a ukončila jsem vysokou školu s červeným diplomem. A podruhé když mě mé bolesti zad vyhnaly k doktorce a ta mi řekla, že si musím 2x týdně sama píchat injekce do břicha, a to celý rok. Myslela jsem, že tohle opravdu nezvládnu, ale musím, nic jiného mi nezbylo. Aja