Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Odmluvá a dělá naschvály
Mám problém se svým 4,5 letým synem, který neustále odmlouvá, když mu např. řeknu ať si jde umýt zuby, tak mi řekne, že si je nikdy neumyje, a tak je to se vším. Nakonec to vždycky udělá, ale odmlouvá zkrátka asi „ze zvyku“. Taky dělá naschvály třeba i svým kamarádům, neustále pošťuchuje, lechtá, dělá to, co se jim nelíbí, např. opakuje každé slovo, co jeho kamarád a tak. A když ho okřikne dospělý, třeba ať něco nedělá, tak si klidně odpoví „neslyším“. A přitom děti většinou cizí dospělé poslechnou víc než své rodiče. Tak já to nechápu. Když mu vynadám, tak nakonec přijde, omluví se, že mu to je moc líto, že už to neudělá, ale samozřejmě udělá. Nevím jak na něho. A další věc je, že neumí vůbec prohrávat. Když závodí s kamarádem a prohraje, tak ho třeba i štípne a brečí. Stejně tak při hře v pexesu atd. Vůbec nevím jak na něho. Věnuju se mu dost, i manžel, nevím, kde jsme udělali chybu nebo jestli je to snad jeho „povaha, temperament“? Fakt si s tím nevím rady. Budu Vám vděčná za každý příspěvek. Díky moc.
P.
Libilo se mi přirovnání, že rodiče (učitelé, vychovatelé) musejí stále hledat „paklíče“ – uzpůsobovat obecné rady své konkrétní situaci.
A jak rostou a vyvíjejí se děti, tak se musejí vyvíjet i „paklíče“.
Chce to véééélkou trpělivost a silné nervíky, což!?
Koupit chytrou knížku je dobrá rada, já už mám na svou skoro 5tiletou dcerku 3 knížky :-))
Ale skutečně to funguje!!
Bohužel, jak jsem zjistila, není to tak, že když to funguje teď, už to bude fungovat stále. Čas od času je třeba popřemýšlet a změnit přístup.
Ráno při oblékání je možné říct:
„A ten, kdo bude oblečený do pětky dostane výýýbornou žvýkačku s překvapením. A já se tedy jdu oblékat, protože já jí chci.“
Nevyhrožuji, jen si pamatuji:
„Nedonesu Ti panenku, dojdi si pro ni sama. Já Tě prosila, aby sis uklidila hračky, pořád je tam máš. Nelíbí se mi to.“
Také je dobrá motivace „velkou holkou“
„Chceš chodit sama na hřiště. Tam ale chodí už velké děti. Těm nikdo hračky neuklízí a zuby sí čistí bez říkání. Zeptej se Báry…“
Fakt už si někdy připadám jak blázen. Neustále přemýšlím, jak ji k něčemu donutit, aby si toho nevšimla. Jenže ono to s ní jinak nejde. Ale ani tak se scénám nevyhnu. Je výhodou, že jsem se naučila je zvládat v klidu.
Celkem souhlasím s jarmuschkou radami z knížky Děti potřebují hranice. Vyplatí se občas dělat, že člověk nic neslyšel. Neříkat dítěti věci, které se nesplní (nedělej to, nebo… – to nebo.. musí být splnitelné, jinak dítě pochopí, že slova nemají takový význam a nebude brát vážně nic, protože dítě ještě neumí samo odhadnout, co je výhružka „jen tak“ a co je myšleno vážně). Jednat klidně, dítě spíš zkouší, co vás rozhodí, testuje, plný význam slov si ale ve většině případů neuvědomuje (např. že jídlo nesnáší). Vyhrožovat opravdu s rozmyslem, aby to člověk v případě potřeby byl schopen splnit. Sama jsem si to vyzkoušela na téměr čtyřletém klukovi, kterého jsem hlídala jako au-pair, vlastní synek na mé pedagogické pokusy teprve čeká:-)
No, možná bych si dopředu promluvila s učitelkou v MŠ, aby věděla, co se chystáš udělat.
Ale s tím napadáním kamarádů a neschopností prohrávat… to mě fakt nic nenapadá…
Jen klidně běžte v pyžamu, jen vystrčíte nos ze dveří, uvidíš, jak tvůj chlapeček otočí. Já už taky párkrát odešla bez něj (stála jsem za dveřmi) a pak poslouchal jako hodinky…
Cvrček
Jarmuschko, tak já to zkusím, ale co když ho pak opravdu povedu do školky v pyžamu. Musím být přece důsledná, ne?
P.
Kristýno, v jedné chytré knížce (Děti potřebují hranice – mám tady z Klubíčka) píšou, že se nemá „vyhrožovat“ (dělej, nebo…), ale normálně dítěti říct, v kolik se odchází (do školky, školy), když se do té doby neoblečeš (a může se natočit třeba kuchyňská minutka), tak půjdeš třeba v pyžamu…
Nebo odjedu bez Tebe (když rodič veze dítko autem).
Využít důsledků jeho chování. Ono to dítko časem pochopí.
No, já to zatím testuju na manželovi (fakt mám někdy pocit, že mám tři děti… ;oD ), na holkách ještě netřeba.
Ale zajímalo by mě, jestli to zkusíte, a případně, jak to funguje…
Ahoj, tak tohle sedí na našeho rošťáka (3 a 3/4). Jenom neubližuje dětem. Přes prázdniny nechodil do školky a začal s tímhle. Máme ještě mladší holčičku, tak to myslím taky chce na sebe upoutat pozornost. Uvidíme, jestli se to s tou školkou zlepší… Ale určitě to chce důslednost a nepřipouštět žádné dohadování o tom co udělá nebo neudělá. Malý mi dělá to, že kdykoliv dám na stůl jakékoliv jídlo, řekne, že to nesnáší (nevím kde to slovo vzal) a že to jíst nebude (a to ještě ani neochutnal). Vždycky řeknu, že nic jiného nemáme a když nechce, je to jeho problém – bude mít hlad. Tohle všechno se snažím řešit v klidu, bez křiku. Nakonec řekne – tak jo a sní všechno a někdy si i přidá. Připadá mi to, jako by oponoval už jenom proto, že jsem po něm něco chtěla právě já. Ale když mu dám nějaký úkol a kouká z toho nějaká odměna, tak se může přetrhnout, aby byl rychle hotový…
Cvrček
ahoj, tak Davídek je jedno a to samé. Je mu čerstvě 5 roků, a dělá úplně ty samé věci. Hlavně když něco musí udělat, tak to skoro vždycky skončí scénou. Jako třeba ráno oblékání, nebo přijde ze školky, má se převléknout do tepláků, má si uklidit pokojíček, že nemá zlobit bráchu a podobně. Dokonce minulý týden, když se ráno zase oblékal a já po půl hodině koukám, že má zatím jenom trenky, jinak je nahatý, tak jsem mu řekla, ať už se oblíká , nebo…. a než jsem to stihla dopovědět, tak se na mě podíval a říká mi „a nebo co“, tak to teda mě dorazil. Ale prý to přejde, aspoň to každý říká.
Jo a michalav, nám školka nepomohla. Naopak mě přijde, že z ní chodí ještě více rozdováděný. Ted tam začal chodit třetím rokem. Příští rok má jít do přípravky na školu (protože jde o rok později do školy), tak doufám, že se trošku zklidní.
Ahoj mám doma skoro tříletého rošťáka a máme problém s obdobným chováním. Dozvědděla jsem se, že děti v tomto věku mají takové období, kdy prostě odmlouvají a negují veškeré příkazy a prosby rodičů.
Já osobně to řeším tak, že když odmlouvá nevšímám si toho a nebo mu to vysvětlím. ale je to přesně jako u Vás. Vše odkýve, že už to neuělá a v zápětí jsme tam kde jsme byli předtím.
Prý to děti přejde samo a pomáhá na to školka. Takže nás malý začal chodit do školky a uvidíme jestli to pomůže. Držím palce ať přijdete brzy na nějaké řešení a doufám, že nám dáte vědět.