Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Tragédie
Holky, jsem úplně mimo. Zprávu o tom, že minulý víkend u našeho města při oslavě narozenin uhořel v chatce dvacetiletý kluk, jsem zaregistrovala a brala jí jako tragédii a zmařený mladý život. Ale teprve dneska jsem zjistila, že to byl můj známý, celý loňský rok ke mně chodil na francouzštinu, párkrát jsme byli i v hospůdce. Byl to strašně chytrý a nadaný kluk, talentovaný snad na všechno, navíc neuvěřitelně milý a příjemný. Je mi z toho hrozně. Dneska pořád brečím. Nejdřív nad Johankou, protože pořád kašle a zvrací, pak u zpráv, kde říkali o tříletém chlapečkovi, co zemřel po napadení menigokokem a pak mi manžel řekl, že ten uhořelý byl právě Filip. To mě dodělalo. Když jsme si v červnu ťukali pivkem na jedné zahrádce na to, že ho přijali na vejšku a že se po vejšce vrátí do našeho města jako můj konkurent ( chtěl být učitelem jazyků), tak by mě ani ve snu nenapadlo, že ani ne rok na to už bude po smrti……. Ale to je tak vždycky … nevíš dne ani hodiny….. Ach jo…
Tamino, co na to víc říct, než že je to hrozná tragédie. Ale mysli na Johanku. Všechny ty své splíny a stresy předáváš Johance mlíčkem a to si přece nezaslouží. Není jí dobře a ještě dostává “přiotrávené“ mlíčko. Vím, že je to těžké, být zničeho nic zase v pohodě, ale zkus to. Držím palečky.
(P.S. Vím o čem mluvím, já díky svým podobným stavům ze smrti babičky “odstavila“ malého. Po kojení zvracel až se nakonec “odstavil“ dobrovolně sám…)
Tami, život už je prostě takový…Vím moc dobře, co cítíš, v 15 letech se zabil můj spolužák svojí vlastní blbostí, nedávno tragicky zahynula moje vzdálená sestřenka (bylo jí 18) a zrovna jsme u nich byli na návštěvě, když se to stalo…Já osobně si vážím každého dne a jen se pořád bojím, kdy přijdě nějaká těžká rána i na mě. Nejvíc se bojím o moje rodiče a děti.
Johance přeju, ať je kočička zase brzo zdravá a Tobě, abys svoje chmurné myšlenky brzy rozehnala…
Tamino, chápu tě. Jsem vždy úplně rozhozená, i pokud se nešťastná událost týká neznámých lidí, natož toto.
Je to neštěstí.
Je mi to líto, já si toho klučinu pamatuji z Xfaktoru-dobře zpíval….
Tami, moc přeji, aby bylo více důvodů k radosti, hlavně ať je Johance už lépe!!!
Držte se….
Taminko je to děsné…moje heslo je ,,užívej dne,nikdy nevíš jestli není poslední“… člověk pořád plánuje a odkládá a pak tohle…ale podívej se kolem sebe co všechno máš…máš rodinu,přátele,domov….žiješ plný život…
nad každou takovou zprávou se mi taky stáhne srdce,nejsi v tom sama…
Ale zprávy se dneska šíří tak rychle…něco se stane na druhém konci světa a do 5minut o tom víš…je toho pak moc a moc to bolí…..
Včera jsem viděla zprávu jak 11ti letého kluka zavalil utrhlý břeh potoka…umřel,utopil se asi pod tou hlínou…hrůza…byl tam s kamarády,Ti utíkali pro pomoc..tak jsme včera debatili s manžou,že je opravdu dobrá věc aby děti už na prvním stupni ve škole kdy začnou chodit ven bez rodičů měli u sebe mobil-mohli zavolat záchranku,mohli podle instrukcí sestry kamarádovi třeba NĚJAK POMOCT…přece nemůžu dát 11leté děcko na vodítko a být mu pořád v patách..mám doma přesně takového ,,darebáka“ co jistě vymete každý takový nebezpečný kout….já se asi zblázním až bude větší:-(((( K
Taminko, svět je opravdu malý… Každý máme svůj osud napsaný a neštěstí se nevyhýbá nikomu, ani dobrým lidem a bohužel ani dětem… Vím, že máš teď hormony i nervy na pochodu, hlavně ať se Johance udělá už líp.
Tami, to se prostě stává. Škoda každého promarněného života, právě u takového mladého a nadaného kluka je škoda dvojnásobná. Měl všechno před sebou, ale představ si, jak se musí cítit jeho nejbližší okolí. Kdyby neslavil narozeniny s předstihem, nestalo by se to a podobné myšlenky. Oni se s tím budou vyrovnávat dlouho, stejně jako rodiče malého Jirky, který zemřel na toho meningokoka. Jednoduše, hrůza…
Holky, jsem úplně mimo. Zprávu o tom, že minulý víkend u našeho města při oslavě narozenin uhořel v chatce dvacetiletý kluk, jsem zaregistrovala a brala jí jako tragédii a zmařený mladý život. Ale teprve dneska jsem zjistila, že to byl můj známý, celý loňský rok ke mně chodil na francouzštinu, párkrát jsme byli i v hospůdce. Byl to strašně chytrý a nadaný kluk, talentovaný snad na všechno, navíc neuvěřitelně milý a příjemný. Je mi z toho hrozně. Dneska pořád brečím. Nejdřív nad Johankou, protože pořád kašle a zvrací, pak u zpráv, kde říkali o tříletém chlapečkovi, co zemřel po napadení menigokokem a pak mi manžel řekl, že ten uhořelý byl právě Filip. To mě dodělalo. Když jsme si v červnu ťukali pivkem na jedné zahrádce na to, že ho přijali na vejšku a že se po vejšce vrátí do našeho města jako můj konkurent ( chtěl být učitelem jazyků), tak by mě ani ve snu nenapadlo, že ani ne rok na to už bude po smrti……. Ale to je tak vždycky … nevíš dne ani hodiny….. Ach jo…