Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Co ted...
Na podobný “problém“ jste tady nedávno reagovaly, ale nemůžu ho najít. Už delší dobu jsem si pohrávala s myšlenkou, že zkusím přes adresu “Spolužáci“ najít bývalou lásku. Jen tak, že se zeptám, jak se po těch letech (10) daří a jak žije. Ani jsem to nečekala, povedlo se. Začali jsme po mailu rozebírat život a vzpomínat a já se do toho začínám pomalu ale jistě zamotávat. Snad rozumíte, co tím chci říct. Tím hůř že z jeho strany se to zdá stejné. Jenže těžko to ted ukončím, že mu už nenapíšu. Že to takhle dopadne, mě vůbec nenapadlo, jsem vdaná, děti, takže zdá se, že se rýsuje problém. Alice
díky za podporu, to osobní setkání dozajista neklapne, jak píšu, bydlí ted přes 100km, těžko se můžu sbalit a doma nahlásit že jedu za bývalým. A říct že jedu někam s kamarádkama? to taky ne, stýkáme se vesměs všichni, takže věřím tomu že by se časem provalilo, že jsem nikde nebyly. stejně bych na to ted neměla sílu..Nějak to dopadne, ještě jednou dík. Alice
Brmbulko, problém je, že 10 let pořád ještě není tolik… Může mít teprve náběh na pupkatého seladona 🙂 Ne, vážně, souhlasím, že jediné, co tě může vysvobodit, je osobní setkání. Ale taky tě to může pěkně zavést. Kontakt mailem, po webu, ale i dopisem – to je pro iluze podle mě úplně to nejhorší. V podstatě VŠECHNO jsou jen tvoje představy a vzpomínky. A kdoví, jaké svoje představy má asi on. Podobnou situaci jsem před mnoha lety zažila taky, takže bych do osobního setkání šla (znova). Rozhodně lze vystřízlivět. Od tvých představ se skutečnost bude lišit každopádně. Kdyby se ti navzdory tomu líbila, lze se rozhodovat i potom. Držím palce!
Matildo…nebude…:)
Lenousku – přesně vím… :))) Matildo, je to tak, chlapi mají mnohdy mnohem větší nadhled, spoustu věcí tolik neřeší jako my….
Brmbulko, a co když to bude jako naschvál okouzlující voňavý maník, co tě v tu chvíli úplně uchvátí?
Já bych ale v Alicině případě brala za důležité právě to, co píše o svém manželovi, že je to snaživý a milující chlap, a problém je spíše v ní samotné, chápala bych to opravdu jako chvilkovou únavu ze stereotypu vztahu a opírání se o jakýsi sentiment z dob dávno minulých – Alice, mám ze svých svobodných časů tři pro mě neustále stejně důležité přátele – chlapy, každý má svou rodinu, děti, ale pokud si potřebujeme postěžovat, vždycky si jeden druhého najdeme, stačí po telefonu, někdy je to super poslechnout si názor opačného pohlaví na určitou situaci, a někdy taky člověk potřebuje sprda, že má tendenci si něčeho nevážit, od člověka, který pro něj hodně znamená a nemusí to být vždycky jen nejlepší kámoška, i kámoš je důležitý. A navíc, drahá polovička o tom třeba nemusí moc vědět, pokud víš, že by ji to spíš zraňovalo či vedlo k žárlivosti…. Tím chci říct, že bych nevkládala své manželské štěstí do rukou osudu tím, že se upnu ke starým časům, ale využila bych starého přátelství k tomu, abych si pročistila hlavu, zasmála se vzpomínkám a měla s kým pořešit své momentální splíny… Uff, to je román, co? Držím palečky, nerada bych si tady přečetla o dalším rozpadu vztahu, zvlášť když mi podle tvých slov připadá jako normálně fungující.
jo holky…ono se to radi kdyz jste to nezazili:)))vim o cem anonymni pise….jedine co te dostane z modre mlhy je osobni setkani:)….a az uvidis ze uz to neni ten princ ze snu…ale pupkaty a pelichajici seladon pochopis ze to vse uz je davno pryc:)….a budes si vazit toho co mas doma:)
Alice, mám něco podobného za sebou. Nejistotu, jestli mě manžel miluje, jestli jsem pro něj ještě důležitá. Pak stačila jedna přesně mířená a hanebně doručená pomluva, abych zjistila, že jsem pro něj jedna jediná a nemíním to riskovat. Pokud manžel bere kamarádství mezi mužem a ženou za reálné (jako ten můj, protože ví, že kamarádi si ke mně můžou dovolit mnohé a je to nevinné a naopak), klidně mu řekni, jak na tom jsi, ale pokud máš pocit, že by to vzal jako zradu a Tobě na něm záleží, nech to pošimrání kolem žaludku zase odeznít. Každá občas potřebujeme pomasírovat pošramocené ego nějakou lichotkou, ale ne vždycky by to mohlo být upřímné a trvalé. Držím palce (Ájík, Karamela a Jovanka mi rozumí, že?)
no to je to, opuštěná a nemilovaná se rozhodně cítit nemůžu, když se zamyslím, manžel se ojakživa snažil, to spíš z mé strany se něco děje. Snad je to už z nudy, po těch letech pořád vše stejný, ale to zná asi každá, bohužel každá se taky nekouká jinde. Samozřejmě od toho nečekám nějaký dlouhodobý vztah, 100km-jak jsem zjistila, on má taky děti.. Prostě taky není v manželství zrovna štastný a tím jsme si asi kápli do noty. Vzpomínky tam jsou a minulost nevrátíme. JEN se nemůžu zbavit myšlenek, kdyby to tehdy dopadlo jinak. Alice
taky myslím,že bys to jiskření co prožíváš měla nějak zúročit ve vztahu s manželem…aspoň tohle napřed zkus…zpestřit intimní život,romantickou večeři,kino,divadlo…a třeba při pohledu do jeho očí zjistíš,že je to pořád ten správný a báječný chlap,kterého nadevše miluješ a kterého sis taky pro to vzala…a nějaká dávná láska zůstane jen co by kdyby….
no a jestli to nepomůže a budeš se ve vztahu s manželem cítit opuštěná a nemilovaná a bude Tě to táhnout pryč pořád tak pak bych zašla na kafčo a uvidíš jak to dopadne…možná bude stačit to kafe,možná malý flirt a možná do toho spadneš…se neví…ale vím,že pokud manželství klape a jsou tam děti tak je to spíš nezodpovědnost a většinou ženě spadnou růžové brýle v okamžiku kdy se s milencem vyspí a zjistí,že to zas takový uragán nebyl..a co teď se svědomím???? K
Katule to popsala naprosto výstižně, ale přiznám se jen tady, že v něčem podobným se plácám nějaký čas taky, takže tuším ,jak se zrovna cítíš. Ono se to hezky říká, tak nebo tak,jenže člověk ví, jak se má asi zachovat, ale pořád má v sobě co když a co kdyby…