Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Tohle mi dnes přišlo mailem
Gratuluji!
Nám všem , kterým je mezi 20. až 55 lety… Podle dnešních pravidel a zákazů bychom my, děti narozené v 50., 60., 70., 80. letech, neměli vůbec šanci přežít… Naše postýlky byly malované barvou, která obsahovala olovo. Neměli jsme žádné pro děti bezpečné flaštičky na medicínu. Žádné pojistky na dveře a okna, a když jsme jeli na kole/koloběžce, neměli jsme helmy. Pili jsme obyčejnou vodu z hadice a ne z lahví. Jedli jsme chleba a máslo, pili limonády s cukrem a nebyli jsme obézní, protože jsme pořád lítali někde venku. Z jedné flašky nás obvykle pilo několik , ale všichni jsme to ve zdraví přežili… Několik hodin jsme se mořili a stavěli káry ze starých nepotřebných věcí, jezdili jsme z kopce, jen abychom pak přišli na to, že jsme zapomněli na brzdu. Teprve po několika přistáních v pangejtu jsme ji demontovali. Brzy ráno jsme si šli ven hrát a přišli jsme domů, teprve až se venku rozsvítily lampy . Rodiče si užili pěkné nervy, ale mobily neexistovaly, takže nebylo kam volat… Neměli jsme žádné Playstation, Nintendo eller X-box – vlastně ani televizní hry, žádných 99 televizních kanálů, žádný surround-sound, počítače, chatrooms a internet. Měli jsme kamarády, byli jsme venku a vyhledali jsme si je!! Spadli jsme ze stromu, řízli se, zlomili si ruku či nohu, vyrazili si zuby, ale nikdo kvůli těm úrazům nebyl žalován. Byly to úrazy a nikdo nenesl vinu – jen my! Prali jsme se, měli jsme modřiny, ale naučili jsme se to překousnout. Našli jsme si hry s tenisákama, klackama a jedli jsme i trávu (hlavně šťovík). I když nás druzí varovali, nikdy jsme si nevypíchli oko. Posledních 50 let bylo explozí nových nápadů. My jsme měli volnost i odpovědnost – naučili jsme se chovat a poradit si… Blahopřeji!!! Pošli tento dopis každému, kdo zažil toto velké štěstí a žil jako dítě!!!
I Ty jsi jedno z nich :o).
To je pravda, ale na druhou stranu jsme byli opravdu živení tím, co nikdo moc nekontroloval, hmyz se hubil DDT a místo vody v řece tekly splašky. Všechny doby mají svoje pro a proti.
Pravda je, že dnešní děti už nikdo nepustí jen tak ven, aby si samy hrály a celý den o nich nikdo nevěděl, jako jsme to o prázdninách dělali my.
No Martasko, něco na tom je. Já když tady šílím z hraček a botiček, kazy a vady, ftaláty a nevím, co ještě, tak moje matka na to řekne : prosímtě, to bys tomu klukovi nemohla dát vůbec nic. Za tebe se o tom nevědlo a vidíš, žiješ a jsi zdravá.
Tak nevím.
Abych řekl pravbdu, možná to bylo někdy i veselejší dětství, z mého hlediska, než to dnešní. Ale doba jde dopředu, tak těžko říct.
Na tom asi neco bude… je pravda, ze manzelova babicka take rika: “ to za nas nebylo “ atd…
Ale prijde mi, ze dnes se spise “zabava“ deti toci kolem nakupovani, icq, bohuzel i cim dal casteji hospod… no nevim, mozna nejsem v tuhle chvili az zas tak objektivni…
Možná jak v čem. To, co si myslíme my (že jsme to měli lepší než naše děti), si asi mysleli i naši rodiče a před nimi jejich rodiče atd 🙂
Každopádně jsou chudší o povinné chmelové brigády a to je možná škoda. Nás to tedy docela bavilo :-))
Jovanko, jj, maji spoustu dobrych veci, ale v naproste vetsine jen co se materialni stranky tyce, o ty zazitky, ktere jsme meli my, jsou nase deti chudsi … bohuzel 🙁
Taky jsem zamáčkla slzu 🙂
Dneska mají dítka spoustu dobrých věcí, co my jsme nezažili, ale na druhou stranu, nezávidím jim :-))
Martasko, to je primo svata pravda… je mi trosku smutno z toho, ze uz je to davno pryc… a myslim, ze tezko to nase deti zazijou… mne bude 25 a doslova vsechno co je v tom prispevku napsano jsem zazila, bylo to uzasne… vratit to uz ale nikdy nepujde… 🙁 nemyslim tim tu urcitou dobu, ale tyhle zazitky…
Když se nad tím tak zamyslím, je to pravda. Hlavně o tom lítání venku (hraní za barákem), to už se dneska ve městě moc nevidí.
A žlutou limonádu jsem taky pila, i červenou a u tety jsme zásadně pili všechny děti z jednoho hrnečku.
Gratuluji!
Nám všem , kterým je mezi 20. až 55 lety… Podle dnešních pravidel a zákazů bychom my, děti narozené v 50., 60., 70., 80. letech, neměli vůbec šanci přežít… Naše postýlky byly malované barvou, která obsahovala olovo. Neměli jsme žádné pro děti bezpečné flaštičky na medicínu. Žádné pojistky na dveře a okna, a když jsme jeli na kole/koloběžce, neměli jsme helmy. Pili jsme obyčejnou vodu z hadice a ne z lahví. Jedli jsme chleba a máslo, pili limonády s cukrem a nebyli jsme obézní, protože jsme pořád lítali někde venku. Z jedné flašky nás obvykle pilo několik , ale všichni jsme to ve zdraví přežili… Několik hodin jsme se mořili a stavěli káry ze starých nepotřebných věcí, jezdili jsme z kopce, jen abychom pak přišli na to, že jsme zapomněli na brzdu. Teprve po několika přistáních v pangejtu jsme ji demontovali. Brzy ráno jsme si šli ven hrát a přišli jsme domů, teprve až se venku rozsvítily lampy . Rodiče si užili pěkné nervy, ale mobily neexistovaly, takže nebylo kam volat… Neměli jsme žádné Playstation, Nintendo eller X-box – vlastně ani televizní hry, žádných 99 televizních kanálů, žádný surround-sound, počítače, chatrooms a internet. Měli jsme kamarády, byli jsme venku a vyhledali jsme si je!! Spadli jsme ze stromu, řízli se, zlomili si ruku či nohu, vyrazili si zuby, ale nikdo kvůli těm úrazům nebyl žalován. Byly to úrazy a nikdo nenesl vinu – jen my! Prali jsme se, měli jsme modřiny, ale naučili jsme se to překousnout. Našli jsme si hry s tenisákama, klackama a jedli jsme i trávu (hlavně šťovík). I když nás druzí varovali, nikdy jsme si nevypíchli oko. Posledních 50 let bylo explozí nových nápadů. My jsme měli volnost i odpovědnost – naučili jsme se chovat a poradit si… Blahopřeji!!! Pošli tento dopis každému, kdo zažil toto velké štěstí a žil jako dítě!!!
I Ty jsi jedno z nich :o).