Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Co ted...
Na podobný “problém“ jste tady nedávno reagovaly, ale nemůžu ho najít. Už delší dobu jsem si pohrávala s myšlenkou, že zkusím přes adresu “Spolužáci“ najít bývalou lásku. Jen tak, že se zeptám, jak se po těch letech (10) daří a jak žije. Ani jsem to nečekala, povedlo se. Začali jsme po mailu rozebírat život a vzpomínat a já se do toho začínám pomalu ale jistě zamotávat. Snad rozumíte, co tím chci říct. Tím hůř že z jeho strany se to zdá stejné. Jenže těžko to ted ukončím, že mu už nenapíšu. Že to takhle dopadne, mě vůbec nenapadlo, jsem vdaná, děti, takže zdá se, že se rýsuje problém. Alice
ale zase samozrejme kdyby me predchozi manzelstvi bylo v poradku…nestalo by se to
jeste bych dodala ze ja asi nejsem dobry priklad….zacala jsem si psat na xchatu s klukem o sedm let mladsim…psali jsme si pul roku….za dalsiho pul roku jsem se rozvadela …a dnes po 6 letech je ten o sedm let mladsi kluk uz pul roku mym manzelem:)
Holky, vy jste zlaté jak se mnou cítíte:))Tak Sári vidím, že v tom nejsem sama, je to v podstatě podobný, jen s tím rozdílem, že jsem se opravdu jen chtěla zeptat, jak se mu daří a čekala jsem,že odpoví něco jako mám se fajn, bydlím tam a tam,atd. Tím to mělo skončit. Jenže se to zvrtlo, sice rozebíráme věci jako rodinu, známý, ale čím dál častěji padnou věty o minulosti…Přesntě jak píše Virenka, taky mě napadlo, že prostě psát nebudu, ale nedá mi to a vždycky odpovím a samozřejmě je to mail na pokračování. To osobní setkání by bylo nejlepší, jo kdyby bydlel někde poblíž, snad by to kafe spravilo, a kdybych si byla na 100%jistá, že zůstane jen u něho, třeba by to šlo zařídit nějak i přes ty kilometry, ale přiznám se jistá si nejsem a nerada bych udělala něco, co bych si třeba nadosmrti vyčítala. Alice
ahoj holky,
tato debata mi opět trošku pootevřela moje očička…taky se často plácám ve vzpomínkách na bývalou lásku.Hlavně když dojde v manželství k nějaké krizi,hned si říkám,že s ním by se mi to nestalo,,,:-),,,často se mi o něm zdá, že mě chce zpátky, že mu nevadí že už mám dítě s jiným, že je všechno hrozně krásný,,,,žere mě to už několik let, rozešla sem se s ním tehdy dost škaredě, a tak mám asi výčitky svědomí,proto mě furt pronásleduje v těch snech. Hodně let už jsem ho neviděla, myslím že osobní setkání někde nad kávičkou by mi otevřelo oči, viděla bych, že už mě fakt nechce 🙂 a mému svědomí by se ulevilo,nebo bych tomu propadla úplně. Já bych ale asi ten první krok k setkání neudělala, vím jak sem mu ublížila,nevím jestli mi odpustil.Ani nevím kde teď žije, nic. Ten pocit v břiše mám taky, kdykoliv na něj myslím,,,,
Takže když to tak shrnu, sem ráda,že v tom nejsem sama a že spousta z vás má taky takové “úlety“,,těm šťastnějším se už otevřeli oči,ale “my ostatní“ máme stále ty pomyslné růžové brýle poctivě nasazeny. Takže holky, vítejte v klubu. 🙂
Smolíkovic rodinku právě sledují dětičky na DVD – dneska vyšlo s deníkem AHA….
Smolíkovi…výborný seriálek..bere mě i po letech:-))))
no bať:)
Brmbulko :-))) Taky ráda Ládínka? jj, vidíme to stejně.
Virenko…přesně…pokud se s nim nesetka…nezhmotni byvalou lasku realne…kdykoli dojde v manzelstvi ke krizi bude si vycitat ze to neudelala…a pak bude pozde vykrikovat
“PROC JA SI HLOUPA RADSI NEVZALA PIŠTU HUFNÁGLA!!!!“:)(mini soutez…ze ktereho serialu je tato hlaska?….odmenou bude dalsi brmbulovska rada do zivota:)
Holky, všechno to, co říkáte o rozmyšlení se, uvědomení si, jak můžeme ublížit atd. je v podstatě pravda, akorát že pokaždé to prostě nefunguje. Řeknu si třeba, že přece nejsem blázen, abych narušovala klid v rodině a svoji vlastní rovnováhu nějakým psaním si s člověkem, kvůli kterému se mi svírá celé nitro. Jenže psát mu přestanu a nitro se svírá dál, týdny, měsíce, i roky. A kvůli tomu si nejedna začne myslet, že její vztah s manželem je už nějaký vyčichlý, že tohle a támhleto – a všechno jen proto, že voňavá směska vzpomínek na minulé a představ ve mě to svírání vyvolává neodbytně. Kvůli nespokojenosti ženy se všechno začne viklat, hádky o drobnosti… Tohle znají všichni.
Alice, jestli to u tebe zabere, jestli ti tvůj vztah k muži a rodině dovolí si to prostě zakázat a být zase přiměřeně spokojená, udělej to, ale obávám se, že kdyby to takhle bylo, nepsala bys sem nám. Mluvím jen za sebe, ale pro mě je osobní setkání vždycky návratem do reality, ve všech životních situacích. Kdybych se sama sebe bála, zkusila bych aspoň hodit řeč s tím dotyčným o jeho rodině, dětech – to taky mění úhel pohledu. Nebo získat nějakou informaci o něm od někoho, kdo vás zná oba – taky bývá překvapivé, jak to dokáže člověka uzemnit. Ale hlavně to moc neodkládat, čas tu hraje proti tobě, představy mají velkou moc a nevím zrovna o nějaké účinné obraně. Hlavně noční sny dovedou slušně demoralizovat. Snad něco vymyslíš.