Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Už jsem tom taky
Tak se ze mě dneškem taky stala učitelka která zanedbává své povinnosti, nedělá co má, nezvládá svou práci a další a další nevyřčené věty, které si lze snadno domyslet v kontextu řečeného. Ach jo:-(((
A proč to píšu? protože mám špatný týden a dnešek to jen dovršil. Zkouším si nějak zlepšit náladu nebo si aspoň trochu odlehčit, ale nějak se nedaří.
Díky za povzbuzení, kéž by tohle chtěla pochopit i ta mamina. Je fakt že možná bude něco na tom úplňku, potkávala jsem včera lidi kteří byli taky jak převálcovaní a byli vděční že týden končí.
Ano Brmbulí, trefila jsi to, mám prostě pocit že musím učinit spokojenými všechny jinak nestojím za nic. Je to bič, ale už jsem taková.
Ono je tohle opravdu těžký, každý máme to svoje jak rodiče tak učitelky a někdy je prostě těžký se vcítit do toho druhého a pochopit proč je to či ono zrovna problém. Pak stačí podrážděnost jedné strany a je zle, jeden si vylije vztek a druhý si odnáší šrám. Pak je hodně těžké si najít k tomu druhému zase zpátky cestu a dostat se do fáze aby to bylo jako dřív. Přijdu si jak permanetně jezdící po tenkém ledě a je jen otázka času kdy ten led praskne a nakolik praskne, jestli je to jen malá trhlinka která se za chvíli spraví nebo hlubší šrám který je dlouho patrný a to stále ještě hrozí to, že praskne úplně a na to nechci ani myslet.
Každopádně tahle maminka mi vodí dítko, ze kterého zrovna nadšená nejsem, je to svéhlavička s pocitem že ona ví vše nejlíp a musí mít poslední slovo, když má něco udělat má tisíc námitek proč to udělat nemůže, když jí zavážu čepici tak si jí okamžitě rozváže že to chce mít takhle a já pak trnu kdy dostanu vynadáno že jí tu čepici nevážu, taky nejde daleko pro ránu a pak to vystaví jako že ublížená je ona – taky příklad ze včera – ona holčička se najednou rrozhodne že půjde pozadu, asi pětkrát jsem jí řekla ať se otočí nebo zakopne a než jsem to stihla po šesté tak narazila do jiné holčičky, svalila se a s usedavým pláčem mi sdělovala že ji ona holčička porazila. Snažila jsem se jí vysvětlit že ona holčička za to nemůže že si za to může sama a že by mě příště mela poslechnout. Nevím nakolik tomu porozumněla, ale třeba si v pondělí vyslechnu pokračování o tom jak je holčičce ve školce ubližováno. (Už to jednou proběhlo a stejně jsem přišla na to že v konečné fázi to holčička sama vyprovokovala a jiná si to nenechala líbit).
No prostě všechno co se přihodí s tímhle dítětěm ve mě vyvolává ponalu panickou hrůzu co z toho zas bude. Vím že se s ní budu v podstatě denně vídat ještě minimálně další dva roky a dalšího prcka má na kočárku – upřímně mě tohle nadšením nenaplňuje.
Chmjorko, chápu, že si s tím děláš hlavu, já naopak byla špatná z toho, když jsem minulý týden přišla do školky pro Lucku ve 12.29 h. (“výdej“ dětí je od 12.00 do 12.30 h), školka byla už zamčená a učitelka mi vynadala, že jdu pozdě. No ten den jsem byla dopoledne (mezi 10-11) na očkování s Matýskem, pak jsem musela uvařit oběd a dát ho Honzíkovi, který se v tom strašně nimrá a moc nejí, takže ho nechávám jíst dokud můžu čekat, protože doufám, že do něj ještě něco vleze. Pak jsem samozřejmě musela vypravit sebe, Matýska i Honzu a dorazit do školky.
Chci tím říct, že učitelka třeba o tom už ani neví (chová se ke mě zase úplně normálně, s úsměvem), ale ve mě se to pořád drží. Třeba ta maminka taky vyjela, protože byla momentálně naštvaná, ale s odstupem si uvědomí, že to nebyla zas taková katastrofa a že jsi dobrá učitelka. Tak hlavu vzhůru.
Chmjorko….vis asi budes stejna povaha jako ja…maximalista a to neni dobre…nas nezajima ze je spokojenych 30 deti…ale jsme nestastne z toho ze je nespokojene jedno….polevme babo nebo se z toho zblaznime:)))
Chmjorko, vím přesně o čem mluvíš. Když jsem dělala na LDN, tak se mi mnohokrát stalo, že přišla návštěva nějakého pacienta a stěžovala si ( tady dost výrazně, řevem atd.), jakto, že jejich babička má počůranou plínku a proč přebaluju teď tuhle paní a ne zrovna jejich bábi. Nedokázali pochopit, že jsem byla na oddělení jen já a sanitárka a pacientů na plenách tam bylo 30.Nevysvětlíš. Poprvé mě to mrzelo, podruhé už to bylo lepší a pak jsem to už nevnímala a rezignovala. Vše jsem odkývala, myslela si svoje. Nemá to totiž cenu řešit s lidma, kteří v daném oboru nedělají a v životě si to nezkusili.
Takže na to zapomeň, jsi jistě dobrá učitelka a takováhle mamina ti nestojí za zkažený večer či víkend.
Jejda, nezávidím nikterak učitelkám, ať už v MŠ nebo ZŠ, je to práce, která se penězi zaplatit nedá.
Chmjorko,
tohle se prostě stane i při nejlepší vůli, a jestli na děti fakt nekašleš (jakože věřím, že ne), tak to je jen nepříjemnost, která nemá nikterak snížit Tvé učitelské hodnoty. Jasně, v těchto situacích člověk o sobě hned zapochybuje…nedivím se, taky bych z toho byla špatná. Ale holčička žije, nenachladila se, doufám, Ty jsi udělala co bylo v Tvých silách, a dál je to věcí situace, náhody, osudu…prostě stane se. Teď to vypadá jako balvan. Za pár týdnů na to budeš koukat jinak. Takových ještě bude….
Jistě jsou i mamky, co jsou s Tvou péčí spokojené, ne? A co děti, Mají Tě rády? Napiš. Vzpomeň. Děti nelžou.
Ráno moudřejší večera. :o)
Dobrou noc.
PS:
Jarmuschko, jsem moc ráda, že už je líp! :o)
NO jednalo se o to, že na mě odpoledne přilítla jedna maminka a hned spustila jakto že její holčička byla kdoví jak dlouho v mokrém počůraném oblečení když mi to prý říkala.
Mamince jsem se omluvila s tím, že však od holčičky nevím o ničem takovém jako že je počůraná – to bych okamžitě řešila. Vyslechla jsem si nehezké věci a naštvaná maminka odešla.
Když jsem po té smršti byla zas schopná normálně přemýšlet tak jsem si vzpomněla že ona holčička za mnou přišla že chce čůrat, tudíž jsem ji odeslala za nejbližší keřík a věnovala se dalšímu problému jiného dítka. Tam si ona holčička praděpodobně počůrala kalhoty, ale o tom já už nevěděla a ona se netvářila že by mělo být něco v nepořádku. Měla tmavé kalhoty se vzorem kde mokro nijak nebilo do očí. Tohle se stalo po návratu na zahradu z procházky a venku jsme byli maximálně deset minut po té události. Následoval oběd a odchod domů.
Chápu maminku a její rozčilení, taky by mě to jako rodiče naštvalo, ale na druhou stranu je neproveditelné stát neustále u jednoho dítka a bedlivě sledovat každý jeho pohyb. Taky děti při a po vycházkách neosahávám – to mi přijde potupné. Pokud mám podezření tak si to samozřejmě ověřím.
Seřvák končil slovy “musíte se jim věnovat“ a to mi leží v hlavě, pořád myslím na to co zanedbávám a smiřuju se s tím že tahle maminka mě odepsala u ní budu ta co nechává počůrané děti, nevěnuje se jim a vlastně je naprosto na nic.
Ale díky za povzbudivá slova.
V neděli je úplněěěěěěěěk.. a myslím, že už to působí na většinu lidí dnes… to co jsem dnes slyšela od lidí… kalamita. Tak nebuď smutná.. Měj se ráda, udělej si třeba maličkou radost tím, že si řekneš čert to vem a lehneš si do vany….zapálíš si svíčky, pustíš si nějaký relax a zapomeneš na starosti…..
Chmjorko, Dáša Ti potvrdí, že jsem cca před 14 dny byla téměř na dně – měli jsme v práci před sebou velkou akci, šéfstvo bylo nervouzní, cítila jsem se dost pod tlakem. Naštěstí jsem doma musela na práci takřka zapomenout a věnovat se holčičkám (hlavně).
Akce proběhla, vydařila se a vše se otočilo skoro o 180° (teď jsem naopak doma takřka v naprostém klidu s opupínkovanou Lu).
Vydrž, dělej si malé radosti. Ono to přejde a třeba se to dokonce otočí v něco dobrého.
(…a jsem taky zvědavá na konkrétnější informace… ale respektuji jistou tajnosnubnost…)
Tak se drž. Když je člověk na dně, tak se aspoň může od toho dna odrazit.
Chmjorko, nemůže to být tak hrozné, jak si myslíš.
Zkus to upřesnit. A jinak posílám malý úsměv, ať je Ti líp 🙂
Chmjorko,
něco konkrétního by nebylo? Třeba to nebude tak černé, jak se Ti to jeví.
Pamatuj, že:
Dobrý úmysl se cení víc, než dobrý výsledek…