Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Lidská lhostejnost
Tak jsem se vrátila před chvílí ze synem od dětské a musím se s vámi podlěit o to, jak jsou lidé zlý a nevšímavý. Cestou domů, přímo přede mnou zkolaboval nějaký starší pán, chytil se za srdce a už ležel na zemi.S kočárkem jsem rychle “zaparkovala“ u něj a snažila se přijít na to, jestli to není diabetik, jestli dýchá atd.Nedýchal.Lidi chodili kolem a jen koukali. Zavolala jsem na nějakého pána ať hned zavolá záchranku a začala oživovat( teda musím se pochválit, na to, jak dlouho jsem už z nemocnice pryč, se to nezapomíná – zaplať pánbůh).
No, ty lidi koukali,odpusťte,jak sůvy, musela jsem jim to říct snad 3x, už nevím ani jsem na ně křičela, než teda ten chlap zvednul telefon a zavolal sanitku.
NIKDO MI NEPOMOHL!!Stálo okolo mě, toho pána na zemi a kočárku snad deset lidí a nikdo prostě nic neudělal.jen koukali jak sůvy z nudlí.Sanitka přijela snad za dvě minuty, nevím, bylo to rychlý a doktor si pána převzal. I když mi poděkoval, pán zemřel…
Je mi ,odpusťte, na blití z toho, jak se lidi k sobě chovají. Toho chudáka by tam prostě nechali ležet, nebo nevím.Nemám slov. Je to hnus, jak jsou lidi lhostejní.Tak, musela jsem to někomu říct, jsem fakt rozčílená!
Hmmm, to máš určitě pravdu. 🙂 Já si pak dodatečně taky uvědomila, že jsem tím zas mohla ublížit lidičkám, kteří se snaží a je jich většina (!), jenomže i s těmi staršími mám bohužel dost neblahou zkušenost třeba i z autobusů MHD 🙁 Naproti tomu bych nerada ublížila těm, kteří se můžou přetrhnout, aby pomohli, angažují se třeba v péči o postižené atd. Ale je pravda, že tehdy mě to opravdu zamrzelo – spíš to bylo takové to – starají se ti druzí, tak co bych se namáhal já…
Jojo, ale to asi bude zase obecnější. Mladší lidé většinou reagují vstřícněji, ochotněji, i rychleji a pružněji. Spíš jsem tím myslela, že jste přece jen určité společenství, které se přinejmenším od vidění zná, zatímco na ulici jsou to samí neznámí, anonymní lidé, snadněji se se svým (ne)konáním schováš.
Jo, Virenko, to je 🙁 Ale víš, zjistila jsem, že to se možná týká spíš té starší generace, zrovna v tu dobu tam mladí nebyli. Protože jak znám naše přátele stejné věkové skupiny – nebo ty mladší – skautíky, holky ze sboru – ti by určitě pomohli, to jsem zase zjistila v jiných případech.
Mám za sebou naprosto stejný případ. Pán také nakonec zemřel.
Mýmu chlapovi se udělalo zle na ulici, zkolaboval a ještě ho okradli o peněženku a mobil. O této společnosti nemám mínění už vůbec žádné, nebo respektive mám, ale není k prezentaci. Ještě byste mě nazvaly sprosťákem.
Tak to je, Ájíku, sdělení, které mě zase trochu zklidnilo. Když i společenství lidí, které se schází v kostele, se chová hodně podobně, je to asi obecný jev, a ne známka morálního sestupu ateistické části populace. Ale je to smutné.
No, já naštěstí taky život zachraňovat nemusela… ale stalo se třeba v kostele (je to asi půl roku), že tam paní omdlela, pak byla mimo, ztratila na chvíli vědomí, než přijeli doktoři, ještě zvracela… a celou tu dobu do příjezdu sanity se o ni starala jen p. doktorka, která tam byla na mši a my dva s manžou (ještě při dětech). Taky mě to tehdy docela naštvalo…
Holky, je to hrůza.. Mi se jednou stalo také něco.. Šla jsem tenkrát se svym asi plročním synem, ten byl smozřejmě v kočárku. Šla jsem koelm jedně rušné křižovatky v našem městě, je tam docela frekventovaná zastávka MHD. Byl den asvětlo – podotýkám. U té zastávky na zemi ležel nějaký chlap. Nevím, jak dlouho tam ležel, neviděla jsem ho padat. Prostě tam ležel an zemi, hlavou u kaluže, velde sebe položenou igelitovou tašku. Na zastávce stálo několik lidí, na protější straně cesty také… a nidko se nad ním nezastavil… Jenom já, mamina s malým děckem v kočárku.. Volal ajsem tehdy rychlou. J epravda, že páv na první pohled vypadal jako opily, ale i toto zdání může klamat. Nejeden člověk už zemřel prácě proto, že si okolí myslelo, že je opilý a on třeba nebyl.. Nemusím ale říkat, jak moc se mi ulevilo, když jsem zjistila, že pán sám dýchá. Prostě jsem počkala, až si pro něho přijedou lékaři. Byla jsem šťastná že ho “nemucím“ oživovat. zaprvé jsem to opravdu ještě nikdy nedělala, a znám to jenom teoreticky, za druhé ta představa dotýkat se pravděpodobně tak opilého člověka mě orpavdu “nelákala“…. Ale kdybych zjistila, že nedýchá, stejně bych se o to pokusila….
A taky mi bylo smutno z toho, že Ti lidé kolem si ho nevšímali. taky jsem myslela na to, co by tomu řekli, kdyby se to stalo jim. I pokud byl opilý, copak se to nemůže stát normálnímu člověku??????
Mně sice se synem byli ochotni všichni pomoci, ale to neznamená že jsem se nesetkala s tou lhostejností. Mně to ale nedá. Asi bych nedokázala jen tak projít okolo někoho kdo má potíže a nechat ho jen tak. Samozřejmě pokud by to nebyl bezdomovec, ze kterého táhne alkohol. K tomu bych asi byla lhostejná i já, protože jeho potíže bych přikládala k požití velkého množství opojného nápoje.
Už se mi několikrát stalo, že jsem někomu pomáhala,ale většinou nešlo o život, spíš že nějaká starší pani upadne a já ji pomohu zvednout apod. Jednou jsem však jako první přijela k dopravní nehodě, kde se srazil motorkář(mimochodem chvíli před tím nás asi v rychlosti 140 km/hod předjížděl). Z auta zrovna vylézal zkrvavělý řidič a motorkář ležel v bezvědomí se svou motorkou na silnici. Z ucha mu tekla krev, chrochtavě dýchal, byl bez bot, no žádný hezký pohled. Řidič auta byl trochu v šoku. No a k tomu jsem přijela já se svou maminkou a dvěma syny. Abych vám řekla pravdu, nemohla jsem si vzpomenout ani na číslo záchranky, ještě že mi ho syn připomněl. Než jsem přivolala záchranku, už se seběhlo víc lidí a dávali motorkáři první pomoc(naštěstí:)). Nejlepší bylo, že když přiletěl vrtulník a zastavil někomu na louce, tak majitel louky přišel záchranářům nadávat, jaktože mu přistáli na jeho louce, že se ho nikdo neptal. To se zdálo až neuvěřitelný. Policajti ho museli zklidňovat, místo aby se věnovali dopravní situaci.A to to bylo na konci srpna, kdy je louka už posečená.Dopravní nehoda se stala uprostřed vesnice, přes kterou vede frekventovaná silnice. Motorkář naštěstí přežil, tenkrát mu bylo 21 let a po nehodě měl 15 zlomenin. Prý mu zůstala ruka ochrnutá,ale už je to 4 roky, tak jí snad rozhýbal.
Ivčo!
Moc Tě obdivuji. Taky by mě to naštvalo. Navíc Tě chápu, že Tě moc mrzí, že i když jsi se snažila, pán zemřel. V tu chvíli bych byla ještě víc rozlobená na ty čumily. Pamatuji si , že když jsem byla po škole v lékárně v Plzni, tak jeden chodec přecházel před projíždějící tramvají a tramvaj ho srazila mu přejela nohu. Jedna naše kolegyně se celou dobu o něho starala než přijela záchranka a ostatní se jen dívaly jak “hyeny“….
Mirka
Ivčo, taky obdivuju tvoji rozhodnost a statečnost!
Moc děkuju všem lidem jako jsi ty.