Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Od nejhlubšího zážitku mého života uběhly už 4 roky
Dnes jsou to 4 roky, co se rozhodl přijít na svět můj mladší syn. Vzpomínám na to, kdykoliv je kolem mě chmurněji, protože to byl čas, kdy jsem byla nejvíce naplněná radostí, štěstím, klidem a prostým přijetím nádhery toho příchodu, nikdy, nic z toho, co jsem prožila předtím či potom, se ani zdaleka nepřiblížilo hloubce a komplexnosti tohoto prožitku. Cítím neurčitou lítost, že něco podobného možná už nikdy neprožiju, ale několikanásobně vyšší míru vděčnosti, že mi bylo umožněno něco takového prožít.
Už den předtím, ačkoliv jsem to nevěděla, probíhal ve znamení příprav. Plna energie (v předchozích dnech zcela nevídané) jsem poklidila důkladně celý byt tak, že dvouletý v něm nebyl skoro vidět. Vytáhla jsem z mrazáku asi 12 kotlet a všechny jsem je osmažila, se zcela neurčitým záměrem, který se vybarvil až druhý den. Večer jsem poprvé pocítila cosi jako poslíčky. Byla jsem vcelku unavená, takže jsem jen vnímala ostrou řezavou bolest, která mě v noci co chvíli nutila se otočit, spala jsem ale skvěle. Druhý den za úsvitu, někdy kolem páté, mě vzbudila obvyklá těhotenská potřeba, provázená ovšem silnou bolestí břicha, a po chvilce další. Den se teprve rozjasňoval, cítila jsem se báječně odpočatá a měla jsem pocit, že přichází čas nějaké slavnosti, oslavy, nevím, jak to vyjádřit. V té chvíli mi došlo, že je to právě den porodního termínu. V poklidu jsem fungovala kolem snídaně, stahy se hlásily co 1-2 minuty, věděla jsem, že dnes opravdu přijde. Bylo to nepopsatelně krásné, vůbec to nejde do slov přepsat. Den byl stejný jako dnes, olověné nebe, cestou do porodnice trochu krápalo, ale kdykoliv si ten den vybavím, mozek mi předkládá nádherný den plný slunce. Tak jsem se totiž cítila, nikdy jsem v sobě neměla tolik záře. V porodnici mě prohlíželi v 8.45, bylo mi řečeno, že se zatím vůbec nic neděje. (Musela jsem jet včas, píchala jsem totiž inzulin.) V duchu jsem se usmívala pohledu kolegyně, já VĚDĚLA, že to bude brzy, a nikomu bych to neuměla vysvětlit. V duchu jsem se usmívala úplně všemu. Domů jsem volala (muž byl s dvouletým, neměli jsme hlídání), že to bude kolem poledne. Myslím, že mě k tomu vedl ten pocit plný slunce, protože v poledne má slunce největší sílu. Nic, co se dělo, mluvilo, konalo kolem mě, nebylo v ničem důležité. Porodnice byla k prasknutí plná, jen byly propuštěny 2 maminky (před 11hod.) a já se dostala do samostatné místnosti, porod nabral spád. Při bolestech jsem se už neusmívala, ale uvnitř to bylo nějak čím dál lepší, takže jsem se jak idiot smála při každém odeznívání kontrakce. Vyloupl se ve 12hodin 13 minut, spící, po porodu zamrmlal a dal si do pusy paleček – a spal ještě asi pět minut. Bylo to naprosto neuvěřitelné a v té chvíli opravdu skrz to olověné nebe asi na 10 minut opravdu zasvítilo sluníčko. Tolik let od té události to umím převést do slov právě tak málo jako tehdy. Táta s naším dvouletým po poledni přišli – věřili mi, že nepůjdou zbytečně, miminko viděli asi 10 minut po porodu. Nedala jsem ho z ruky asi půl hodiny, vůbec jsem se ho nemohla nabažit. On vůbec neplakal, jen zakláněl hlavu a těma strašně širokýma očima se rozhlížel kolem, úplně nevěřícně. Nikdy na to nezapomenu.
Vím, že řada z nás zažila hodně těžký porod, plný strachu, bolesti, naprosto nechtěných věcí. Svěřuju se s tím málokdy, jednak to nejde dost dobře říct, a taky mi to moc lidí nevěří, myslí si, že jsem napůl blázen. Ale já bych chtěla, aby někdo další pocítil taky kousek té záře, té zvláštní chrámové hudby, která při tom nějak byla (já nikdy v chrámu u žádné hudby nebyla, čertví, proč to cítím takhle), toho všeho úžasného, co je navrch provázeno taky bolestí, abyste to zahlídli mýma očima. Bez té bolesti by jistota toho příchodu nebyla tak krásná, to vím, i když nevím jak. Mám teď zase anginu a dost mě bolí v krku, a musím říct, že bych rozhodně raději rodila, než měla anginu. Dneska je ta vzpomínka pro mě obzvlášť hřejivá.
Tehdy jsem ještě nic nevěděla o astrologii, ale těm, kterým to něco řekne, musím dopsat, že se narodil se Sluncem v Beranu, v 10.domě, s ascendentem Lva. Je to velmi silná pozice, sluneční energie, která mě porodem provázela, je mu opravdu vlastní. Děkuju všem, kdo to celé dočetli, protože díky tomu, že jsem to celé napsala, to štěstí k pláči zase vnímám. Hezký den všem! :-)))))
Virenko,Ty mě vážně dojímáš:-))) krásně napsané. Pořádně to oslavte:-)))
Když mi doma praskla voda nasadila jsem úsměv a řekla to klidně manželovi a návštěvě…byla jsem natěšená a napjatá a zvědavá a šťastná….i když mi pak naměřili tlak 160/100 navenek jsem byla klidná:-))))
Nejkrásnější co jsem kdy viděla a čeho jsem se nemohla nabažit byl můj syn:-))) Tak je to zařízeno a je to tak dobře. K
Já zatím rodila jen ve snu, ale ten sen se hodně podobal tvé realitě. Jen to skončilo holčičkou Karolínkou (to byl jediný vypjatější okamžik kdy jsem svému drahému řekla že jestli okamžitě neřekne jak se bude jmenovat tak odcházím:-))) Jinak to byla pohoda všech pohod a kdyby to tak aspoň napůl proběhlo reálně tak budu vděčná… Jen v realitě chceme DAvídka a Adámka:-))
Tak vše nej oběma a spoustu podobnou náladou naplněných dní.
Krásně napsané, slzy se mi hrnou do očí…. Malému vše nejlepší k jeho čtvrtým narozeninám-hlavně zdraví!!!
To je ale krásná vzpomínka!
Maličkému čtyřletému přeji vše nejlepší. Hezky to oslavte, s tím vaším ohniváčkem!
Já jsem měla druhý porod taky krásný a pohodový, chumelilo, když jsme jeli do porodnice, pak už svítilo jen sluníčko. Pro mě něco nového, krásného a nepředstavitelného, po tom, co jsem si prožila se starším synem. Byl den, krásný slunný, lednový den. Takovou euforii, jako tehdy, jsem nikdy jindy nezažila.
A to nemá se Lvem můj syneček celkem nic společného…:o)
Virenko, tak hodně lásky a zdravíčka synkovi a Tobě ještě spoustu takových silných a pozitivních zážitků;-))
Dnes jsou to 4 roky, co se rozhodl přijít na svět můj mladší syn. Vzpomínám na to, kdykoliv je kolem mě chmurněji, protože to byl čas, kdy jsem byla nejvíce naplněná radostí, štěstím, klidem a prostým přijetím nádhery toho příchodu, nikdy, nic z toho, co jsem prožila předtím či potom, se ani zdaleka nepřiblížilo hloubce a komplexnosti tohoto prožitku. Cítím neurčitou lítost, že něco podobného možná už nikdy neprožiju, ale několikanásobně vyšší míru vděčnosti, že mi bylo umožněno něco takového prožít.
Už den předtím, ačkoliv jsem to nevěděla, probíhal ve znamení příprav. Plna energie (v předchozích dnech zcela nevídané) jsem poklidila důkladně celý byt tak, že dvouletý v něm nebyl skoro vidět. Vytáhla jsem z mrazáku asi 12 kotlet a všechny jsem je osmažila, se zcela neurčitým záměrem, který se vybarvil až druhý den. Večer jsem poprvé pocítila cosi jako poslíčky. Byla jsem vcelku unavená, takže jsem jen vnímala ostrou řezavou bolest, která mě v noci co chvíli nutila se otočit, spala jsem ale skvěle. Druhý den za úsvitu, někdy kolem páté, mě vzbudila obvyklá těhotenská potřeba, provázená ovšem silnou bolestí břicha, a po chvilce další. Den se teprve rozjasňoval, cítila jsem se báječně odpočatá a měla jsem pocit, že přichází čas nějaké slavnosti, oslavy, nevím, jak to vyjádřit. V té chvíli mi došlo, že je to právě den porodního termínu. V poklidu jsem fungovala kolem snídaně, stahy se hlásily co 1-2 minuty, věděla jsem, že dnes opravdu přijde. Bylo to nepopsatelně krásné, vůbec to nejde do slov přepsat. Den byl stejný jako dnes, olověné nebe, cestou do porodnice trochu krápalo, ale kdykoliv si ten den vybavím, mozek mi předkládá nádherný den plný slunce. Tak jsem se totiž cítila, nikdy jsem v sobě neměla tolik záře. V porodnici mě prohlíželi v 8.45, bylo mi řečeno, že se zatím vůbec nic neděje. (Musela jsem jet včas, píchala jsem totiž inzulin.) V duchu jsem se usmívala pohledu kolegyně, já VĚDĚLA, že to bude brzy, a nikomu bych to neuměla vysvětlit. V duchu jsem se usmívala úplně všemu. Domů jsem volala (muž byl s dvouletým, neměli jsme hlídání), že to bude kolem poledne. Myslím, že mě k tomu vedl ten pocit plný slunce, protože v poledne má slunce největší sílu. Nic, co se dělo, mluvilo, konalo kolem mě, nebylo v ničem důležité. Porodnice byla k prasknutí plná, jen byly propuštěny 2 maminky (před 11hod.) a já se dostala do samostatné místnosti, porod nabral spád. Při bolestech jsem se už neusmívala, ale uvnitř to bylo nějak čím dál lepší, takže jsem se jak idiot smála při každém odeznívání kontrakce. Vyloupl se ve 12hodin 13 minut, spící, po porodu zamrmlal a dal si do pusy paleček – a spal ještě asi pět minut. Bylo to naprosto neuvěřitelné a v té chvíli opravdu skrz to olověné nebe asi na 10 minut opravdu zasvítilo sluníčko. Tolik let od té události to umím převést do slov právě tak málo jako tehdy. Táta s naším dvouletým po poledni přišli – věřili mi, že nepůjdou zbytečně, miminko viděli asi 10 minut po porodu. Nedala jsem ho z ruky asi půl hodiny, vůbec jsem se ho nemohla nabažit. On vůbec neplakal, jen zakláněl hlavu a těma strašně širokýma očima se rozhlížel kolem, úplně nevěřícně. Nikdy na to nezapomenu.
Vím, že řada z nás zažila hodně těžký porod, plný strachu, bolesti, naprosto nechtěných věcí. Svěřuju se s tím málokdy, jednak to nejde dost dobře říct, a taky mi to moc lidí nevěří, myslí si, že jsem napůl blázen. Ale já bych chtěla, aby někdo další pocítil taky kousek té záře, té zvláštní chrámové hudby, která při tom nějak byla (já nikdy v chrámu u žádné hudby nebyla, čertví, proč to cítím takhle), toho všeho úžasného, co je navrch provázeno taky bolestí, abyste to zahlídli mýma očima. Bez té bolesti by jistota toho příchodu nebyla tak krásná, to vím, i když nevím jak. Mám teď zase anginu a dost mě bolí v krku, a musím říct, že bych rozhodně raději rodila, než měla anginu. Dneska je ta vzpomínka pro mě obzvlášť hřejivá.
Tehdy jsem ještě nic nevěděla o astrologii, ale těm, kterým to něco řekne, musím dopsat, že se narodil se Sluncem v Beranu, v 10.domě, s ascendentem Lva. Je to velmi silná pozice, sluneční energie, která mě porodem provázela, je mu opravdu vlastní. Děkuju všem, kdo to celé dočetli, protože díky tomu, že jsem to celé napsala, to štěstí k pláči zase vnímám. Hezký den všem! :-)))))